OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 33. kapitola



Mr. Perfect - 33. kapitolaEma a Matteo, Ema a Enzo a Ema a William. Taky ukázka toho, když není jazyková bariéra na překážku a jedna zásadní nepříjemnost na hotelu.
Ať se kapitola líbí, přeje Sabienna

„Dobré ráno přeju,“ zvolala jsem vesele do prostor kanceláře mého dočasného, pohledného šéfa, když jsem mu nesla dávku ranní vzpruhy, bez které nemohl začít svůj den. Zvedl ke mně hlavu od papírů, ještě před vstupem dovnitř, a horko těžko se bránil širokému úsměvu. Jelikož já jsem se bránit poblouzněnému culení se na něj nemusela, jelikož jsem byla zády ke zbytku kolegů, využila jsem toho. A taktéž jsem se chytře postavila tak, aby ani na něj nikdo z jeho zaměstnanců neviděl, abych eliminovala riziko, že si těch našich připitomnělých úsměvů a nevhodně dlouhých pohledů povšiml.

„Günaydın, sevgilim,“ pozdravil mě v turečtině, čímž mi připomněl, že jsem si chtěla zjistit, co to znamená to sevgilim. Položila jsem mu tác na stůl a nemohla jsem se na něj vynadívat. Jako vždy mu to proklatě seklo, ačkoliv nejvíc na něm beztak upoutaly člověka ty jeho podmanivé oči. Ten i kdyby byl nahý, tak mě ty jeho oči zajmou a jen tak nepustí. Tak jo, tohle je jakože solidní kravina, protože… jako nahý Matteo? Ale tak či onak, ty jeho oči byly naprosto dechberoucí. „Teşekkür ederim,“ reagoval opět ve svém rodném jazyce a já se opět vůbec nechytala. Ze svého dětství jsem si toho od svého tureckého kamaráda příliš nepamatovala.

„Matteo? Mohl bys přepnout od italského módu, prosím?“ požádala jsem ho veskrze mile. „Anebo budu potřebovat nějaké lekce turečtiny, protože jsem trochu nesvá, když… no, nevím, co říkáš,“ navrhla jsem mu jako alternativní možnost, čemuž se lehce zasmál, jak se mi můj pokus o vtip evidentně vydařil.

„To ale vůbec nezní jako špatný nápad,“ chytil se toho vzápětí a několikrát zahýbal obočím nahoru a dolů, jak si to záhy přebral jako určitou výzvu.

„Že já raději nemlčela! Myslela jsem to jen jako vtip pochopitelně,“ uvedla jsem na pravou míru a dala jsem najevo svoje afektované zděšení, že jsem to s těmi lekcemi turečtiny nemyslela ani v nejmenším vážně.

„Papağan da konuşuyor ama insan değil,“ provokoval mě a škodolibě se na mě zubil.

„Matteo! Ó bhuel, thosaigh tú an cogadh seo agus beidh an bua agam,“ vybalila jsem na něj naším jazykem, který se teda v tomhle globalizovaném světě pomalu, ale jistě vytrácel. Pochopitelně byla mým rodným jazykem angličtina, ale irsky nás od malička učili oba rodiče, jako důkaz našeho hrdého nacionalismu. Taky jsem uměla nějaké lidové písně a znala jsem irskou historii lépe než tu britskou. Sice jsem vyrůstala poblíž Dublinu, ale naši prarodiče pochází z oblasti Gaeltachtu, kde se irskou gaelštinou stále mluví, a veškeré prázdniny a volno jsme jako děti, které se učí celkem snadno, trávili na severu Irska, takže jsme mnohé se sestrou pochytily. 

„Ty umíš irsky?!“ užasl nad mým projevem a kulil na mě překvapeně svá čokoládová kukadla.

