OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 6. kapitola



Mr. Perfect - 6. kapitolaEma a její již téměr pověstná superschopnost zažívat trapasy kdekoliv a kdykoliv opět spolehlivě zafunguje a před kým jiným než před jejím novým pohledným šéfem.
Užijte si kapitolu, přeje Sabienna

„Emo? Emo?! Kde seš?“ Vzduchem se roznesl vysoký, pisklavý hlásek, který nesporně patřil slečně Biance a která mě zřejmě nutně sháněla. Vyskočila jsem z kancelářské židle, jako bych měla místo nohou pérka, a zrakem jsem pročesávala prostory studia, jestli ji někde neuvidím. Nic.

„Tady jsem, slečno Bianco!“ křičela jsem na ni nazpět a i dle Enzovy rady jsem se raději dala do pohybu, aby mě nemohla osočit z toho, že jen stojím jako solný sloup a čekám, až si mě najde, když má přitom spoustu jiných věcí na práci. Slečnu Biancu jsem znala sice jeden den, ale i tak jsem celkem dobře dovedla odhadnout, co je za typ vedoucího kreativce. Byla trochu afektovaná, povýšená, panovačná a přecitlivělá. Byla jsem opravdu zvědavá na to, jestli za tu svou dobu stáže se mi ukáže i z jiné stránky, o které Enzo mluvil.

„No tak kde seš?“ zaštěkala po mně a naštěstí jsem ji zahlédla za širokým podpěrným sloupem, takže jsem jí vyšla vstříc. Setkaly jsme se na půl cesty, přičemž ona si to šinula takovým tempem jako nějaká rozjetá lokomotiva, div by mě nesrazila, ale stačila zastavit těsně přede mnou. Držela nějaké složky, které mi automaticky vrazila do rukou a snad asi čekala, že budu vědět, co s nimi mám asi tak udělat.

„Odnes ty složky panu Tekinovi, ano?“ přikázala mi nesmlouvavým tónem hlasu a zatřepáním ruky mi naznačila, ať je to jako že pronto.

„Ale… slečno Bianco, já tady nejsem na stáži jako asistentka, ale jako grafik,“ připomněla jsem jí pokorně, protože jakmile jsem začala s tím ale, ostře se do mě zabodla svým rentgenovým pohledem, který mě zamrazil až do morku kostí. Jí bych asi neměla vůbec v ničem odporovat, jestli tady chci ve zdraví přežít…

„Co prosím?“ přeptala se mě, jestli opravdu slyšela dobře a dala mi tak velkoryse možnost svůj první výrok nějak rozumně opravit. Další dost zásadní věc byla ta, že se mi ani v nejmenším nechtělo za panem Tekinem.

„Já jen… že mám svou práci na počítači, které bych se měla věnovat spíš než roznášet složky,“ snažila jsem se jí trochu lépe objasnit svoje hledisko, ale zřejmě jsem to ani v nejmenším nevylepšila, protože ji to zcela šokovalo, když na mě vyvalila svoje oči a povolila jí brada. Bezděčně rozhodila ruce do stran a podivně vyjekla. Ta měla jít hrát do filmu, tam by se skvěle hodila…

„Takže tím chceš říct, že bych měla roznášet složky snad já?!“ pohoršovala se nad mou drzostí a ten odměřený pohled ještě o něco zintenzivnila, že jsem měla dojem, jako by se tu všude kolem náhle ochladilo.

„Ne, to ne, ale...“ hodila jsem okamžitě zpátečku, než bych si to u ní pokašlala úplně.

„Jaký ale?! Jestli sis nevšimla, milá zlatá, a jestli jsi včera neslyšela pana Tekina, tak teď tu musí všichni dělat všechno, co je potřeba. Momentálně to tu nefunguje jako za běžného provozu, takže holt budeš muset dělat i to, co bys jinak nemusela, ale prostě se to jinak nedá, Emo. A myslím, že odnést pár složek na stůl a vrátit se k počítači určitě není nic, co bys nezvládla a co by tě nějak extra zdrželo od toho, co tam děláš. A co tam vlastně vůbec děláš?“ zametla veškeré mé námitky pod stůl, a to dost rázně, takže jsem měla v plánu jí to pouze odsouhlasit a mašírovat podle rozkazů, abych tu nemusela snášet další její nenápadné útoky před ostatními, kteří to pochopitelně zvědavě sledovali. Zamotávat se ještě do toho, jakou mám jinak práci na počítači, jsem se prozíravě hodlala vyhnout.

