OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 7. kapitola



Mr. Perfect - 7. kapitolaEnzo je velmi všímavý, což je někdy spíše ku škodě nežli prospěchu. No a zdá se, že Matteo nevynechá jedinou šanci, kdyby mohl s Emou prohodit alespoň slovo. Že by se jí vážně povedlo na něj zapůsobit tím svým lehce šíleným chováním?
Užijte si kapitolu, srdečně přeje Sabienna

„Co se tak culíš, Emo? Jak kdybys spatřila sedmý div světa,“ utahoval si ze mě Enzo, jakmile jsem se vrátila zpět ke svému stolu, který jsem měla hned vedle toho jeho. Ta jeho okatá narážka se skutečně nedala nepostřehnout, ani kdybych měla nekonečně dlouhé vedení. Pořád jsem byla naprosto vedle z toho, jak jsem panu Matteovi skončila v náruči, kterou mi pohotově nastavil a zachránil mě tím před dalším potupným momentem. Jak jsem mu byla hlavně proklatě blízko, až jsem mohla cítit tlukot jeho srdce, které v tu chvíli také o něco zrychlilo. A ten jeho pohled… Krucinál, z toho dneska neusnu!

„Všímej si sám sebe, Enzo. Ty snad nemáš žádnou práci? Já totiž jo, tak mě nerozptyluj,“ uzemnila jsem ho zcela nekompromisně, protože mi bylo dočista jasné, na co se naráží. Zpražila jsem ho lhostejným pohledem a zasedla jsem důležitě do své židle, protože jsem se chystala splnit požadavky pana Tekina a chtěla jsem se na to maximálně soustředit. Což asi stejně nezvládnu, protože jsem před sebou pořád měla ty jeho ďábelsky uhrančivé oči.

„Ale ale, nečerti se hnedka, Em. Stalo se něco snad? Neprovedla jsi zase něco panu Tekinovi? Ty na to máš docela štěstí,“ odhadoval Enzo s drobnou vráskou na čele, což jsem mu nemohla mít za zlé, protože ho k tomu pochopitelně nabádaly mé předešlé zkušenosti. 

„Náhodou ne. Málem jo, ale nakonec ne. Štěstí, jo? Já bych řekla, že spíš smůlu,“ opravila jsem ho věcně, protože v těch trapasech, které jsem si před panem Mattem nadělala, jsem nic šťastného nespatřovala.

„Ale ne, nepovídej. Co to bylo málem tentokrát?“ vyzvídal, aby měl další munici k tomu si ze mě utahovat. Ne že bych na to nebyla zvyklá, Williama jsem těmi svými eskapádami taky velmi často bavila, ale ne že by se kvůli nim do mě přímo strefoval, ba naopak se mnou zpravidla soucítil. Většinou poté, co se tomu od srdce zasmál…

„Nebuď zvědavý. Víš, co se říká, ne? Že zvědavost zabila kočku,“ upozornila jsem ho velmi decentně na to, že nemusí strkat nos tam, kam by ani neměl. On se na to ale pouze podmračil, protože se mu na tom zřejmě něco nezdálo.

„To je asi nějaké vaše anglické přísloví, že? Tohle se u nás nepoužívá,“ zamítl, čímž mi také sdělil, že ho mé protesty vůči jeho šťourání, nijak dvakrát nezajímají. Pak se na mě tak rozpustile usmál od ucha k uchu, že se mu to jenom stěží nedalo vzápětí oplatit.

„Původně irské, odkud pocházím i já,“ prozradila jsem mu další informaci o své maličkosti, která ho následně náramně pobavila. S povytaženým obočím jsem ho sledovala, až se přestane pochechtávat. A to jsem byla docela hodně hrdá na to, že jsem Irka. 

„Tak to by mnohé vysvětlovalo,“ poznamenal, což už jsem nechápala vůbec.

„Co by to jako vysvětlovalo?“ dožadovala jsem se panovačně okamžitého vysvětlení.