„Jistě, irská kultura je mou neoddělitelnou součástí, takže… myslím, že tuhle slovní přestřelku jsem vyhrála na plné čáře já a mohli bychom se věnovat práci? Co ty fotky z focení?“ přešla jsem volně k důležitějšímu tématu, ale on byl stále jaksi v němém úžasu, že slyšel irštinu na vlastní uši. Dnes to byla již taková rarita…

„Počet slov automaticky neurčuje triumf, Em,“ vyvedl mě důvtipně z omylu a ostentativně si u toho založil ruce na prsou. Jenom jsem se nad tím trochu kysele ušklíbla a připustila jsem, že má recht.

„No tak schválně… Přelož mi to do italštiny,“ vyzvala jsem ho sebejistým hlasem, že to mám stejně v kapse.

„Hmm… Jedno naše přísloví, které zní, že papoušek taky mluví, ale člověk to není,“ podělil se se mnou po krátkém zaváhání o svou průpovídku, která mě rozesmála. „A co ty?“ vybídl mě, ať se s ním podělím o svůj výrok.

„To je tím, že jsem ti nerozuměla ani slovo!“ osočila jsem se na něj a zavrtěla jsem nad tím hlavou. „Já ti jen řekla, že jsi tuhle válku začal ty, ale že ji stejně vyhraju já,“ přeložila jsem mu tu svoji větu, která byla daleko řevnivější než ta jeho, která si ze mě spíš jen utahovala. On se tomu ale od srdce zasmál.

„Koukám, že je na vás pořád znát ta vaše bojovnost. Máte to v krvi,“ rýpnul si do mě v připomínce na naši trochu divočejší minulost, kdy jsme se jako národ snažili osamostatnit a dostat z nadvlády Británie. Ne že by snad Turci byli nějak extra mírumilovný národ.

„Určitě i vy máte svoje,“ okomentovala jsem to důvtipně, na což se mu tak zvláštně blýskly oči, že jsem usoudila, že bude lepší tuhle debatu, zvrhávající se v politickou rozepři, urychleně ukončit. Věděla jsem, že on se považuje především za Turka, kteří mají tu svoji osobitou náturu. „Tak co ty fotky ze včerejška? Už ses na ně podíval?“ vrátila jsem se k naší práci, která nás čekala a které jsem s tím katalogem měla až po strop, když měl být do začátku příštího týdne hotový.

„Jo, projížděl jsem je a promazal ty špatný, abychom měli jen ty vhodné pro výběr. Tak si pojď ke mně sednout a mrkneme na ně spolu,“ vybídl mě a laškovaným mrknutím a rukou ukázal na židli, abych si ji vzala blíž k němu.

„Spolu? To asi… není moc dobrý nápad, Matteo,“ vysoukala jsem ze sebe poněkud rozpačitě.

„Proč?“ nechápal, přičemž se mu mezi obočím utvořilo několik menších svislých vrásek.

„No protože to ostatním bude divný. Já nechci, aby to ostatní jakkoliv řešili… Navíc po té fotomontáži,“ rozvedla jsem své tvrzení o tom, že si nemyslím, že by něčemu prospělo, kdyby zbytek zaměstnanců v přímém přenosu viděl, jak se mi věnuje a že k sobě máme blíž, než by bylo vhodné. To by Bianca asi už neskousla.

„A nebylo by lepší neřešit, co řeší ostatní, Em?“ vytasil se na mě se záludným dotazem, jehož kontext jsem si samozřejmě uvědomovala, ale prostě jsem něco takového jenom neuměla.

„To by určitě bylo, ale já… nestojím o to, aby mě kdokoliv z nich nařkl z nějaké protekce nebo tak. Úplně stačí, že na těch fotkách je zase můj obličej. Můžeš to respektovat, prosím? Potřebuju si zasloužit uznání za svojí vlastní práci, chápeš? Alespoň jednou za tuhle stáž… “ pokusila jsem se mu ještě víc přiblížit svůj úhel pohledu, a to nejvíc pokornou a vlídnou formou, aby se do mě mohl o to lépe vcítit.

„Ty nemusíš nikomu nic dokazovat, Emo. Už jenom to, že tady na té stáži seš, něco znamená,“ namítl mi na to, čímž mě chtěl asi uklidnit a taktéž povzbudit, což jsem velice oceňovala, uvnitř i zvenku, ale na mé situaci to vůbec nic neměnilo. Nechtěla jsem, aby až odjedu, jsem pro ostatní byla ta, co oblbovala jejich šéfa.

