OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 34. kapitola



Mr. Perfect - 34. kapitolaKdyž se nedaří, tak se nedaří. O tom by Ema mohla psát celé romány. A její rytíř na bílém koni toho začíná mít tak trochu dost.
Užijte si kapitolu, přeje Sabienna

Seděla jsem u počítače a byla jsem naprosto zabraná do svého projektu s tím katalogem šatů. Pořád jsem si hrála s pozadím, na které budu později jen sázet ty naše fotografie, které jsem si již vytřídila, ale bylo je zapotřebí pak ještě jednotlivě trochu upravit. Poladit světla a stíny, teplotu, zvýraznění, barvy a tak dále, abych nějak sjednotila. Každopádně jsem byla přesvědčená, že to byl dobrý tah šaty nafotit na živých modelkách, jelikož ty zájemkyním prozradí mnohem více, než když se nasoukají na figurínu, která proporčně v drtivé většině prostě odpovídá realitě. 

„Mám špatný zprávy, Emo,“ přiřítil se ke mně Enzo, který si asi před čtvrt hodinou ,odskočil‘ zatelefonovat.

„Stalo se něco?“ vyděsila jsem se, když se tvářil, jako by právě začala třetí světová válka. Ztěžka si dosedl na otočnou židli vedle ke stolu a položil na něj telefon s hlasitým třesknutím.

„Jo, stalo,“ potvrdil mi a odmlčel se, aby nabral nový dech, než se ujme vysvětlování. Tázavě jsem zvedla obočí a ta jeho roztěkanost, která se velmi rychle přeměňovala na zasmušilost, se přelévala také na mě. „Právě mi volala moje sestřenice Laura, že se rozešla se svým přítelem, už zase. Ona kvůli němu odešla z domu a...“

„Enzo, k věci, prosím tě. Nemusíš mi vykládat vaši rodinnou historii, jen to, co se zřejmě týká mě, když s tím jdeš za mnou,“ přerušila jsem ho v půlce věty a požádala jsem ho, aby byl věcný, jelikož jsem měla ještě spoustu práce před sebou.

„No jo, jasně, dobrý postřeh… Prostě jde o to, že když se ti dva chytnou, tak si Laura sbalí svých pět švestek a jde bydlet na nějakou dobu ke mně, než se zase dají s velkou slávou dohromady,“ sdělil mi, čímž mi naznačil, že jsem momentálně v jeho bytě tak docela navíc. Jenom jsem otráveně zamručela, ale protáhla jsem to až k bezradnému zaúpění. 

„Takže si mám teď sbalit svých pět švestek já, jo?“ přeptala jsem se kontrolně, jestli jsem ho pochopila správně.

„Promiň mi to, Em, je to na nic, ale Laura nemá kam jinam jít,“ potvrdil mi a opravdu provinile na mě mrkal svýma uhrančivýma očima. Nedalo se na něj nějak extra přehnaně zlobit.

„Jak to?“ Má nezdravá zvědavost mě opět přemohla, takže jsem se začala vyptávat po věcech, které mi stejně k ničemu nebyly a hlavně po kterých mi vůbec nic nebylo.

„No kdybys mě předtím nechala domluvit, tak to víš!“ utřel mě pohotově a sarkasticky se ušklíbl.

„Šmarja, tak pardón,“ zahučela jsem dopáleně a protočila jsem nad tím panenky. On se na mě na oplátku zaculil, aby si se vším všud vychutnal ten svůj menší triumf. 

„Její rodiče ji před lety vyhodili z domu a odmítli jí pomoct, když ji potřebovala. Prostě Dario není podle jejich představ, takže ji v podstatě kvůli němu zavrhli,“ shrnul pro mě v kostce, nad čímž jsem nefalšovaně užasla. Nicméně jsem pro tuhle situaci našla plné pochopení, ačkoliv mi notně zkazila náladu.

„Páni, to je jak od Shakespearea… A co mám teda jako teď dělat?“ Rozhodila jsem bezděčně ruce a až jsem se ve své hlavě viděla někde pod mostem.

„Ty víš, co máš dělat,“ připomněl mi, sice dost tajemně, ale já přesně věděla, na co naráží.