„No co tak já vím o Irsku, tak tam jsou o dost veselejší lidi, než v Anglii, ne? Tam jsou to naopak takoví studení čumáci, hrozně důležití a někdy i celkem povýšení. Ale ty jsi teda Irčanka, ne? Proto je s tebou taková sranda,“ uvažoval nahlas, až tím rozesmál nakrátko i mě. Možná na tom něco bylo, s těmihle názory jsem se setkávala běžně, ale tak jako to celé je vždy jen o lidech. Znám srdečné Angličany stejně jako nafouněné Irčany…

„Přesně proto je se mnou taková sranda, Enzo, no, fakt... Kdybys raději neplácal, co? Hele, já jsem dostala od pana Mattea nějakou důležitou práci, tak mě nezdržuj a už mě neruš, protože tohle nemůžu zvrtat, chápeš? Potřebuju šéfovi a… taky všem ostatním ukázat, musím jim ukázat, že jsem o něco lepší než jen pro legraci, ano?“ Vrátila jsem se nazpět do toho vážného a zodpovědného módu, protože mi na tom opravdu záleželo. Chtěla jsem panu Matteovi dokázat, že umím daleko víc než se před ním vždycky jen znemožnit. Přestože díky tomu jsem se k němu natolik přiblížila, že jsem si na něj dokonce sáhla a zjistila jsem, že má ty svaly vytesané jako z mramoru.

„Jestli já plácám, tak ty potom meleš úplně z cesty,“ okomentoval ten můj významný proslov tónem, kterým naprosto bagatelizoval moje odhodlání se tady na té stáži předvést v tom nejlepším světle. Začátek mi sice těžce nevyšel, ale nějak to ze sebe dostat musím, protože to v sobě mám!

„Možná melu, možná nemelu, ale teď mě nech chvíli v klidu pracovat, hm?“ zopakovala jsem mu, aby bylo zřejmé, že mi na tom skutečně záleží, což nakonec díky svému vyššímu emocionálnímu kvocientu postřehl a jako na lusknutí prstu o poznání zvážněl. Chvíli mě trochu nejistě pozoroval, jestli se na něj nakonec třeba zvesela nezašklebím, abych to celé nějak odlehčila, ale já jsem se mezitím suverénně zadívala na ten papír od pana Mattea, ačkoliv jsem nebyla schopná se na něj soustředit. Ta scéna u něj v kanceláři se mi vracela stejně jako zaseknutá deska.

„Ty seš na mě naštvaná? Tak já už si z tebe nebudu dělat srandu, slibuju,“ dušoval se, že kvůli mně potlačí svoje částečně škodolibé a částečně prostě neškodně veselé já, které mělo notný a specifický smysl pro humor. A aby svým slibům dodal váhu, snažil se nezastavitelně o oční kontakt se mnou, takže mi svou střapatou hlavu strkal ze strany rovnou až pod nos. To je takový pako... 

„Já jsem spíš naštvaná na sebe, víš. Zatím dělám jen jednu kravinu za druhou. První dojem naprosto katastrofální,“ zabručela jsem podrážděně, což jsem pochopitelně nemířila na něj, ale pouze čistě na sebe. S každým dalším karambolem se mnou cloumala čím dál větší frustrace, ale nejspíš jsem na sebe vyvíjela až zbytečně velký tlak, který jednoznačně umocňovala atraktivita pana Mattea.

„Dojem na nového šéfa, co? O ten se teď snaží všechny bláznivý holky v téhle firmě, který žijí v nějakém alternativním vesmíru, kde by byl pan Tekin snad singl. I když podle mě v jakémkoliv alternativním vesmíru tenhle chlap prostě nemůže být singl,“ poukázal na ten zjevný fakt, že právě díky své podmanivé uhrančivosti musel pan Matteo čelit neustálým útokům dychtivých ženských a musel by to být nemalý zázrak, kdyby nějaké z nich neodolal. Kontrolně jsem zrakem zmapovala stav oněch proklamovaných bláznivých ženských, jejichž nepřehlédnutelnou proměnu z nenápadných pohodářek na vyzývavé sexsymboly by nezaznamenal jedině tak slepý.

„To že je tak… ehm… pohledný? Tak to neznamená, že bude i vhodný materiál do vztahu,“ srozuměla jsem ho zcela věcně, aby se na to nedíval pouze jednostranně, protože těch alternativ mohlo být skutečně mnoho. Je fakt, že bych moc ráda věděla, jak to s ním reálně tedy je. Má někoho nebo je fakt snad singl?!