„Možná to chci dokázat sama sobě,“ hlesla jsem zamyšleně, když jsem se nad tím zamyslela o něco hlouběji. U toho jsem nesměle sklopila oči dolů a slabě si povzdechla, jelikož jsem už nevěděla, jak jinak bych mu to měla vysvětlit. Tenhle argument na něj ovšem viditelně zabral, když se na mě chápavě pousmál a svolně kývl, aby mi tím potvrdil i tu svou kapitulaci.

„Dobře, Em… Nechám to na tobě, ale kdybys s čímkoliv potřebovala pomoct, tak za mnou přijď, ano?“ připomněl mi dobromyslně, abych se na něj kdykoliv obrátila, zatímco budu tvořit ten katalog.

„Určitě, děkuju ti, Teo,“ pípla jsem sotva slyšitelně a letmo jsem se na něj usmála, zatímco každý rys v mé tváři zrcadlil mou nebetyčnou vděčnost, že mi tentokrát vyhověl. Však to byl původně stejně můj projekt, který mi zadala Bianca, ačkoliv to focení s ním byla nakonec celkem sranda. Až na ty zničené šaty….

„Tak hodně štěstí. Vytři jim s tím katalogem zrak,“ popřál mi mnoho zdaru a ukázal mi oba dva zdvižené palce.

„Vynasnažím se,“ slíbila jsem mu a mrkla jsem na něj, aby věděl, že jsem plná motivace a odhodlání ten projekt zvládnout levou zadní. Pak mi podal kartu s těmi fotkami a já se odporoučela zpátky ke svému počítači, kde jsem se do toho po hlavě vrhla. A ani jsem pořádně nevnímala Enzovi narážky, na mě a Mattea, protože ten si v těch glosách tak trochu liboval.

* * * 

„Slečno Whitfieldová, mohla byste na moment?“ oslovila mě při příchodu do hotelu recepční. Byla jsem celá vysmátá, jelikož jsem se právě vracela z jednoho z čím dál početnějších rande s Matteem. Dnes mě po práci vzal do zábavního parku, kde mě pozval na pár atrakcí, ze kterých se mi nemohl obrátit žaludek vzhůru, na cukrovou vatu a Bubble´s. Naštěstí se během té doby nic nesemlelo a zažili jsme spolu další překrásné chvíle.

„Ano, jistě. Děje se něco?“ Vyčetla jsem z její ustarané tváře, že pro mě nejspíš nemá dobré zprávy.

„Bohužel ano. Mám pro vás špatné zprávy a opravdu mě mrzí veškeré komplikace, které vám tím způsobíme. V hotelu se jakýmsi nedopatřením objevili štěnice, takže musíme všechny naše hosty neprodleně vystěhovat, dokud se těch parazitů nezbavíme. Máme pro vás několik náhradních řešení, kde se ubytovat. Vše je pochopitelně hrazené a jakmile tuto nestandardní situaci vyřešíme, dáme vám neprodleně vědět, že se můžeme vrátit. “ A podala mi papír s asi osmi jmény hotelů, kam odsud přesouvali zdejší klienty, ale z toho byly již tři škrtnuté. Zaskočeně jsem jej přijala a přemítala jsem nad tím, jak daleko ty ostatní volné hotely asi jsou.

„Jak daleko odsud je nejbližší ten náhradní hotel?“ vyptávala jsem se s mírně svraštěným čelem.

„Asi dva kilometry, ale obávám se, že ten už je našimi hosty obsazen,“ sdělila mi podle mého očekávání, načež jsem si jenom rezignovaně povzdechla, jelikož jsem nějaký takový naschvál samozřejmě čekala. Jistě, mohla bych využít veřejné dopravy, ale to by mi opět zase o něco zvedlo náklady.