„Tyjo, Enzo…“

„Buď se překonáš, nebo seš bezdomovec,“ skočil mi do řeči protentokrát on a zcela jednoduše mi vylíčil, jaké všechny možnosti mám. Já si je pochopitelně plně uvědomovala, akorát jsem si nebyla jistá, z čeho jsem víc vyděšená. Bydlet s Matteem, který by se dal již označit za mého přítele, totiž skýtalo určitá rizika, která se mi ani v nejmenším nechtěla podstupovat. Ale zřejmě budu muset…

„Hm, to asi jo… Už Matteo přišel?“ zeptala jsem se, jelikož jsem do tohohle jeho vyrušení makala totálně zažraná do monitoru počítače, že jsem si možná ani nevšimla, jestli tu Matteo prošel.

„Jo, potkal jsem ho, když jsem si šel zavolat,“ informoval mě beze všeho, načež jsem se zhluboka nadechla a vstala jsem. Nač to odkládat, ačkoliv tahle moje aktivita pramenila již ze zvyku, kdy jsem pro Mattea připravovala čaj. Enzo mi akorát ukázal ve svém oblíbeném gestu oba vztyčené palce a úsměv od ucha k uchu. Poté jsem se odporoučela do provizorní kuchyňky, kde jsem se pustila do přípravy a mezitím jsem si na jazyk sumírovala, co mu asi tak povím ohledně svého problému s bydlením. To je zas situace... 

 

„Dobré ráno přeju,“ zvolala jsem do prostor kanceláře, když mě Matteo pozval dovnitř. Ze svého místa se na mě oslnivě usmíval, z čehož mi okamžitě měkla kolena. Ještě že to bylo jen pár metrů k jeho stolu…

„Dobré i tobě, Em,“ pozdravil mě mile a bylo vidět, že měl nutkání se postavit a vyjít mi vstříc, nejspíš pro sladké políbení. Nakonec ale zůstal neklidně sedět. „Moc děkuju za ten čaj,“ ocenil mou každodenní starost o jeho pitný režim a oči mu jenom zářily. Převzal si skleničku i s podšálkem, zatímco já jsem se bez vyzvání posadila rovnou naproti němu.

„To je maličkost… Poslyš, Matteo, potřebuju si s tebou o něčem promluvit. Můžeš?“ načala jsem opatrně, jelikož jsem se do toho nechtěla pouštět po hlavě a především jsem ho nemínila nijak zdržovat od jeho práce.

„Jo, jistě. Něco ohledně toho katalogu?“ vyzval mě, abych to rozvedla a tvářil se nanejvýš zaujatě.

„Ne, ne, nic pracovního.“ Vyjasnila jsem mu, že je to spíše osobního rázu, což ho zaujalo ještě víc. Opřel si lokty o desku stolu a jednou rukou si podepřel bradu, přičemž na mě upřel svůj pronikavý pohled, který mě šimral až někde v žaludku. Trpělivě vyčkával na to, až budu pokračovat, a mezitím nechával vychladnout před pár minutami zalitý čaj, který byl ještě příliš horký k pití.

„Mám takový menší problém s ubytováním. Na hotelu se objevili paraziti, takže nás všechny vystěhovali pryč, dokud se jich nezbaví tak… bylo by možný mi sehnat něco náhradního? Něco poblíž studia? Bylo by to jen na přechodnou dobu,“ vysoukala jsem ze sebe a cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Fakt trapas. Mně že táhne už na třicet? 

„Můžeš jít bydlet ke mně, hm? Když je to na přechodnou dobu, je zbytečný shánět nějaký jiný hotel,“ navrhl mi tak, jak jsem sice očekávala, ale přesto jsem z toho byla vskutku nesvá.

„Nastěhovat se k tobě?“ přeptala jsem se jaksi vyjeveně a na sucho jsem polkla.

„Jestli ti to nebude vadit,“ poznamenal a zkoumavě mě sledoval, aby mu neunikla jakákoliv má sebemenší reakce. Nemohla jsem si pomoct, ale uvnitř jsem začínala poněkud panikařit.

„To spíš tobě,“ namítla jsem na to, přestože jsem tušila, že on z toho bude podstatně nadšenější nežli já.

„Mně určitě ne, Em. Já budu jedině rád, když tě budu mít u sebe,“ řekl mi pološeptem a celý se u toho rozzářil, když ta slova vyslovoval. Automaticky jsem se na něj taktéž usmála, což byl již takový můj nepodmíněný reflex a částečně se mi u toho ulevilo, že by byl můj problém konečně vyřešen. Na druhou stranu jsem pociťovala určité napětí z té zprávy, že bychom se měli sestěhovat k sobě. Začíná to nabírat na pěkných obrátkách. „Ale… ty nevypadáš úplně nadšeně,“ podotkl zjevný fakt, který vyčetl z mojí tváře a evidentně tomu ani za mák nerozuměl.