„Pravda, možná má každý večer v posteli nějakou jinou ženskou. Ty mu do ní musí lézt stejně samy. Jsem zvědavý, které se to jako první povede tady, protože tohle bude boj,“ uvažoval nahlas o dost intimních a soukromých věcech, o kterých jsem samozřejmě poslouchat vůbec nic nechtěla, protože pak na ně budu akorát sama myslet. A to v žádném případě nesmím, když mám doma toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem! Nemluvě o tom, že mi tím akorát zas připomněl, že už jsem si stihla pana Tekina osahat i v těch nejdiskrétnějších zónách jeho urostlého těla. Ještě že o tom zdejší lovkyně nic neví, protože by mě za to nejspíš stáhly z kůže…

„A dost, Enzo, já tady mám práci. Takže buď si běž svými chlípnými úvahami obtěžovat někoho jiného, anebo aspoň na chvíli zmlkni,“ upozornila jsem ho naprosto rezolutně a nemínila jsem se jím nechat dál rozptylovat.

„Ty jsi dneska nějaká napružená,“ poznamenal zaskočeně a několikrát zakoulel očima, když jsem protentokrát nebyla na stejné vlně jako on. Srandičky holt dnes nebyly úplně na pořadu dne, protože jsem se musela zaměřit na hlavní priority, a těmi byly samozřejmě můj pracovní výkon a úspěšné výsledky.

„A ty jsi zas dost otravný,“ nedala jsem se jen tak a ani mě nenapadlo, že bych s ním možná měla jednat trochu jinak, když jsme se zatím ani pořádně neznali, ale tím nadmíru přátelským stylem, kterým jsme spolu komunikovali, jsem měla dojem, že se známe přinejmenším roky. Enzo mi ihned od prvního momentu naprosto sedl…

„No jo, no jo, už mlčím,“ stáhl se nakonec a zvedl ruce v lokti nahoru na znamení toho, že se popuzené debaty se mnou raději dobrovolně zříká. Odrazil se nohou o zem a na kancelářské židli popojel o kousek dál, aby se opět věnoval své práci, která se týkala reklamy na zubní pastu. „Nechceš udělat kafe? Třeba se po něm trochu uklidníš,“ nabídl mi asi po necelé minutě, kterou vydržel držet jazyk za zuby a zas na mě zíral jako naprostý tydýt. To pro mě byla poslední kapka. Praštila jsem otevřenými dlaněmi do stolu, až se Enzo lekl, a vrhla jsem na něj dost nevrlý pohled.

„Bože! Jdu si ho udělat raději sama,“ zavrčela jsem rozhořčeně a následně jsem kvapně odchvátala do kuchyňského koutku, kam jsem se odebrala nejen pro kafe, ale abych se především uklidnila a taky koncentrovala na to, co mě zakrátko čekalo.

Dovařila se mi zrovna voda na kafe, když jsem za sebou periferním viděním zaregistrovala nějakou osobu. Letmo jsem se natočila, abych zjistila, že to není nikdo jiný než pan Matteo. Srdce mi u toho tak zvláštně poskočilo a žaludek se mi zhoupl asi tak, jako bych byla na nějaké pouťové atrakci. V hlavě jsem najednou měla dočista vymeteno a s každou další uběhlou sekundou se mě zmocňovala čím dál silnější nervozita.

„Ahoj, Emo. Mohla bys mi udělat čaj, když to s ním včera nevyšlo?“ poprosil mě mile a tak potutelně se usmíval mezi těmi vousy, že si toho člověk sotva všiml, ale mně to rozhodně neuteklo. I kdybych snad chtěla, nemohla bych mu říct ne. Ale zase jsem to měla na talíři! Tohle už mi asi fakt nikdo neodpáře…

„No… a-ano, mohla. Ale… jste si vážně jistý, že ten čaj chcete vážně ode mě? Však... víte proč,“ přeptala jsem se poněkud pochybovačně, protože se mi zdálo značně zvláštní, že se mu chtělo znovu dobrovolně riskovat opařený rozkrok.

