OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 35. kapitola



Mr. Perfect - 35. kapitolaVyznání bez komplikací u snídaně šampionů a polední provokace po telefonu.
Užijte si kapitolu, přeje Vaše Sabienna

„Dobré ráno, sluníčko,“ pozdravil mě Matteo radostně a energicky, když jsem se dopotácela do kuchyně, odkud jsem slyšela jakýsi hluk. On už byl zřejmě dávno na nohou, jelikož evidentně dokončoval snídani pro nás dva, když chystal pravý turecký čaj. Spíš by mi sice bodlo kafe, poněvadž jsem se zrovna dvakrát dobře nevyspala, ale to si můžu dát v práci. Ta snídaně vypadala skvěle…

„No dobré ráno, Matteo. Páni, co to tu vyvádíš?“ Žasla jsem nad tou pestrobarevnou tabulí, kde nechybělo ovoce ani zelenina, ale také typické italské pečivo. Bylo toho tolik, až z toho až oči přecházely a ihned se mi sbíhaly sliny.

„Snídaně šampiónů. Tak jak ses vyspala?“ zajímal se starostlivě, a když jsem se přimotala až k němu, automaticky mě vzal rukou okolo pasu, aby mě mohl na pozdrav sladce políbit. Nijak jsem se tomu nebránila, ale ještě jsem mu s úsměvem ten polibek sama za sebe vrátila.

„Ale jo, dobře… Jen si musím zvyknout,“ zhodnotila jsem nekonkrétně a natáhla jsem se pro hroznové víno, do kterého jsem se s chutí zakousla. Pochopitelně jsem ho nemohla sníst jako normální člověk, ale několik pecek mi z něj vylétlo ven z frajersky pootevřených úst a rovnou na zářivě bílou desku většího kuchyňského ostrůvku. „Ježiši, pardon,“ omlouvala jsem se okamžitě a likvidovala jsem po sobě stopy rozkousaného hroznu. Matteo se tomu ale jenom hlasitě zasmál, možná především těm mým rozpakům, které jsem před ním stále silně pociťovala při každém mém trapasu. Už bych si ale pomalu mohla zvykat, že…

„Takže ses asi moc nevyspala,“ usoudil z té mé předešlé odpovědi a zkoumavě na mě pohlédl, zatímco čekal, než se dovaří čaj.

„Nebylo to tak hrozné,“ odporovala jsem mu, aby si to třeba nevyložil nějak špatně. Snažil se tak moc, že jsem to nechtěla kazit čímkoliv, byť i jen přiznáním o téměř probdělé noci. Ono to na mně bylo pochopitelně znát, ale Matteo se na mě stejně díval jako pohádkovou princeznu, takže jsem si nehodlala hrát na tu, která spala na hrášku.

„Proč to neřekneš prostě na rovinu, Em?“ vyrukoval na mě se zamyšleným dotazem, kterým mě naprosto ozbrojil. Ten spánkový deficit se samozřejmě musel zákonitě někde podepsat, a to tím, že mi mozek nepracoval na plné obrátky, takže jsem se na něj pouze zaraženě zachmuřila a přemítala nad tím, jak by to mohl myslet. Skrývalo se za tím rozhodně víc, to bylo zřetelně slyšet.

„Jak to myslíš?“ vybídla jsem ho, jelikož jsem postrádala veškerou mozkovou kapacitu na jakékoliv šifry.

„Že u některých věcí můžeš být naprosto otevřená. Nijak to nebagatelizovat, jen to říct tak, jak to je,“ objasnil mi mírně frustrovaně, ale sledoval mě takovým laskavým pohledem, díky němuž ze mě odplula první spontánní reakce, kdy bych se vůči němu nejraději defenzivně ohradila. Trochu nervózně jsem přešlápla na místě a zdržovala se jakékoliv unáhlené odpovědi.

„Máš dojem, že nejsem upřímná?“ ptala jsem se opatrně, protože tohle mě zaskočilo asi ze všeho nejvíc. Zejména proto, že jsem k němu skutečně nebyla veskrze upřímná. 

„Takhle jsem to neřekl, Emo,“ odmítl můj výklad jeho monologu, který dle jeho náhledu na věc nebyl správný.