„Ale ne, tak to úplně není, akorát...“ zasekla jsem se, když jsem včas odtušila, že kdybych se znovu odkázala na kolegy v práci, asi bych ho tím nemálo vytočila.

„Akorát co? Zase řešíš lidi z práce, co by na to řekli?!“ Spočítal si snadno dvě a dvě dohromady sám a už se ani nesnažil potlačit tu výčitku, která byla poměrně častým opakováním téhle konverzace už o něco ostřejší. Omluvně jsem na něj pohlédla a pokrčila jsem rameny, jelikož to rozhodně byl jeden z těch důvodů, ale zdaleka nedosahoval takového strachu jako jiné. Když spolu budeme bydlet, přestože jen dočasně, stejně tam bude určité pokušení, kterému nemůžu podlehnout. Tuhle hranici prostě překročit nesmím…

„Tobě je to zřejmě jedno, ale mně na tom prostě záleží, Matteo. Mohl bys to vzít na vědomí, prosím?“ požádala jsem ho co nejpokorněji a dělala jsem na něj psí oči, jak nejlépe jsem dovedla.

„Ani nevíš, jak by se ti ulevilo, kdyby ses na ostatní vykašlala, Emo,“ pronesl rezignujícím tónem hlasu a vrtěl nade mnou bezradně hlavou, což jsem snadno přehlédla a nemínila jsem se v tom dál jakkoliv vrtat. Naprosto jsem si vystačila s tím, že to nějak skousl.

„Mně se teď hlavně ulevilo, že se ze mě nestane bezdomovec, když mě i Enzo vyhodil ze svého kvartýru,“ reagovala jsem bezmyšlenkovitě, čímž jsem opět dala podvědomě přednost svým ústům před mozkem. Ale no tak?!

„Enzo? Ty jsi byla u něj?“ přeptal se kontrolně a v levé tváři mu tak podivně zacukalo.

„No… jo, jo, byla,“ přitakala jsem mu zdráhavě, ale stejně mi nic jiného ani nezbývalo. Před jeho konsternovaným pohledem jsem uhnula stranou a teprve mi docházelo, jak jsem si tím zase hloupě naběhla. Věděla jsem, že má na Enza menší pifku, takže tímhle nechtěným prozrazením to zaručeně ještě zhorším.

„Proč? Proč jsi s tím nezašla nejdřív za mnou?“ položil mi dotaz, který byl samozřejmě nasnadě.

„J-já nevím… Asi jsem tě s tím nechtěla obtěžovat?“ zkusila jsem, jestli mi to projde a cítila jsem se momentálně jako podezřelý při výslechu. Jenom lampička svítící přímo do očí tu chyběla…

„Nesmysl… Přišla jsi za mnou, jelikož jsem něco jako tvoje poslední možnost, ne?!“ uhodil na mě se svou první teorií, která sice pravdě zcela neodpovídala, ale taktéž od ní nebyla ani na míle vzdálená. Značně vyplašeně jsem se na něj znovu zadívala, ale jeho zlostně blyštivý odlesk v očích mě nakrátko zarazil, když mě varoval, abych svá další slova jednoznačně vážila.

„Tohle je teprve nesmysl, Matteo…“ ohradila jsem se, sice rezolutně, ale žádným rozumným argumentem jsem to nebyla schopná podložit, načež se nad tím pouze lehkovážně ušklíbl. „Mohla jsem přece skončit na tý ulici,“ zrekapitulovala jsem alespoň z nouze, navíc v pokusu o vtip, který se ale z jeho strany nesetkal ani s nejmenším úspěchem. Naopak ho to zjevně ještě o to víc rozladilo…

„Tak proč se o tom dozvídám až teď, když nevíš, kam jinam se obrátit?“ shrnul, čímž mi dal v podstatě druhou šanci k tomu, abych mu to nějak logicky osvětlila, jenomže to jsem prostě nemohla. 

„No kvůli ostatním… Nechci, aby se o nás dozvěděli, prostě nechci,“ hlesla jsem rezignovaně a hned nato jsem se kousla do rtu, že jsem znovu tuhle nekonečně omílanou frázi vyslovila. Samotné mi to začalo připadat nesnesitelné, ale bylo to asi to nejlepší, na co jsem se mohla odkázat. On na tuhle výmluvu ale byl evidentně už alergický, protože se zatvářil vyloženě znechuceně a na spánku mu vyskočila tmavě nazelenalá žíla, jak svůj vztek asi musel hodně krotit. 