„Tak děkuju za info, jdu si zabalit,“ houkla jsem smířeně a přemítala nad tím, jaké další možnosti mám. O pár minut později jsem volala Enzovi, jestli by neměl problém s tím si k sobě na dobu neurčitou nakvartýrovat moji maličkost. A Enzo byl naštěstí natolik vlídný a shovívavý, že jsem se o hodinu a půl později stěhovala k němu do drobného bytečku, který ovšem zcela odpovídal jeho potřebám. Velkoryse mi nabídl svou postel, zatímco sám se hodlal přestěhovat na gauč.

„To ale není potřeba, Enzo. Já to klidně zvládnu na tom gauči. Jsem ráda, že jsi mě tu vůbec nechal. Snad to brzo vyřeší a zmizím odsud zase pryč,“ namítla jsem na jeho snahu přijít dobrovolně o svoje pohodlí, které jsem mu svou nečekanou návštěvou narušila.

„Nechtěj mě připravit o možnost být gentlemanem, Em. Já budu spát na gauči, jasné? Nebo se zase sbal a běž, jestli hodláš prosazovat tyhle feministický manýry,“ usadil mě nekompromisně a příkře na mě zíral.

„Seš skvělej, víš to?“ změnila jsem přístup, aby se na mě už nemračil, což naštěstí taky zabralo.

„No to už je lepší. Přesně to jsem chtěl slyšet,“ pochvaloval si s uspokojeným úsměvem a frajersky u toho pokyvoval hlavou, až mě celým tímhle svým výrazem rozesmál. „A nebude na mě Matteo žárlit, když u mě teď budeš bydlet? Proč vlastně nejseš u něj?“ vyrukoval na mě se dvěma velmi záludnými dotazy, které mi mírně zkazily náladu, jelikož jsem nad tím uvažovat nechtěla. Pochopitelně mi to hlavou proběhlo, když jsem hledala další alternativní řešení, ale celkem bleskově jsem tu možnost bydlet u Mattea zavrhla. Nechtěla jsem, aby se to někdo ve firmě dozvěděl, jelikož by to dozajista způsobilo nebývalý poprask.

„Určitě si dovedeš představit, jak by to v studiu vypadalo, kdyby se ostatní dozvěděli, že bydlím u Mattea,“ pověděla jsem mu významným, obligátním tónem, nad čím se ale pouze ironicky ušklíbl.

„A ty si jako myslíš, že si nikdo nevšiml, jak se na sebe díváte? Jak spolu mluvíte a tak. Hotová telenovela,“ opáčil pobaveně a vrtěl nad mou naivitou hlavou. Nechtělo se mi věřit, že bychom byli až takhle průhlední a že by všem bylo nad slunce jasné, co se mezi námi s Mattem odehrává. To se spíš týkalo jen jeho, protože to měl přímo z první ruky a jen jsem doufala, že tím nezásoboval i zbytek mých dočasných kolegů.

„No, a právě proto u něj bydlet nemůžu,“ zopakovala jsem svůj původní výrok a víc jsem se nad tím nemínila pozastavovat. Akorát bych mu tím poskytovala další munici, kterou by pak proti mně mohl použít.

„Takže se budeme raději mačkat tady spolu,“ zabrblal, ale jenom v rámci našeho klasického popichování.

„Však jsi zvyklý bydlet s ženskou, ne?“ nadhodila jsem provokativně, ale když jsem se porozhlédla po jeho bytě, nebylo to opravdu znát, že by kdy bydlel se ženou.

„Nacházím se právě v procesu, kdy si úspěšně odvykám,“ prohlásil pyšně a zeširoka se usmál, když spěšně přejel zrakem po místnosti, jejíž stav tomu jeho prohlášení plně odpovídal. Do tohohle chaosu jsem každopádně nehodlala nikterak zasahovat, stačilo mi úplně, že mě tu u sebe nechal.

„Předem lituju další adeptku, která tě bude muset zase převychovávat,“ ucedila jsem kousavě a opravdu jsem ze svého ženského elementu soucítila s jeho budoucí přítelkyní, která ho bude znovu socializovat.