„Takže…?“

„Vím, že… Mám takový pocit, že některé věci mi záměrně neříkáš. Děláš to tím svým nevinným, roztomilým způsobem, že se na tebe nemůžu úplně zlobit a nějaká má část věří tomu, že to nemyslíš nijak zle, protože… jsi to prostě ty, Em, ale… já potřebuju, abys byla taková, jaká jsi byla doteď… Prostořeká a někdy až neomalená, ale nebuď přede mnou uzavřená, i když si z nějakého důvodu třeba myslíš, že je to tak lepší… Pro mě, pro nás, pro tebe, protože to určitě není. Tajnůstkaření nikdy ničemu neprospělo,“ rozpovídal se evidentně ze všeho, co ho tížilo a bylo na něm znát, že se mu tím nesmírně ulevilo. Já jsem bohužel zaznamenala úplně odlišný efekt… Kdyby jen tak věděl, jak se věci doopravdy mají.

„Ty snad přede mnou nic netajíš?“ Přehrála jsem pomyslný míč naší konverzace na jeho stranu, poněvadž mi momentálně přišla jako nejlepší obrana útok a já zatraceně dobře věděla na co se zaměřit. Viselo to mezi námi, ačkoliv jsme oba urputně předstírali, že ne a potlačovali to, jak jenom to šlo.

„Na něco tím narážíš?“ opáčil v otázce, ale v očích mu proběhl uvědomělý záblesk, kdy jsme najednou oba dva mysleli na totéž. Poté v tichosti zabručel a krátce se přitom zamračil, než se mu na rtech zavlnil hravý úsměv. „To, že jsem se do tebe zamiloval, není přece žádný tajemství, i když jsem ti to ještě neřekl,“ vybalil na mě s takovou neochvějnou samozřejmostí, která mě na několik dalších sekund úspěšně umlčela. Pak mě polilo takové horko, až jsem si myslela, že omdlím. Musela jsem se opřít celým bokem o pult a opřít se, jelikož z mých nohou se stalo absolutní želé. Matteo se nato zatvářil jaksi vyplašeně a dle napjatých svalů byl připravený kdykoliv zasáhnout.

„P-proč ne?“ vykoktala jsem ze sebe, když jsem byla s to reagovat pouze na tu druhou část jeho romantického přiznání. Tu první jsem totiž musela nejprve řádně zpracovat, a to mi bude chvíli trvat.

„Protože jsi zřejmě pořád na vážkách a já tím nechtěl nic komplikovat,“ odhalil mi také důvod, proč s tím vyznáním otálel, což mě svou nezištností a ohleduplností úplně dostalo. Téměř dojatě jsem na něj civěla a jen na prázdno otvírala a zavírala ústa, jak se mi nedařilo přijít na nějakou adekvátní reakci.

„To je… dost velká komplikace,“ prohlásila jsem zcela věcně, ale nejraději bych se mu vrhla kolem krku. Matteo si pouze slabě povzdychl a rezignovaně svěsil ramena, jelikož se z toho mého konstatovaní odvodil asi něco jiného. „Já se do tebe taky zamilovala, Matteo.“ No, jo… a je to venku...A totálně v hajzlu.

Střelil ke mně zbystřelým pohledem s nepatrně vykulenýma očima a celkově se tvářil nejistě, jestli náhodou neslyšel špatně, ale těžko se bránil potěšenému úsměvu, kdyby přece jenom slyšel dobře, což slyšel, když jsem stále necelý půl metr od něj. Nehodlal se po tom ale pídit a na místo toho se ke mně o tři kroky přiblížil, přičemž mě zvířeným vzduchem ovála ta jeho podmanivá vůně. Uvěznil mě svýma uhrančivýma očima, do kterých jsem bezelstně pohlédla a už jsem se od nich nedokázala odtrhnout, stejně jako svými svalnatými pažemi, když mě jimi objal kolem pasu. Musela jsem se na něj usmívat stejně tak, protože byl neuvěřitelně roztomilý.

„To je dobrá zpráva,“ poupravil moje předchozí tvrzení a tím samým nenadálým štěstím doslova zářil.

„Pro tebe určitě,“ zašveholila jsem měkce, poněvadž v jeho medvědí, pevné a hřejivé náruči jsem pokaždé okamžitě zjihla. Položila jsem mu přitom ruce na předloktí a vyjela po těch vyrýsovaných svalech až nahoru k jeho krku, za kterým jsem se do sebe zaklesla prsty obou rukou.