„Teď mám ale fakticky chuť jít vedle a všem to říct, Emo. A víš ty co? Já to vážně udělám, protože tohle tvoje chování je úplně… šílený!“ cedil mezi zuby, když si držel pevně čelisti k sobě, asi nejspíš aby na mě nezvyšoval hlas. Následně vyskočil na nohy a chystal se dostát svému slovu.

„C-co? Ne! Nikam nepůjdeš! To nemůžeš!“ zahlásila jsem vyplašeně a už jsem stála na nohou taky, připravená mu skočit do cesty, abych ho zastavila. Oči jsem měla až navrch hlavy a bála jsem se toho, že by to skutečně neudělal, jelikož naštvaný na to byl víc než dost. 

„Jak mi v tom zabráníš?“ vypálil ze sebe zcela automaticky a v očích se mu podivně zablesklo, načež se ale škádlivě pousmál a zřejmě to začal brát jako jakousi formu hry. To mě ale vyděsilo ještě víc, jelikož to v jeho hlavě mohlo znamenat výzvu, kterou jeho soutěživé a ctižádostivé já toužilo pokořit. Tak jako tak jsem mu to nemohla dovolit...

„Matteo, prosím,“ zakňourala jsem zoufale, jelikož nám oběma bylo jasné, že fyzicky vůči němu nemám sebemenší šanci a jestliže se rezolutně rozhodl, tak potom také ne.

„Bude to tak lepší,“ stál si za svým a už obcházel stůl, aby se vydal směrem ke dveřím.

„Nebude, pro mě ne. Prosím, Matteo, prosím,“ škemrala jsem, když jsem se postavila přímo před něj a tvářila jsem se jako opuštěné štěně. On se sice ze všech sil pokoušet tvářit neústupně, ale ten můj výraz ho zjevně obměkčil, když se na mě soucitně podíval.

„Ale no tak, Emo!" okřikl mě, když poukázal na to, že hraju značně nefér. Nato jsem pouze několikrát zamrkala řasami. „No dobře! Fajn, jak chceš... Naštěstí mi to budeš moct vynahradit. Po práci tě u Enza vyzvednu, bez řečí,“ nakázal mi suverénně a poměrně příkře na mě hleděl s bradou o něco výš než obvykle, takže působil poměrně autoritativně.

„Vynahradit?“ vypadlo ze mě šokovaně a ztěžka jsem polkla, jelikož mě s touhle jeho výhradní podmínkou přešla veškerá sranda.

„Jasně, a já brzo přijdu na to jak,“ dodal takovým tajemným tónem, načež se ke mně bleskově sklonil a současně mě vzal kolem pasu, načež mi vlípl pusu na tvář. Byla jsem natolik konsternovaná, že jsem nestačila včas adekvátně zareagoval, takže až po té puse mi povolila údivem brada a obratně jsem se vypletla z jeho sevření. Pak jsem se na něj zaměřila značně pohoršeně, ale na druhou stranu jsem se hned vzápětí nedovedla vyvarovat poťouchlému úsměvu, jelikož to vědomí, že mám za zády zbytek kolegů, kteří nás v kanceláři mohli vidět, mě naplňovalo pocitem vzrušení a adrenalinu. A navíc byl tenhle chlap fakt nesnesitelně k sežrání... 

„Už teď toho asi lituju,“ houkla jsem škádlivě, ale nepřestávala jsem se na něj culit. „Tak odpoledne. Teď se jdu věnovat tomu katalogu, čeká mě ještě spousta práce,“ oznámila jsem mu a o pár kroků jsem před ním ucouvla.

„Já se náhodou těším,“ opáčil medovým hlasem a oči mu doslova oslnivě plály.

„Jen si počkej… kdo si počká, ten se dočká,“ zahlásala jsem v jednom ze svých oblíbených pořekadel, rozverně jsem na něj mrkla, a když se na mě neuvěřitelně sladce usmál, teprve potom jsem opustila jeho kancelář se zvláštně hřejivým pocitem, zběsile bušícím srdcem a obavou vetkanou do každé jednotlivé buňky v mém těle. Že já asi vím, jakou bude chtít kompenzaci?!