„Máte pravdu, slečno Bianco. Už jdu,“ prohlásila jsem odhodlaně, otočila jsem se k ní zády a pospíchala jsem do hlavní kanceláře k panu Tekinovi. Zaťukala jsem na skleněné, odhlučněné dveře, načež ke mně Matteo zvedl hlavu od displeje svého notebooku, do kterého doteď soustředěně hleděl. Gestem mě pozval dovnitř a naštěstí se opět věnoval tomu, co měl v tom notebooku.

„Dobré ráno, pane Tekine,“ pozdravila jsem ho zvesela a živě jsem nakráčela k jeho stolu, kam jsem mu položila těch několik různobarevných složek.

„Pěkné ráno i tobě, Emo. A znovu ti připomínám,….“

„No jo, já vím, stačí pan Matteo. Já jen... je to pro mě trochu nezvyk. Navíc… co by tomu řekli ostatní?“ skočila jsem mu trochu neomaleně do řeči, ale jakmile to nakousl, tak mi hned došlo, že jsem ho opět oslovila jeho příjmením, ačkoliv na mě již několikrát apeloval, abych používala jeho jméno. Pan Tekin ke mně vzhlédl s jedním obočím tázavě zdviženým a nechápavě nad mým dotazem zavrtěl hlavou.

„Nestarej se o to, co by tomu řekli ostatní. Když to teď hodně přeženu, tak ti po nich stejně nic není. Budeš tady těch šest týdnů a pak se vrátíš zase zpátky do Anglie ke svému běžnému životu, takže… proč neudělat něco jinak než obvykle, ne?“ radil mi dobromyslně, nad čímž skutečně stálo se zamyslet, přičemž se na mě velmi upřeně díval, až mě opět padla ta otravná nervozita, která doteď provázela každé naše setkání. Musím s tím něco udělat, jinak se z toho asi zblázním do konce té stáže!

„Na tom něco bude, pane Te… M-Matteo,“ uvědomila jsem si včas, když už se mi na jazyk dralo zase to jeho příjmení. Mou snahu pan Matteo ocenil potutelným úsměvem, kterým mě krásně zahřál u srdce.

„To bych řekl. No a… co mi to neseš za složky?“ zaměřil se na to, proč jsem ho tu oblažovala svou přítomností.

„Tak to netuším. Ty složky mi dala slečna Bianca, ať vám je přinesu,“ řekla jsem trochu nejistě a pokrčila jsem rameny, protože jsem doteď nepochopila, proč sem s nimi nepřišla sama.

„Aha, já asi vím, o co jde… Promiň, Emo, za chvíli jsem zpátky, vydrž tady, jo? Pak pro tebe budu něco mít,“ upozornil mě s omluvným podtónem, že mě tu nechá o samotě, načež kolem mě prosvištěl energickým krokem a mě jen ovála ta jeho úžasná, opojná vůně, která vyjadřovala tu vnitřní divokost, která z něj vycházela skrze ty temně hnědé duhovky.

„Co? Hlavně už ne žádný další bojový úkol, prosím,“ zaúpěla jsem sama pro sebe polohlasem, jakmile jsem ho měla za sebou, ale bohužel jsem to časově úplně nevychytala, protože on mě beztak slyšel, když mi vzápětí odpověděl: „Jak se to vezme!" Jen jsem s sebou polekaně trhla, zavřela jsem frustrovaně oči a zafuněla jsem, s tichým kruci na rtech, protože to bylo, jako by mě načapal u něčeho nepřístojného či snad nelegálního. 