„Pro tebe ne?“ podivil se s teatrálně pozdviženým obočím a nevědomky si přejel jazykem přes ty svoje svůdné a hříšné rty, ke kterým mi neustále sklouzával můj lačný zrak.

„Teď rozhodně ano,“ uznala jsem zmámeně a posledních několik vteřin jsem měla mozek naprosto zamrzlý a mluvily ze mě mé emoce a pocity, které momentálně patřily výhradně jemu. Nemyslela jsem na nic a nikoho jiného, protože právě se celý svět smrskl pouze na nás dva a na to, co mezi námi probíhalo a vzkvétalo.

„A jinak…“

„Už zmlkni, prosím tě, a raději mě polib,“ skočila jsem mu do řeči tím stylem, že jsem bleskově přiložila prst na jeho vlnící se rty a on bleskově umlkl. Poté jsem se k němu přitiskla, zvedla hlavu současně s tou jeho, kterou ke mně sklonil a konečně jsme se políbili. Bylo to takové symbolické a zejména zpečeťující, když jsme si tu před malou chvílí vzájemně vyznali lásku. Nebýt mého života v Anglii a snoubence, byla by to absolutní pohádka…

 

„Prozradíš mi teda, proč jsi mi nechtěla říct o tom, že jsi přišla o hotel?“ zkusil Matteo při společné snídani, když jsem se zrovna zakousla do drobného máslového cornetta, které mi v tu ránu zaskočilo. Trochu jsem se zakuckala, ale jakmile jsem důkladně polkla, tak mě to naštěstí přešlo, ale ještě jsem to raději zapila karmínově rudým čajem.

„Ehm, no… v zásadě je to tak, jak jsem ti říkala. Opravdu,“ přesvědčovala jsem ho zcela nenuceně, a proto jsem i s poklidem pokračovala v jídle. Nevinně jsem k němu vzhlédla od jídla, abych svá slova potvrdila a nepatrně jsem pozvedla levý koutek úst výš. Matteo se na židli pozorně narovnal a asi zvažoval důvěryhodnost mého tvrzení, jak se pravděpodobně domníval, že po tom velkém romantickém odhalení má nezpochybnitelné právo ze mě vydolovat pravdu za každou cenu.

„Je mi to proti srsti hlavně z profesionálního hlediska, Matteo. Kdyby se to někdo dozvěděl, tak… hanbou bych se asi propadla. V tomhle mám dost zásadní pravidlo, nemíchat vztahy a práci. Vztahy na pracovišti jsou pro mě tabu, hotovo… Tady jsem to ale porušila a dělá mi docela problém se s tím nějak srovnat,“ rozvedla jsem o něco obšírněji, aby mě mohl lépe pochopit, což zřejmě vyšlo, když tomu uvážlivě přikyvoval. Samozřejmě to ale byla jedna z mých nestydatých výmluv, protože primární důvod byl ten, že jsem nesměla dopustit, aby se kdokoliv z mých dočasných kolegů veřejně dozvěděl o tom, že vedu romantický poměr s jejich šéfem. A aby se to nedostalo kamkoliv dál. Enzo byl sice výjimka, ale jemu jsem plně důvěřovala, že mi nůž do zad nevrazí... 

„Tomu rozumím,“ usoudil vzápětí a vlídně se pousmál.

„Jde o to, že… Prostě nemůžu vystát tu představu, aby si o mně někdo myslel, že když uspěju, tak je to z protekce. Chci si úspěch zasloužit sama za sebe, svým vlastním úsilím… Proto jsem nechtěla pomoct ani s tím katalogem. Potřebuju tady konečně nějak zabodovat, aby bylo vidět, že jsem si tu stáž doopravdy zasloužila… O tom to hlavně je, Matteo. Víc za tím nehledej,“ dovyprávěla jsem mu veškeré své motivy, které mě k tomuhle, pro něj iracionálnímu chování, vedly.