„Tohle je byt starého mládence a na tom se ještě dlouhou dobu nic nezmění,“ pravil zapřísáhle a vážně se zdál být tím z hloubi duše přesvědčený. To jsem se mu nechystala vymlouvat ani nijak jinak argumentovat, jelikož mě plně zaujala ta poznámka o starém mládenci. Proboha, to snad ne!

„Ale fuj, bleh, já asi zůstanu fakt raději na tom gauči,“ zabrblala jsem s ostentativním znechucením a protáhla jsem koutky úst silně dolů.

„Povlečení převlíknout můžu, ale potahy na gauči ne,“ vyvedl mě z omylu tím nejhorším možným vysvětlením, které mě přimělo znovu zvážit, jestli bych se raději neměla ozvat Matteovi. Tam bych měla pokoj sama pro sebe, a vlastně i svou koupelnu.

„Ježiši, Enzo, dost!“ okřikla jsem ho pobouřeně a nepřestávala jsem se na něj kysele šklebit.

„Seš si jistá, že raději nechceš k tomu Matteovi?“ reflektoval mé vlastní myšlenky, které mi před momentem proběhly hlavou, což jen naznačovalo, že naše mozkové vlny jely na velmi podobné frekvenci.

„Ne, já tohle zvládnu,“ zatvrdila jsem se s naprosto rezolutním tónem hlasu a zavrtěla jsem rozhodně hlavou.

„Seš posera,“ otituloval mě bez zaváhání a poťouchle se na mě culil.

„Spíš naopak, když se chystám zůstat v bytě starého mládence, ne?“ oponovala jsem na to obratem, čímž se mi ho podařilo úspěšně umlčet, jelikož s tím nemohl jinak než souhlasit. Potom jsme se dohodli, že se vydáme na něco dobrého k snědku někam ven, abychom se zbytečně přehnaně netísnili v tomhle omezeném prostoru a ještě jsme se vydali na procházku k moři vychodit tu poněkud opulentní večeři. Tam jsme se nakrátko posadili na lavičce, když mi v mobilu cinkla zpráva od Willa. Dlouho jsme si nevolali, takže jsem hodlala využít příležitosti k tomu, abych mu brnkla.

„Ahoj, Wille. Jsem ráda, že si máme zase chvíli čas zavolat,“ vychrlila jsem na něj do telefonu plná elánu, jelikož mi tenhle fajnový večer s Enzem vlil čerstvou energii do žil.

„No ahoj, zlato. Rád tě zas konečně slyším. Jak jako chvíli? Jak dlouhou chvíli?“ uvítal mě sice zvesela, ale vzápětí bylo slyšet jistý nesouhlas s tím, že jsem mu čistě nedopatřením oznámila přibližnou délku našeho hovoru. Trochu mě zaskočil tím, jak mě vzal za slovo, ale vlastně to byl fakt. Nebudu se vybavovat hodinu po telefonu, když jsem ve společnosti kamaráda. To se nesluší...

„Jsem totiž venku s kamarádem, ale chtěla jsem se tě zeptat, jak se máš a co děláš, jestli je něco nového a tak dále,“ prozradila jsem mu své nezištné motivy, které mě k telefonátu vedly, čemuž se uvolněně zasmál.

„Joo tak s kamarádem. Jako s tím starým dědou, kterýho ses mi minule snažila nakukat?“ chytil se ihned toho, co bych bývala nepovažovala za důležité, ale on se na to pochopitelně se zájmem zaměřil. Vedle mě se Enzo lišácky šklebil, jelikož v tom tichu, které nás obklopovalo až na šplouchání vln, slyšel každé slovo.

„To měl být jenom příklad. Enzo je náhodou docela fešák,“ popíchla jsem ho záměrně a současně jsem se strefila i do Enza, který se pro změnu zatvářil šokovaně.

„Jak jako docela?!“ vyjekl zděšeně, ale pak se tomu jenom povzneseně šklebil. Věděl moc dobře, že je typickým příkladem italského hezouna, na kterého letí holky jako včely na med.