Chvíli jsem tam tak postávala a okukovala jeho kancelář, kterou si pomalu utvářel k obrazu svému. Za svým prostorným skleněným stolem s chromovým rámováním, měl přes celou šíři zdi obrovskou stěnu s poličkami, ve kterých měl vystavené nejrůznější dekorace a artefakty, které pro něj měly nějaký význam. Podle těch různých stylů jsem poznala, že budou i z nejrůznějších částí světa, které kdy navštívil. Takže si tu asi vystavil všechny suvenýry, které kde nasbíral a tady se s nimi chce před ostatními pochlubit, ne? Ze zírání na ty přehlcené poličky a ze závidění jeho zážitkům mě vyrušil jeho mobilní telefon, který nechal ležet na stole a který začal vyhrávat nějakou orientální melodii, nejspíš přímo tureckou, když odtamtud pocházel. Hned od prvního tónu mě ale zaujala a po chvíli i pohltila, když jsem se na ni začala úplně spontánně vrtět do rytmu. Pan Tekin se stále nevracel a ta melodie vyhrávala dál, takže jsem si na ni začala regulérně tancovat, ale raději jsem se schovala z dohledu ostatních, když jsem přecupitala víc do středu kanceláře, kam nikdo nemohl vidět. Naplno jsem se ponořila do víru písně a nechávala jsem svoje končetiny, ať se jí poddají. Různě jsem se u toho točila kolem dokola, kdy jsem raději pokaždé letmo zkontrolovala, jestli náhodou nejde pan Matteo. Jenže on stále nešel a nešel, až mě ta písnička dostala úplně a já už ani nesledovala kohokoliv příchozího do kanceláře. 

„Nenech se rušit, Emo, já si jen vezmu ten telefon,“ vyrušil mě z toho mého tanečního transu znenadání hlas pana Mattea, který mě tak moc vyděsil, že ve mně dočista hrklo a zdřevěněly mi z toho úplně nohy. Přesně jako těm malým kozám, které když se leknou, tak ztuhnou a skácí se rovnou na zem. A jak mi naráz vyply obě nohy a kvůli tomu tanci se do sebe zamotaly, takže jsem se i já, stejně jako ta tennesseeská koza, nezadržitelně padala k zemi. Pan Matteo ale duchapřítomně zareagoval, když ke mně ihned přiskočil a já mu proto padla rovnou do náruče. Do té jeho široké, svalnaté náruče, proboha! S očima až navrch hlavy jsem na něj zděšeně zírala a doslova jsem na něm visela celou svou vahou, protože tou svou omamnou blízkostí mě odrovnal úplně. Byl u mě tak nebezpečně blízko, že se naše nosy o sebe skoro otíraly. Jenom jsem se prudce nadechla, jak jsem tenhle bleskový sled událostí nestačila současně vnímat, až jsem se u toho zakousla do spodního rtu, což mu neušlo, protože přesně tam následně sjely jeho bedlivé, zjitřené oči.

„Seš v pohodě, Em?“ staral se o mě s nefalšovaným zájmem, ale přitom se u toho nepatrně pousmíval, jak ho ta další má trapná scénka hodnotně pobavila, přičemž rozšířenými zornicemi těkal mezi mými rty a očima.

„Jasně! Jsem!“ zahlásila jsem vzorně a, jako když do mě uhodí, jsem od něj kvapně odstoupila. Trochu chaoticky jsem si pak začala rovnat svoje oblíbené modré šifonové šaty, protože jsem najednou neměla ponětí co dělat a říkat, jak se chovat, kam se dívat a co si myslet, protože jsem byla ještě plná dojmů z toho, jak mě pan Tekin hrdinsky zachránil. „Páni! Vy máte teda postřeh, pane Matteo! Děkuju vám,“ ocenila jsem jeho duchapřítomný zásah, který mě ušetřil ještě daleko většího trapasu, protože kdybych se mu tu na podlaze rozplácla jak široká, tak dlouhá, to by pro mě bylo daleko potupnější. Pan Matteo se stále jenom letmě usmíval a jedním okem sledoval, jak si stále dokola a chaoticky uhlazuju ty šaty.

„Nemáš vůbec za co. Je to sice příjemné, když mi krásné ženy padají takhle samy k nohám, ale jako šéf to rozhodně nevyžaduju,“ obrátil celou tu situaci v legraci, kterému se nedalo jinak než zasmát. Byl mi čím dál víc sympatický s tím, jak na spoustu věcí dokázal pohlížet s takovým nadhledem. A pochopitelně mým uším neušlo, že mě označil za krásnou ženu!

„Mně se zvrtl kotník… nebo nějak tak,“ srozuměla jsem ho, jak to bylo s tou mou nehodou protentokrát.