„Dobře, Em, to se ještě nějak dá pochopit… Ale co ta náhlá fobie z toho spát se mnou v jedné posteli? Protože v Camogli v tom problém nebyl,“ nimral se v mých protichůdných činech, kdy mi to jednou nevadilo a podruhé zas ano. No jo, ženské vrtochy, toho si přece už musel všimnout…

„Taky jsem to nechtěla nijak komplikovat,“ zopakovala jsem tu jeho průpovídku, protože se mi aktuálně skvěle hodila a něco na ní vskutku bylo.

„No, tak to už je teď trochu pasé,“ pronesl ironicky a spiklenecky na mě mrkl.

„To… asi jo, ale… Nemusíme na nic tlačit nebo na něco spěchat, ne?“ nadhodila jsem zdráhavě, přestože jsme oba přesně věděli, o čem je řeč. Skoupě jsem po něm pokukovala a opět se mi hrnula horkost do tváří, když se jednalo o takové ošemetné a zároveň ožehavé téma.

„Jistě, nemusíme… Úplně stačí, že už bydlíme spolu,“ zahrál to na vtipnou notu, když si povšiml mých rozpaků, které by byly stokrát hutnější, kdyby mě netrápil ten nedostatek spánku.

„Matteo, j-já…“ počala jsem, avšak jsem se okamžitě zarazila, jelikož jsem netušila, jak mu alespoň naznačit, že je tady ten náš společný čas jednoznačně vyhrazený, s ručením omezeným. Můj návrat do reality, zpátky do Londýna, byl nevyhnutelný, poněvadž jsem si nesvedla představit, že bych svůj život tam jenom tak, lusknutím prstu, opustila.

„Nepokračuj, Em, nekaz to...“ poprosil mě velmi sklesle a vrhl na mě bezradný pohled.

„Jsem tu jen nakrátko… Musím se vrátit domů,“ připomněla jsem mu sotva slyšitelně navzdory jeho žádosti a s očima přikovanýma kamsi směrem k talíři obloženém samým ovocem, ale byla jsem přesvědčená o tom, že je potřeba to vyslovit nahlas. Abychom na to ani jeden z nás nezapomněli.

„Já o tom vím, jen… Nechci nad tím přemýšlet každou vteřinu, kdy jsem s tebou,“ přiznal mi posmutněle a oči mu zastřel stín plný obav a starostí, které jsem v něm tou upomínkou vyvolala.

„Kéž by se nad tím nedalo přemýšlet,“ povzdechla jsem si deprimovaně, jelikož tenhle nevyhnutelný fakt jsem měla stále kdesi v koutku mysli neústupně vepsaný a sem tam mi vytanul na vědomí, jako bolestivé memento na někoho zesnulého. Náš vztah již od počátku směřoval rovnou k jeho konci.

„Já hlavně nechci, abys někam odjížděla, Em… Poprvý… po hodně dlouhý době jsem našel někoho, ke komu cítím tohle všechno,“ odhalil mi zase víc ze svého nitra a tentokrát mě nemálo konsternoval.

„Zamiloval ses vůbec někdy?“ odtušila jsem z jeho nechtěného podřeknutí a když se zatvářil skutečně rozpačitě, možná až vyplašeně, nějak jsem si to sama odvodila. I z těch všech jeho řečí o ženách, které o něj jevily zájem, ale které ho nejspíš nikdy citově nezasáhly. Navíc podle jeho líčení ani on nebyl typem muže, který by takové city vyhledával.

„Domníval jsem se, že jo, ale… pak jsme potkal tebe a je to úplně jiný,“ zpovídal se mi otevřeně, ačkoliv jsem u něj zaznamenala jisté náznaky uzardění se. Mínila jsem se tvářit rozvážně a dobrosrdečně, ale tohle zjištění mě naplnilo nevídaně nabubřelou pýchou, že jsem záhy bojovala s bezbřehým nutkáním se usmát. Já že jsem první žena, do které se zamiloval playboy a ex-lamač dívčích srdcí Matteo Tekin? To není možné?!

„Vážně? J-jako...čím? Jak?“ vybídla jsem ho dychtivě, ať je konkrétnější, aby mi tím ještě trochu polechtal mé ženské ego, které se teď doslova tetelilo blahem. Nekonečné potěšení jsem ale cítila až v samotných základech mé maličkosti, když si získávalo pro sebe buňku po buňce. Matteo se na mě nejistě zadíval, než se zhluboka nadechl a pustil se do ono kýženého výčtu.