„Takže tys nekecala! Fakt někde po večerech trajdáš s nějakým chlápkem. Sakra, já budu muset zřejmě vážně dojet a asi to tam zkontrolovat,“ utahoval si ze mě, což mi ani nevadilo, jelikož to bylo pořád lepší, než aby brblal kvůli tomu, že jsem venku s nějakým chlápkem. Bohužel mi tím znovu ukázal, že ho prostě ani nenapadne skutečně žárlit, poněvadž mi natolik důvěřuje, že bych mu nikdy nebyla nevěrná, a proto si vystačí jenom s touhle hranou. Krucinál!

„Zkontrolovat mě anebo toho chlápka?“ přeptala jsem se.

„Nad tím právě přemýšlím,“ zamručel zadumaně, ale zaslechla jsem slabé uchechtnutí.

„To bys asi měl, protože ode dneška jsme já a Enzo spolubydlící,“ oznámila jsem prostě a na Enza jsem u toho rozverně mrkla, nad čímž on jenom zavrtěl hlavou a připlácnul si otevřenou dlaň na čelo. Asi si myslel, že jsem propálila něco, co jsem rozhodně před Willem neměla, ale skutečně se nebylo čeho obávat.

„Jak to? Neměla jsi bydlet v tom hotelu?“ divil se té změně mého dočasného bydliště.

„To bys nevěřil, ale v tom hotelu se objevily štěnice,“ vyjasnila jsem mu, proč jsem se musela uchýlit do cizího útočiště, které by se dalo taktéž nazvat lovištěm. Nebo spíš doupětem hříchu… William se nato nepokrytě rozesmál, to dozajista kvůli tomu, jak se na mě lepily samé lepší jobovky.

„Ale jo, tomu bych věřil. Ty máš fakt smůlu, Em,“ konstatoval, když se uklidnil.

„Tu mám spíš já,“ namítl Enzo pohotově, nad čímž jsem pouze protočila panenky.

„Jo, to mi povídej. Ale v práci jsem dostala docela slušnou zakázku, tak snad mi vyjde alespoň to. Zatím to vypadá, že jsem tu stáž vyhrála spíš omylem,“ oznámila jsem mu tu novinku, která mě doteď těšila. Hlavně na její realizaci jsem se těšila. Fotkami jsem se konečně prokousala a pomalu jsem se dostávala k tvoření prvních nástřelů.

„To nebude tak zlý, Em. Ty jsi skvělá grafička, vím to já, víš to i ty. Určitě to zvládneš na jedničku a ostatní to zjistí taky, protože to sami uvidí,“ povzbuzoval mě, v čem byl ostatně vždycky spolehlivý, ale tentokrát to na mě nějak extra útěšně nepůsobilo. K tomu Enzo pouze mlčky přikyvoval, jelikož jemu jsem se se svými obavami svěřovala ještě častěji než Willovi.

„Snad jo, doteď se mi tu moc nedařilo… No nic, a co u nás doma? Jak se daří tobě, v práci, celkově?“ stočila jsem hovor k němu, jelikož o mně jsme už mluvili dost a akorát bychom se v tom všem víc vrtali, o což jsem nestála.

„Jo jo, všechno fajn. V práci pořád stejný a doma… je tu bez tebe nějak prázdno. Asi bych si měl sehnat taky nějakou spolubydlící,“ poukázal znovu trefně na tu mou nečekanou novinku, ale pouze coby vtípek. „I když, na víkend asi zase přijede tvoje ségra,“ dodal vzápětí a znělo to pořád jaksi nezúčastněně, jako by mi vyprávěl o nějakém svém kolegovi z práce. Zato já jsem momentálně zpracovávala ten nevídaný šok.

„Co prosím?! Už zase?“ vyštěkla jsem na něj, jelikož mě to nefalšovaně rozhořčilo. O co jí jako jde?!

„Klid, Em, vždyť o nic nejde,“ upokojoval mě, což mělo pochopitelně zcela opačný efekt. Enzovi ta náhlá změna samozřejmě neušla, ale pouze se jen pozorně napřímil a zachmuřil se nad tím, jelikož o mé sestře už jsem mu také něco málo navykládala.