„Poslyš, možná by bylo bezpečnější, pro tebe i ostatní, kdybys zvolila nějakou jinou obuv na pracoviště,“ doporučil mi opět v žertovném duchu a nemohl spustit zrak z mých nohou, které ty boty na podpatku právě že úžasně prodlužovaly. Já na ně ale byla skutečně zvyklá, nosila jsem je většinu dne, kterou jsem trávila v zaměstnání. Sledovala jsem pana Mattea, jak si s jistým zalíbením nerušeně prohlíží moje nohy, ačkoliv to začínalo být již poměrně nevhodné. Samozřejmě jsem postřehla i tu jeho opatrnou narážku, která s největší pravděpodobností odkazovala na ten můj včerejší průšvih s čajem. Evidentně nemám ani sebemenší šanci na to zapomenout, protože na to nechce zapomenout hlavně pan Matteo!

„Ale já v tom umím chodit,“ ohradila jsem se s mírným dotčením, protože mi jaksi křivdil. Nicméně jsem asi měla být raději zticha, protože bych mu vážně nedovedla nějak rozumně vysvětlit, proč se mi jinak tyhle trapasy stávají. No víte, pane Matteo, vaše tvář mě nutí pokleknout a modlit se k vám jako k božstvu? Jasně, Emo, to bys zabodovala.

„O těch podpatcích mám jisté pochybnosti, ale jestli v tom umíš chodit v práci, o tom se chci právě přesvědčit. Napadlo mě, když tu jsi jenom na přechodnou dobu, aby sis z téhle stáže něco přínosného odnesla, tak že by nebylo od věci, abychom spolu trochu víc spolupracovali,“ vyrukoval na mě s touhle bombou, která mě naprosto vyvedla z míry, protože mi nechal volné pole působení pro mé zběsilé myšlenkové pochody, které si vymýšlely samé šílenější podněty, které by ho k tomuhle návrhu mohly vést.

„Jako… my dva?“ ubezpečovala jsem se, jestli mluví za sebe anebo za celou firmu. Ačkoliv to bylo přeci nad slunce jasné, když jsem jinak s firmou spolupracovala již na plné obrázky. Emo, mysli, prosím, mysli!

„Přesně tak, ty a já,“ potvrdil mi bez zaváhání a v těch uhrančivých očích mu přeskočilo pár jiskřiček. „Víš, aby ta tvoje stáž opravdu k něčemu byla a ty jsi z ní něco měla,“ zopakoval mi své údajné záměry, ale pravil je s takovým zvláštním důrazem, který mě ovšem přiměl nad tím pochybovat. Vrhla jsem na něj zkoumavý pohled, když jsem naklonila hlavu na stranu a dumala jsem nad tím, co mi na tom nesedí.

„Nesouhlasíš s tím snad? V tom případě zadám tu práci někomu jinému.“ Velmi vychytrale se mě snažil k té práci dotlačit, jak skrze mou typickou ženskou zvědavost, ale taktéž přes pokus přeložit tu zodpovědnost na někoho jiného, což ve mně neprodleně vyvolalo nutkání tomu jeho jemnému nátlaku podlehnout. Především jsem mu chtěla ukázat, že na to mám. Nejen kvůli těm podpatkům. Pan Matteo na mě hleděl s provokativní výzvou v těch jeho proklatých očích a já nemohla jinak než se jimi nechat zahnat do kouta.

„Ale ne, já to zvládnu,“ ubezpečila jsem ho nezvykle sebevědomě a vytáhla jsem bojovně bradu vpřed, přičemž jsem si ostentativně založila ruce v bok.

„Skvěle, to moc rád slyším. Tady jsem ti napsal pokyny, abys věděla, co máš dělat.“ Neztrácel už žádné další drahocenné minuty, když se natáhl na svůj stůl pro nějaký papír. Jak se napjal, jeho triko mi poodhalilo kůži na jeho boku a z profilu jsem spatřila i ty perfektně vyrýsované břišní svaly. Arnie Schwarzenegger by z něj měl radost. Ten skvostný výhled mě naprosto uchvátil, takže jsem zůstala zasněně zírat na to samé místo, i když on už se dávno narovnal a podával mi ten kus papíru. Pouze jsem několikrát zdlouhavě zamrkala, než jsem k němu jako zmámená natáhla levou ruku, abych si převzala ten papír. Ty seš totálně ztracená, holka.  