„Třeba tím, že… Když se ráno probudím, tak první myšlenka patří hned tobě. Stejně jako i ta poslední, než jdu spát. Myslím na tebe častěji než na kohokoliv nebo cokoliv jiného. Mám tě doslova plnou hlavu… Když jsem s tebou, tak chci jen to, abys byla šťastná a spokojená. Aby ses na mě usmívala, protože tvůj úsměv prostě zbožňuju a těší mě, když jsem jeho důvodem já… Záleží mi na tom, jak se cítíš, co si myslíš… Je mi úplně jedno, jak spolu trávíme čas, protože pro mě je hlavní, že jsme spolu. Užívám si každou vteřinu, ale stejně pořád nemám dost. Občas je to s tebou sice dost bláznivý, ale mě to hrozně baví, Em. Miluju tě a miluju, jaký to teď je a jak to máme,“ chrlil ze sebe vodopád slov, mlel páté přes deváté, jak se ze sebe pokoušel všechno vysypat najednou a opravdu tím byl celý pohlcen. Mluvil neuvěřitelně zaníceně, až v euforii. A já se u toho na něj nemohla vynadívat… Srdce mi u toho splašeně tlouklo jako na poplach a šířilo se mi od něj teplo až do konečků všech prstů a především do tváří. Do očí se mi současně s tím tlačily slzy dojetí, které jsem pohotově potlačovala několikerým zamrkáním.

„Možná to zní obyčejně, ale… pro mě samotnýho to znamená hodně,“ dodal bleskově, jakmile se dodechl, a konstatoval to s takovým prostým smířením, které mě úplně odzbrojilo a vyvolalo u mě jemný úsměv.

„Pro mě taky, Matteo,“ dala jsem mu za pravdu, jelikož jsem s ním tyhle pocity sdílela. Poněvadž jsem seděla vedle něj u stolu, pouze jsem se k němu naklonila a přitáhla si ho za triko blíž k sobě, abych tohle další vydatné odhalení ocenila a stvrdila tím nejvýmluvnějším způsobem. On samozřejmě neprotestoval a vřele přijal můj rozněžnělý polibek, který mi okamžitě vrátil, o něco vášnivěji. Kruci, vždyť já odsud taky nechci odjet, ani v nejmenším...

* * *

„Tak jak ta tvoje sestra? Přijede zase k vám?“ vyrušil mě zničehonic Enzo při mé práci na katalogu, kterou jsem hodinu od hodiny posouvala k dokonale vykonstruovanému výsledku. Když jsem se do něčeho naplno ponořila, nebyla jsem schopná svou pozornost dělit mezi další věci, do čehož spadal taktéž Enzo, který tento fakt zřejmě nedokázal respektovat. Že je všeobecně známo, že ženy umí dělat víc činností najednou, tudíž má práce na katalogu a povídání si s ním měla být úplně hračka, jenže já to nezvládala. A obzvlášť ne, když mi připomněl tuto nepříjemnost za mořem, kterou jsem díky Matteovi ale úplně vypustila ze svých myšlenek…

„Já… vlastně ani nevím,“ vybrblala jsem nespokojeně nad sebou samotnou, že jsem to takhle zazdila. S tou nečekanou připomínkou do mě jako blesk vjely všechny ty negativní emoce, které mě navrátily z toho růžového obláčku zpět na zem. Prudce jsem se odtrhla od monitoru a vyděšeně jsem se na něj podívala. „Já nevím?!“

„Takže ses s tím teda srovnala,“ tipnul si zcela mylně, ale můj vyjevený výraz mu mohl napovědět, že je to špatný předpoklad.

„Ne, to teda rozhodně ne,“ zamítla jsem bezodkladně a podmračila jsem se.

„Akorát tě zaměstnalo něco jiného, co? Nebo spíš někdo jiný,“ rýpl si do mě v jedné z velmi troufalých poznámek s vyzývavým pohybem obočí, tudíž jsem se ho vůbec nezdráhala praštit přes rameno. Jen slabě sykl bolestí a ublíženě se za něj chytil, ale zubil se u toho jako škeble.

„Já věřím tomu, že si William vzal k srdci to, co jsem mu řekla,“ zamaskovala jsem své prvotní rozpaky obligátním prohlášením, za které bych tedy zcela jistě nedala ruku do ohně.