„Že ne? Na to se zeptej Valerie, jestli jí o nic nejde!“ zaprskala jsem vztekle a úplně mi bušilo ve spáncích, jak se mi tím zjištěním prudce rozlila krev v žilách. Tep i tlak jsem musela mít dalece za hranicí.

„Je to tvoje sestra, brzy moje švagrová,“ připomněl mi věcně a opět zněl, jako by se ho to v podstatě vůbec netýkalo. Ani v tomhle případě si totiž nejspíš nepřipouštěl, že by se za těmi jejími návštěvami mohlo něco skrývat, stejně jako mně bezhlavě důvěřoval, že bych mu nikdy nezahnula. Prakticky k tomu sice ještě nedošlo, ale z emocionálního hlediska jsem byla vinna už dávno…

„Pro ni to ale nemusí znamenat to, co pro tebe! Já prostě nechci, aby u nás byla, chápeš to?!“ sdělila jsem mu to na rovinu, aby přesně znal můj náhled na věc. On si jenom bezděčně povzdychl.

„To ji mám nechat bydlet...“

„Mně je to úplně jedno, Williame! Dělej, jak uznáš za vhodné! Můj názor znáš. Musím už končit, tak ahoj,“ skočila jsem mu do řeči, protože jsem vskutku další jeho nanicovaté argumenty nemínila poslouchat a rovnou jsem náš telefonát ukončila, aniž bych počkala alespoň na jeho rozloučení. Musela jsem mu to típnout, jinak bych asi vyletěla z kůže. Rozčileně jsem funěla a měla jsem sto chutí ten telefon zahodit pryč.

„Páni, Emo, dýchej! Vypadáš, že tě jinak brzo trefí šlak,“ staral se o můj momentální psychický stav, který se skutečně pomalu blížil kolapsu.

„To si ze mě dělá srandu, ne?“ zahřměla jsem částečně ochraptělým hlasem. Spolkla jsem slinu, aby se mi hlas zase srovnal, ale málem mi zaskočila, a tak jsem si záhy odkašlala.

„Kdo? Tvůj snoubenec nebo sestra?“ poznamenal duchapřítomně.

„Oba dva! O co se to ta Valerie snaží?!“ kladla jsem si neodbytnou otázku, na níž ale asi zjistím odpověď jedině skrze Williama, jestli ji k tomu dá tu příležitost. Ale snad bude natolik soudný, že vyjde vstříc mně a ne mé zazobané sestřičce, která si může klidně na ten víkend pronajmout celé patro v Hiltonu.

„Nech to být, Emo,“ poradil mi dobromyslně a položil mi ruku na rameno, aby tím podpořil své doporučení.

„Ale to nejde… Jak?! “

„Jestli se má něco stát, tak se to stane, nehledě na to, jestli to chceš nebo nechceš,“ pronesl jedno ze svých mouder, které mě ale stejně pouze zas o něco víc rozladilo. Odmítavě jsem se na něj zamračila a frustrovaně jsem zafuněla. „Jako třeba v tvým případě a pana Tekina,“ přisadil si vzápětí, čímž mi definitivně zavřel pusu. Rezignovaně jsem svěsila ramena a v tichosti mu dala za pravdu. Hádám, že takhle přesně funguje karma…


 Will


Příště se objeví na obzoru další menší mráčky, které když se později srazí, tak způsobí pěknou spoušť. :) Cizojazyčná vsuvka je pochopitelně made by google translator, takže to berte s velkým nadhledem, ale já si nemůžu pomoct. Jsem sice v podstatě jazykový analfabet, ale já prostě cizí jazyky miluju. :D 

Mockrát všem ze srdce děkuji za neutuchající přízeň! Jste prostě nejlepší! <3 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 33. kapitola:

1. Maya666
10.06.2021 [20:02]

Všichni jsou dokonalí, ale takhle to nebude napořád nebo jo? Obávám se že Matteo jen tak nepřekousne to že Em je u Enza. Z toho bude zase nějaký prů*er..... Emoticon
Těším se na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!