„To je… zásnubní prstýnek? Ty jsi zasnoubená?“ povšiml si mého šperku, který mi zdobil levý prsteníček a vyjadřoval tak příslib, který jsem dala svému příteli a který představoval důkaz naší vzájemné lásky. Jak jsem ho slyšela vyslovit ta udivená slova z jeho plných rtů, jako by mi v mozku rázem něco vyzkratovalo.

„Ne, nejsem,“ vylítlo ze mě zcela nekontrolovatelně, načež jsem na něj vyvalila bulvy, protože jsem sama velmi dobře slyšela, co za kardinální hloupost jsem to ze sebe nechala vypustit.

„Nejsi? Tak proč máš potom ten prstýnek?“ nechápal a ani se to nikterak nepokoušel skrývat, a tak se na mě celkem rozmrzele podmračil. Pak si důležitě přešlápl z jedné nohy na druhou, a jak přenášel váhu ze strany na stranu, tak si založil ruce na svém mohutném hrudníku, což pro mě bylo zřetelné gesto, kterým mi naznačoval svou nedůvěřivost. No, Emo, slušně sis zavařila. Jak se z tohohle jako hodláš vykecat? Nemáš šanci, po tomhle už ne... 

„Nooo… ne, vážně nejsem. Tohle je jen… víte, ehm, takový… náš hodně zvláštní rodinný zvyk,“ soukala jsem ze sebe útržkovitě, jak jsem vymýšlela pohádku za pochodu. Ne pohádku, ale dost sprostou lež. A cítila jsem se kvůli tomu vážně hrozně. Jak kvůli panu Matteovi, ale zejména kvůli Williamovi, kterého jsem tím zapřela. Nebo spíš totálně zazdila. Co se to se mnou, do háje, děje?!

„Nic mi do toho sice není, ale teď jsem vážně zvědavý, o jaký váš zvláštní rodinný zvyk jde,“ poznamenal, přičemž mě nesporně pobídl, abych se do té své lži zapletla ještě o něco víc. Jen jsem si slabě povzdechla, protože jsem musela na plné obrátky zapnout svůj pošahaný mozek. Pan Matteo se na mě mezitím podíval trochu podezřívavým pohledem, kdy mírně přimhouřil své výrazné oči a na čele se mu objevilo několik zadumaných vlnek. Také si asi nevědomky párkrát přejel přes své vousy, které měl sice poměrně dlouhé, ale udržované a dokonale zastřižené. Nakonec si založil ruce v bok, jak mu moje zdlouhavé mlčení už počínalo být jaksi nepříjemné.

„To je fakt, že není,“ přitakala jsem s co možná nejvěčnějším tónem, ale on si to zjevně i tak vzal osobně, když se tak konsternovaně narovnal a v jeho očích se zazrcadlil nepředstíraný údiv a také dotčení. Ihned jsem vůči němu pocítila trpký osten provinění a musela jsem udělat něco pro to, aby se na mě takhle už dál nedíval. Jednak bych si ho tím mohla proti sobě poštvat, a to jsem ani v nejmenším nechtěla. Ale prostě jsem měla potřebu se mu nějak, jakkoliv bránit, protože jinak bych mu absolutně podlehla. Tak moc mě přitahoval… „Ale, jestli vás to zajímá, tak… Tohle je prstýnek mojí maminky, která mi ho svěřila jako talisman pro štěstí. Měla jsem ho na řetízku, ale ten se mi rozbil, takže jsem si ho navlékla prostě na prst. Včera jsem ho neměla a víte sám moc dobře, jak to dopadlo,“ vymýšlela jsem si, div se mi z toho nezavařily závity, a kdyby se mi u toho mohlo prášit od úst, tak jsem momentálně zahalena v nepropustném dýmu.

„Hmm, tak to je vážně trochu zvláštní. Proč zrovna zásnubní prstýnek?“ pídil se po detailech, jak mu to asi stále připadalo trochu bizarní. No, ono bylo, ale co jsem si jako takhle narychlo měla vymyslet? Alespoň to má nějaký smysl!

„No, to protože je to opravdu hodně osobní. Mamka říká, že je v tom kus jejího já, a takhle je pořád se mnou. Je to trochu sentimentální, ale já mám pak vážně o něco lepší pocit,“ zabředávala jsem do té lži stále hlouběji, ale kupodivu se mi ji dařilo stále o něco víc racionalizovat. Ještě že to ale neslyšela moje mamka, protože bych od ní stoprocentně schytala jednu zprava i zleva. 