„Tak jak?“ vyptával se okamžitě Enzo, jakmile jsem dosedla ke stolu. „Stěhuješ se ke svému novému příteli?“ zkonkretizoval svůj dotaz a povytáhl jedno obočí. Zabodla jsem se do něj varovným pohledem, jelikož použil takový výraz, jaký použil, aby mě akorát tak naštval.

„Jo, stěhuju… A není to můj přítel! Toho už mám,“ odsekla jsem s napomenutím, aby se stejnému pojmenování pro příště raději vyhnul. Ještě stále se mi příčilo to slyšet nahlas, jelikož jsem si to pořád sotva dokázala vnitřně přiznat. 

„Snoubence, ne? To je trošku rozdíl,“ poopravil mě a lišácky se na mě usmál.

„Enzo, nech toho! Jinak se z tvýho bytu nehnu,“ zavrčela jsem mrzutě a z očí mi musely přinejmenším šlehat ohromující blesky. Ten trouba se nad tím stejně jenom bavil a veškeré mé vyhrožování si absolutně nebral k srdci.

„A Lauru bych nastěhoval kam? K šéfovi? Tu bych odtamtud ale nedostal ani párem volů. Ta by z něj byla úplně na větvi, že by najednou nevěděla, čí je… To jenom ty brbláš a máš s tím problém, i když jsi klofla takovýho playboye,“ dělil se se mnou o své bujné myšlenky, které jsem stejně vypouštěla ihned zase druhým uchem ven.

„V životě už se na žádnou stupidní stáž nepřihlásím. Nikdy,“ mumlala jsem si deprimovaně pod nosem a s hlubokým povzdechem jsem se vrátila ke své práci na tom katalogu. Nemohla jsem si dovolit s tím příliš otálet a alespoň jsem kvůli tomu nemusela myslet na to, co vše mě vlastně ještě čeká. Ani na to, co se bude dít v Londýně, jestli k nám znovu na víkend přijede má sestra. Jediné, co mě zcela pohltilo do sebe, byl ten projekt…

* * *

„Kde si můžu vybalit věci?“ optala jsem se Mattea, který mi gentlemansky donesl tašky i s kufrem do prostor svého rozlehlého bungalovu. Místo odpovědi mě ale rovnou zavedl do své ložnice, která jako by obývaná jen jím působila poměrně bezútěšně osaměle. Vyloženě čekala na to, až ji doplní nějaká něžná polovička.

„M-Matteo, to ale… nejde,“ vyblekotala jsem ze sebe paralyzovaná překvapením, které jsem samozřejmě částečně očekávala, ale přesto mě to nebývale rozhodilo. To vědomí, že jsem se chovala jako nějaká prudérní panna, mě na tom deptalo ještě o to víc. A k pohodě mi nepřidával ani Matteův smířlivý, poklidný přístup, s občasným mírným rozohněním, kterým mi ukazoval jeho vyspělost a racionalitu.

„Jak to?“ Položil veškerá zavazadla na zem a natočil se na mě. Skepticky a jaksi netrpělivě.

„Já to asi… nezvládnu nějak rozumně vysvětlit, ale tohle nemůžu… Zůstanu v tom pokoji, co minule,“ pípla jsem znaveně, protože také mě přestávalo bavit se jakkoliv vymlouvat nebo naopak obhajovat.

„Tak mi nic nevysvětluj, ale alespoň mi řekni, jak se cítíš,“ napadlo ho, když si asi povšiml, jak sklesle se tvářím.

„No… Tohle podle mě není úplně správné,“ Vzhlédla jsem k němu s prosbou o pochopení vepsanou do každého milimetru mého obličeje.

„Proč ne?“ Nutil mě zacházet do podrobností, které jsem mu ale bohužel odtajnit nemohla.

„J-já nevím… Nemám z toho úplně dobrý pocit, nevím proč… Nezlob se na mě, Teo,“ soukala jsem ze sebe, v podstatě bez hlavy a paty, protože jsem netušila, jak bych z toho co nejnenápadněji vybruslila.