„Ale jo, jsem. Dneska jsem čaj ještě neměl a nutně ho potřebuju. Navíc věřím tomu, že od tebe bude chutnat prostě skvěle,“ podporoval mě vlídnými slovy, abych se zbytečně nepodceňovala, když se mi ho včera nezadařilo podat tak, jak jsem měla v plánu. Poté na mě povzbudivě mrkl a přikročil ke mně blíž, aby se přese mě mohl natáhnout do poličky pro sklenici na čaj ve tvaru tulipánu. Já jenom zatajila dech, ačkoliv jsem se tím připravila o tu jeho omamnou vůni, která mi ale jinak určitě vyřadila mozek zase na o něco delší chvíli, ale on mi byl opět natolik blízko, až se mi z toho div nezamotala hlava. Strašně moc bych se ho chtěla znovu dotknout, tak moc! Vychutnat si jeho těsnou blízkost ještě působivěji. 

Naštěstí se vzápětí i se skleničkou odtáhl nazpět, ačkoliv mi neušlo, že se na mě v jednom okamžiku docela intenzivně podíval a lapil mě tak ve svém pohledu na několik nestoudných vteřin. Svět kolem mě se najednou zastavil a já nebyla schopná vnímat nic jiného než ty dva ďábelské žhnoucí uhlíky, které na mě měly děsivě velký vliv. Polilo mě z toho regulérně horko, protože jsem v sobě bojovala se dvěma zcela protichůdnými pocity. Podvědomě mě to k panu Matteovi opravdu silně přitahovalo, ale přitom jsem věděla, že je to špatně, když na mě doma čekal věrný a spolehlivý partner, kterého jsem si měla brzy vzít za muže. Kvůli těm horlivým sympatiím pro mého nového šéfa jsem vůči svému snoubenci zaznamenávala čím dál častěji nepotlačitelné výčitky. Možná to nebylo nic zvláštního, že jsem fantazírovala o někom jiném, a mělo to takhle i spoustu přítelkyň, snoubenek a manželek po celém světě, ale mně se něco takového dosud nestalo a netušila jsem, co si s těmi nevhodnými tužbami počít. Nikdy jsem totiž netrpěla ani na platonické lásky, že bych obdivovala nějaké herce či zpěváky, jednou se v mém životě prostě zase zjevil William a já s ním skončila v harmonickém vztahu, nejen svým tělem, ale i duší a myslí. A pak potkám nějakého okatého pana Tekina, archetyp všech alfasamců, a jsem z něj takhle vedle! To je prostě celé špatně!

„Pokusím se, pane Matteo,“ pípla jsem ostýchavě, protože ani po jeho pokusech mi dodat odvahy se mi do toho ani v nejmenším nechtělo a zejména proto, že mě pravidelně setkání s ním vyvádělo nezdravě z míry. Nepřítomně jsem zírala na tu sklenici, kterou položil přede mě a ve svých myšlenkách jsem se znovu vracela k té záchranné misi, kdy mně pan Matteo pohotově nastavil svou kamennou, vypracovanou hruď.

„No a… rozumíš všem těm pokynům na tom papíře?“ zjišťoval si, jestli jsem se už vrhla na ten úkol, který mi osobně zadal a kladl na to poměrně značný důraz. Mlčky a omluvně jsem zavrtěla hlavou, že ne, protože mi k tomu můj povedený soused nedal dostatek prostoru.

„Omlouvám se, ale nestačila jsem se na to ještě podívat. Sedět vedle Enza je docela časově náročné…“ podotkla jsem nepatrně kousavě, protože ve mně stále zůstávala špetka pobouření z toho našeho posledního rozhovoru, kdy mě nenechal vydechnout. Pan Matteo to ale samozřejmě nemohl vědět, takže se lehce podezřívavě zamračil, přičemž se mu mezi obočím objevila drobná rýha.

„Jasně, Enzo…“ broukl mírně ironicky, přičemž jsem v jakémsi zastřeném podtónu zaznamenala nádech čehosi štiplavějšího. Taky se nato přezíravě ušklíbl a odtrhl ode mě pohled kamsi stranou, čímž mi umožnil si ho trochu lépe prohlídnout. Ty jeho kaštanově hnědé lesklé vlasy s oříškovými přírodními melíry, které si i dnes stáhl do gumičky v úhledném drdolu, aby nějak zredukoval jejich objem i délku, přímo dokonale ladily k jeho bronzové pokožce, která vyloženě zářila a vábila k sobě nejen pohledem. Všimla jsem si také jeho drobné jizvičky na pravé tváři, nejspíš po neštovici. To byl zřejmě jeden jediný drobounký kaz na jeho jinak perfektní pleti, kterou by mu mohla závidět kdejaká ženská. Ta malinká jizva ho dělala ale ještě víc atraktivním, alespoň pro mě. „No kdyby něco, tak víš, kde mě máš najít. S čímkoliv ke mně kdykoliv můžeš přijít,“ zdůraznil, abych jeho výrok brala nanejvýš uvědoměle a dala na něj, když by to bylo zapotřebí, což u mě kdoví proč vyvolalo přihlouplý úsměv. Poslouchalo se mi to až přespříliš příjemně…