„Ale ne, já tomu rozumím. Jsi v úplně cizím městě a prostředí, s cizími lidmi, takže… chápu, že tě to nějakým způsobem uklidňuje. Jen je to trochu matoucí, když máš ten prsten zrovna na prsteníčku,“ projevil mi své porozumění, což od ně bylo vskutku milé a potěšil mě tím, ale přesto to nakonec trochu znevážil tou pochybovačnou poznámkou o prstenu. Proto jsem nevěděla, jestli se na něj culit, anebo mračit, takže jsem neustále přepínala mezi těmi dvěma výrazy a musela jsem působit asi jako úplný blázen. Ale já každopádně měla pocit, že už se tak stalo... 

„Když mně na jiném prstu nesedí.. Možná mám trochu nateklé prsty z toho horka. Přeci jenom je to změna klima oproti Anglii. Můžu i zadržovat vodu třeba, co já vím, čím vším to může být. Nejsem doktorka, ale grafička, že jo,“ plácala jsem zase to, co mě v ten moment napadlo, nad čímž se opět jenom neskrývaně bavil.

„Co prsteníček na pravačce?“ zkusil, když jsem ukončila tu plejádu výmluv.

„Ehm… je to přeci jen zásnubní prstýnek, ne? Ale jo, dobře, můžu to zkusit, když teda jinak nedáte,“ prohlásila jsem jaksi zaraženě a musela jsem se poněkud přinutit, abych přendala prstýnek z levého prsteníčku na ten pravý, protože jsem u toho měla doopravdy velmi neblahý pocit. Jako bych tím nějak ubližovala Willovi.

„Lepší?“ ujišťovala jsem se, jestli mi to šéf takhle schvaluje. On se akorát zašklebil a pokrčil rameny.

„Co myslíš ty?“ ptal se na můj názor, který jsem mu tak jako tak nemohla popravdě říct.

„Mně je to asi jedno. Není to můj zásnubní prstýnek, ale… není špatné si to zkusit, jaké to je,“ nadhodila jsem, abych zase trochu zamaskovala tu svou zdánlivou nelogičnost, se kterou bych údajně vykonala všelijaké věci. Nechtěla jsem na pana Mattea dělat dojem, že jsem nějaká prostoduchá…

„A jaké to tedy je?“ zajímal se o mé pocity, což už nezapadalo do běžného vztahu šéf a stážista.

„No… připomíná mi to trochu doby, kdy jsem jako malá holka snila o tom, že se jednoho dne vdám. Zásnubní prstýnek je vlastně příslib, že k té svatbě jednou dojde. Je to vzrušující, trochu nedočkavé a taky… strašidelné,“ popsala jsem mu své skutečné pocity, které jsem ze svého prstýnku měla. Ani jsem na vteřinu nezaváhala před tím mu je odtajnit, což mě samotnou zaskočilo. Já jsem zřejmě v panu Matteovi vyvolávala nedůvěryhodnost, tím, co jsem dělala i říkala, ale já to u něj měla úplně opačně. Vyzařovalo z něj něco, čemuž jsem bez nějakých pádných důvodů věřila…

„Tak ještě že je ten prstýnek jen vypůjčený… Ale je moc pěkný, vážně. Tvůj otec musel být do tvé matky hodně zamilovaný,“ pochvaloval si Williamův výběr, kterým mě tenkrát naprosto dostal. Prsten byl z bílého zlata, vykládaný drobnými diamantovými kamínky s jedním větším kamenem uprostřed, které se na sluníčku nádherně blýskaly.

„Oni jsou do sebe ještě pořád hodně zamilovaní. Mamka s taťkou jsou mi do života skvělým příkladem, protože mi už jako malé ukázali, jak by to ve vztahu mělo být, i když to zrovna v určitém období nefunguje nejlíp,“ okomentovala jsem to takovým stylem, že kdyby tu vedle mě maminka stála, tak je z toho asi dojatá, objala by mě a dala by mi ještě sladkou pusu na tvář. Naši se k sobě chovali vždycky hrozně hezky, a to i když si procházeli nějakou krizí nebo si úplně v některých věcech nerozuměli, ale vždycky nakonec našli nějaké společné řešení, dostali se přes to a pokračovali spolu dál, zase o jednu překážku silnější.