„Ach jo, Em...“ povzdechl si nade mnou a než jsem se stačila rozkoukat, držel mě kolem pasu. Ihned jsem ztuhla, když jsem si uvědomila, jak blízko u mě je a že nade mnou nechápavě kroutí hlavou, ale přesto se sotva postřehnutelně usmíval. Nemohla jsem si pomoct a culila jsem se na něj taky, ačkoliv uvnitř jsem se cítila docela mizerně. „Já budu spát stejně venku, takže můžeš klidně zůstat tady. Ale jestli nechceš, tak pokoj pro hosty je celý tvůj,“ povolil, když z mého bezradného chování vyčetl, že to není jenom nějaký můj náhlý výmysl, ale že s tím mám skutečně jakýsi záhadný problém.

„Pokoj pro hosty bude fajn,“ rozhodla jsem se a velice skoupě jsem po něm pomrkávala, přestože moje ruce pod sebou měly jeho statná ramena a kousek po kousku je dotekem zpracovávala.

„Vybalit si asi zvládneš bez mé asistence, ne? Že bych si šel zaplavat,“ změnil téma a něžně mě přitom hladil svými velkými dlaněmi po zádech, což mě dokonale uvolňovalo. Jakmile jsem se naplno zaměřila na ty jeho jemné pohyby, zcela svévolně se mi začaly se zalíbením přivírat víčka a pomaličku jsem se k němu tiskla čím dál blíž.

„Jasně, jen si běž zaplavat,“ vyslala jsem ho s takovým zmámeným hlasem a v ten moment jsem si představovala ten božský výjev, když jsem ho spatřila v bazénu poprvé.

„Nepřidáš se?“ Vyrušil mě z mých hříšných myšlenek, které ovšem po jeho návrhu byly ještě mnohem hříšnější.

„Jen co si vybalím,“ slíbila jsem bez zamyšlení a měla jsem sto chutí se na něj vrhnout hned teď. Proboha, co se to se mnou děje?! Mně už z toho chlapa totálně hrabe… „Myslela jsem, že bych…“

„Emilie, alespoň v něčem mi, krucinál, vyhov!“ skočil mi do řeči neoblomně a tvářil se stejně tak. „Proč já se tě na to vůbec ptám?“ položil řečnickou otázku, která mě měla napovědět, co přijde následně, jelikož mě popadl pod zadkem, hodil si mě přes rameno jako pytel brambor a nesl si mě rovnou k bazénu.

„Matteo?! Co to děláš? Nee, prosím! Pusť mě dolů! Matteo, slyšíš?“ vřískala jsem jako pominutá, čemuž se on pouze pobaveně řehtal, jelikož tutově věděl, že mě má v hrsti. Sice jsem se zpod jeho sevření zmítala, jak jsem jenom mohla, ale s ním to ani nehnulo. Bez jakékoliv verbální reakce mě hodil do bazénu, který měl příjemně osvěžující vodu a záhy skočil kufr hned za mnou. Jakmile jsem se vynořila, smála jsem se na celé kolo a umlčel mě teprve až Matteo, jakmile se vynořil vedle mě a přisál se na moje rty. Bez zaváhání jsem se mu poddala a vypustila z hlavy naprosto vše, kromě jeho lačných, lahodných rtů. Do háje, jak já to tady s ním zvládnu?


 Teo


Nakonec Matteo tu nepříjemnou situaci zvládl s grácií, že? Ten tu holku musí mít fakt rád, co si budeme. Jak moc, zjistíme v další kapitole, stejně jako Ema, která do jejich vztahu zapadá čím dál hlouběji. Nicméně Londýn nezůstává úplně odstřižen. :)

Mockrát všem děkuji za neutuchající přízeň, fakt mi pomáhá jít neustále dál a pomalu, ale jistě se již propracovávat ke konci. Jste ti nejlepší! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 34. kapitola:

2. Sabienna přispěvatel
Včera [10:15]

SabiennaMay: Já to taky říkám furt, zřejmě je to v tom s Emou fakt až po uši... jinak by mu ta trpělivost pravděpodobně dávno došla Emoticon já bych na to nervy rozhodně neměla Emoticon ještě se to trochu zamotá, aby se to pak mohlo najednou definitivně všechno rozmotat, taky ještě měj trochu trpělivosti! Emoticon Emoticon Emoticon
Mockrát Ti děkuju, May, že pořád čteš, že tě to stále baví, za to máš fakt můj nebetyčný obdiv Emoticon Emoticon jsi báječná čtenářka, díky ti Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Maya666
24.06.2021 [16:50]

Matteo má skutečně svatou trpělivost Emoticon jsem zvědavá jak ještě zamotáš s osudem Emy a spol.protože jak říkáš Londýn nebude pozadu Emoticon
Těším se na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!