„Pane Matteo? Mohla bych na moment? Nerada vás ruším, ale tohle je vážně důležité.“ Vyrušila nás v našem rozhovoru jedna ze zaměstnankyň firmy, jejíž jméno bylo nejspíš Irene, jestli jsem ho dobře postřehla. Tvářila se u toho zcela neoblomně a doslova visela očima na panu Tekinovi. Oblečena byla velmi vkusně, ačkoliv poměrně okázale, ale pana Tekina tím nijak dvakrát nezaujala, protože se pořád díval v delších intervalech na mě než na ni.

„A jak můžeš vědět, že tohle není důležité?“ opáčila jsem tázavě s povytaženým obočím, přičemž mi došlo až záhy, že jsem možná zareagovala zbytečně popuzeně. Pan Matteo se jenom usmál do svých hustých, ale upravených vousů, které mu dodávaly punc image surového hipstera. Irene několikrát zmateně zamrkala a pak se trochu zaraženě podívala na pana Mattea, jestli nějak nezasáhne, ale on se nad tím dál jen uculoval.

„Bavíte se tady nad hrnkem kafe, tak jsem usoudila, že nejspíš neřešíte nic naléhavého. Já ale něco naléhavého mám, jde o starší projekty a jejich financování. Něco jsem v nich našla...“ stála si zatvrzele za svým, na což ale již pan Matteo slyšel, pro což jsem měla plné pochopení, protože se jednalo o peníze, které jsou v každém podniku klíčové. Proto jsem se jen natočila víceméně zády k nim, abych se dala do vaření toho čaje a pak se konečně vrhla na svou práci. Oba dva se odebrali do jeho kanceláře, kde si mohli promluvit mezi čtyřma očima i ušima. Nemohla jsem si pomoct, ale vrtalo mi to hlavou, čemuž dost přidávaly všechny ty Enzovy vlezlé poznámky. No a co! Pro mě za mě, ať si ho tady ty harpyje třeba sežerou…


 Teo


 Enzo umí být také evidentně slušná osina v zadnici, možná proto si s ním Ema tolik rozumí. :D A pan Matteo se kolem Em tak nenápadně motá, což je trochu podivné, když je Ema vcelku nebezpečná jednak sobě, ale i ostatním kolem sebe. Jeden by snad řekl, že tím Mattea nějak zvláštně zaujala, ale třeba má jen rád adrenalin. :D

Děkuju všem, moc a moc! Jste vážně úžasní!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 7. kapitola:

4. Fluffy admin
Včera [17:35]

FluffyS Enzem je zábava. Emoticon Myslím, že Ema bude potřebovat někoho, kdo ji postrčí tím správným směrem, a myslím, že prostořeký italský kamarád je přesně to pravé ořechové! Emoticon Matteo se poměrně rafinovaně snaží s naší průšvihy přitahující hrdinkou trávit co nejvíc času, že by měl nějaké vedlejší úmysly? Emoticon Skoro zapomínám, že tu jejich idylku vlastně má narušit William... Sab, já ani nevim, jestli tentokrát nějaký drama zvládnu. Emoticon Jsem zvědavá, co bude dál! Pardon, že jsem se ke komentování nedostala dřív, ale příště už se polepším! Emoticon

3. Maya666
01.08.2020 [13:52]

Upřímně je nenápadný až to bolí Emoticon těším se na další a jsem zvědavá co se Emě stane za trapas protože už je dlouho klid Emoticon Emoticon Emoticon

2. Ria
30.07.2020 [14:11]

Emoticon Emoticon Emoticon

1. Ria
30.07.2020 [14:11]

Skvelá časť, dobre som sa bavila a užila si čítanie. Už sa teším na pokračovanie.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!