„No, tak snad jo,“ houknul uvážlivě se spodním rtem přečnívajícím nad tím horním a ledabyle pokrčil rameny.

„Kruci, kdybys raději držel tu pusu zavřenou,“ procedila jsem skrze zaťaté čelisti, jelikož mi tím pochopitelně nasadil opět brouka do hlavy. Ztěžka jsem se opřela do křesla a složila si ruce na prsou, přičemž mi moje bláznivá představivost předhazovala nejrůznější alternativy nadcházejícího víkendu mého snoubence. A mé sestry.

„Tak něco odjinud… Jak ses měla u pana Tekina?“ Přeskočil znovu k onomu žádanějšímu tématu, které mu jeho mužsky atypická zvědavost neustále podbízela.

„Nevyzvídej, do toho ti nic není,“ odkázala jsem ho do patřičných mezí trochu kysele, protože momentálně jsem svou koncentraci nemohla zaměřit na cokoliv jiného než na dění v Londýně. Enzo akorát otráveně protočil panenky a mrmlal si něco pod nos, že až se zas budu potřebovat vypovídat, tak mi bude dobrý. Pocítila jsem drobný osten prozření, že mu jaksi křivdím a že když bylo potřeba, tak mi kdykoliv pomohl. „U Mattea je to fajn, jak jinak… Ale teď jsem tak trochu mimo, však víš… Prostě mi to nedá,“ obhájila jsem se s tou jedinou výmluvou, která byla nasnadě.

„Ty si tady můžeš užívat, ale chudák tvůj snoubenec ne,“ pravil pohoršeně, aby si do mě znovu nepokrytě rýpl. Že já mu vůbec něco říkala.

„Já si určitě nijak neužívám, Lorenzo! Hele, já si jdu zavolat… Kdyby mě někdo sháněl, tak jsem si odskočila,“ nechala jsem po něm vzkázat, protože taková Bianca mě v posledních dnech často kontrolovala kvůli tomu projektu, tak abych si zbytečně nezadělala na další dusno. Navíc jsem ten hovor mínila vyřídit opravdu bleskově.

„Dobře, dobře… Beru na vědomí.“ Viditelně se stáhnul, když mu neušlo mé důrazné oslovení jeho celým jménem, ale přesto se neustále rozpustile šklebil. Já se mezitím zvedla a odkráčela na toalety, kde bude určitě větší klid. Našla jsem v seznamu Valerino číslo a vytočila ho. Trvalo to pět pípnutí, než mi to zvedla, protože stoprocentně čekala, jestli to dřív zase netípnu.

„Emo? Čemu vděčím za tenhle telefonát?“ ozvala se poněkud afektovaně, aby mi tím ukázala svou nelibost nad tím, že ji takhle před polednem obtěžuju.

„Čau, Valerie. Nechci tě jakkoliv zdržovat a už vůbec ne sebe od práce, takže přejdu rovnou k věci. Už k nám do bytu, laskavě, nelez, rozumíš?! Nepřeju si, aby ses tam každý víkend cpala, tak s tím konečně přestaň! Co máš za problém, že se pořád cpeš k nám?“ srozuměla jsem ji bez servítek, jelikož jsem nabyla dojmu, že chovat se k ní v rukavičkách to u ní postrádá veškerý smysl. Proto jsem ani v nejmenším neskrývala v hlase nevraživost, která byla rozhodně vzájemná, avšak v rozdílných formách. Neodpustila jsem si dotaz na závěr, přestože mi bylo jasné, že mi svoje pošahané záměry v žádném případě nesdělí.

„Proč to řešíš, když jsi pryč?“ odvětila mi v otázce, nad čímž jsem akorát zlostně zavrčela.

„Právě proto, že jsem pryč! Nechci, abys znovu zůstávala u nás v bytě… Pronajmi si nějaký hotel nebo buď u rodičů, ale od našeho bytu se drž dál!“ zopakovala jsem jí neústupně, ale ona se tomu pouze jízlivě zasmála.

„A co s tím uděláš, když tě neposlechnu, protože seš někde u taliánů?“ vysmívala se mi zcela nepokrytě a mně počínala vřít krev. Věděla jsem, že je to záměrná provokace, poněvadž si to mé varování brala skutečně osobně a schválně to takhle dětinsky maskovala.