„Tak to jsi měla štěstí, Em, které spoustu jiných dětí nemá.“ Pochopila jsem z té jeho věty, že on pravděpodobně patří právě mezi ty děti, kteří takovou výhodu neměli.

„Nepochybně… A tak jakou práci pro mě máte, pane Matteo? O co jde?“ vrátila jsem se nazpět k původnímu tématu, které se týkalo naší práce, když si pro mě přichystal něco speciálního. Taky jsem se nechtěla dál pitvat v něčem, z čehož mu zjevně opadla ta dobrá nálada, která ho jinak neustále obklopovala. Rodina a dětství pro něj nejspíš bylo jedno z jeho citlivých místeček.

„Jasně, práce… Všechno máš na tom papíře. Potřebuju, abys poslala do tiskárny veškeré rozměry toho, co mají vytisknout a na co to chceme vytisknout. Jde o tu kampaň na módní obuv, takže je ještě potřeba, abys tu reklamu poslala i do časopisů, máš tam jejich emailové adresy napsané. Vše důležité je na tom papíře, Emo, ale kdyby něco, tak za mnou přijď a pořešíme to, ano?“ zaúkoloval mě, přičemž ke mně mluvil poměrně naléhavě, jak mu na tom záleželo, protože tahle firma potřebovala každou úspěšnou zakázku, která by ji pozvedla zase o něco výš. Celou dobu jsem ho proto maximálně soustředěně poslouchala, ačkoliv mou pozornost značně odváděly ty jeho uhrančivé oči a plné rty, které jsem u sebe měla jednu chvíli tak proklatě blizoučko. Stačil jenom malý kousíček a málem jsem se těch rtů dotkla!

„Dobře, pane Matteo, beru na vědomí. Jdu na to!“ dodala jsem si odvahy a v duchu jsem se zařekla, že pana Mattea nesmím v žádném případě zklamat, když do mě vložil veškerou svou důvěru a svěřil mi nový úkol. Chtěl si mě otestovat, takže jsem nesměla dát prostor své zbrklosti a rozpačitosti! Navíc jsem dostala návod jako pro debila, takže ho ze sebe prostě nemůžu udělat! Víc už ne...


Teo


 Matteo se tímto zjevně sám pasoval na mentora/zachránce Emy, která s těmi blbostmi asi jen tak nepřestane, protože touhle lží tomu nasadila nejvyšší korunu. Ale nestalo se tak jistě pro nic za nic. :)) 

Děkuju moc všem, kteří drží a trpělivě čtou! Jste skvělí! <3 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 6. kapitola:

3. Ria
28.07.2020 [8:08]

Ahoj, kedy bude ďalšia časť prosím? Emoticon

2. Maya666
25.07.2020 [13:24]

Nemám slov Emoticon jsem zvědavá jak to dopadne a jak ještě s osudy zamáváša hlavně jak Ema na svou lež dojede Emoticon

1. Fluffy admin
18.07.2020 [20:10]

FluffyMatteo se dobře vyděsil s tím prstýnkem. Emoticon Ta představa, že flirtuje s takhle vážně zadanou dámou, ho dobře vylekala. Emoticon Svědčí to o jeho charakteru - některým chlapům by to bylo naprosto jedno, ale jeho moralní integrita se mi fakt líbí. Fešák a ještě čestnej, panenko skákává, tos mi neměla dělat! Emoticon To se brzy u tý klávesnice tady uslintám. Emoticon
Eminy trapásky se začínají stupňovat. To, že si trsá na melodii z telefonu, dobře, proč ne. To, že ale naprosto vědomě a okamžitě zalže o něčem takovém... ty jo, to snad už není ani trapas, to je pořádnej průser. Emoticon Jako já chápu, že je z Mattea celá vyplašená a roztoužená a že ani neví, čí pořádně je, ale tohle o Willovi a celým jejich vztahu vypovídá... no, rozhodně ne nic hezkého. Emoticon Zatím se tedy zápletka hodně pozvolna rozjíždí, takže si ani netroufnu zabředávat víc do svých teoretických rozborů, holt si budu muset počkat na nějakou pořádnou akci, abych mohla zas vesele spekulovat dál. Emoticon Těším se! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!