„To jako vážně?! Budeme se spolu bavit jako dvě puberťačky?“ rozčilovala jsem se nad její vzdorovitou pošetilostí, kterou mě chtěla vyloženě iritovat. Dařilo se…

„Vždyť to ty se vztekáš jak malá,“ odsekla opovržlivě a stejně tak si i odfrkla.

„Tvýmu manželovi nevadí, že každý víkend nocuješ u cizího chlapa?“ zkusila jsem na to jít z druhé strany a jen jsem zaslechla, jak prudce nabrala vzduch do plic. Přímo trefa do černého…

„Zeptej se ho na to sama,“ zvolila velice elegantní odpověď, která ve mně vyvolala těžkopádné podezření. „A William cizí rozhodně není,“ upozornila mě záhy a já nad tím nestačila žasnout. Ta se mi snad fakt zdá. Skutečně je moje sestra, tohle příšerně protivný stvoření, uznávaná právnická kapacita?! Hm, možná zrovna kvůli tomu...

„Takže o tom mám říct jako našim?! Tohle je přece úplně stupidní, ségra. Přestaň se cpát tam, kde o to nikdo nestojí!“ domlouvala jsem jí již poměrně zoufale, protože jsem doopravdy netušila, co si počít.

„Will s tím vůbec žádný problém nemá,“ vychutnávala si mou nekonečnou bezmoc a já už viděla rudě.

„Protože Will je takový dobrák, že by ho ani nenapadlo, aby ti řekl, že se máš nakvartýrovat někam jinam! A proto to někdo musí udělat za něj,“ namítla jsem s neochvějným přesvědčením, jak na něj tohle tvrzení pasovalo každým coulem, ale bohužel o Valině nezištnosti mě sžíraly oprávněné pochybnosti. Obzvlášť, jestli mají s Maxem zase nějaké trable v ráji.

„Emo, chápu, ale nechej toho… Žárlivost ani škemrání ti nesluší,“ smetla ze stolu můj neprůstřelný argument a kdyby ta potvora stála naproti mně, ihned se na ni vrhnu a začnu jí rvát ty její peroxidní blond vlasy.

„Tobě tohle dolejzání za někým, kdo tě odmítl, taky ne.“ Tak jo, je to venku. Ostřejší už jsem být nemohla…

„Namlouvej si to klidně dál, zlatíčko… Je to asi vše, co jsi mi chtěla říct, že? Musím končit, mám důležitější věci na práci než poslouchat tvoje plané výhrůžky a žárlivé výlevy, takže užívej jižanského sluníčka a nech Willa bavit se po svém, ano? Měj se, ségra.“ A položila mi to dřív, než jsem se z toho šoku, kdy mě doslova připravila o dech, stačila vzpamatovat. Já ji zabiju, jednou ji fakt zabiju…


 Teo


 Mockrát vám všem ze srdce děkuji! Jste prostě báječní, úžasní a nepřekonatelní čtenáři! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 35. kapitola:

2. Sabienna přispěvatel
Včera [10:25]

SabiennaMay: No, on bude rozdíl v tom, k čemu Ema sama svobodně dospěje, ale co se potom navzdory jejímu rozhodnutí sehraje.. Však to znáš, člověk míní, ale osud mění.. a většinou se věci, které bychom chtěli ovlivnit a mít pod kontrolou, nakonec vůbec ovlivnit nedají.. Emoticon
Moc se omlouvám za tu pauzu, nová kapitola už čeká na schválení, zkusím ještě tenhle týden přidat další a pak to takhle udržet až do konce prázdnin Emoticon teď mám celý týden volný, tak ho chci věnovat primárně psaní a když to dobře půjde, brzy bych měla být u konce Emoticon
Nesmírně ti děkuju za to, že stále čteš a čekáš na závěr! Velmi, velmi si toho cením, opravdu.. Děkuju, May Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Maya666
07.07.2021 [21:47]

Je to stále zamotanější a upřímně jsem zvědavá k jakému konci nakonec Ema dospěje a jestl ise vrátí do Londýna a co celkově bude Emoticon Emoticon Emoticon
Jsem napnutá jak kšandy Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!