OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 8. kapitola

08.08.2020 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 620×

„Hej! Ty, Emo?! Co děláš? Něco pro tebe mám, jednu takovou menší zakázku,“ našla si mě slečna Bianca za stolem, když jsem si dopíjela svoje presso za odměnu poté, co jsem vyřídila úkol, který mi zadal pan Matteo. Bylo to trochu komplikované, protože jsem rozeslala několik různých emailů s různými požadavky a hlavně jsem se neustále nechávala rozptylovat myšlenkami na pana Mattea, pak taky vedle sedícím Enzem, kterému pusa jela jako kulomet, a taky mi neušlo, jak se v kanceláři našeho šéfa střídala jedna ženská za druhou. Mé dočasné kolegyně na něj pořádaly doslova hon a motaly se kolem něj z nejrůznějších důvodů, aby měly možnost s ním mluvit a udělat na něj dojem. Nejhorší na tom bylo to, že mi to docela vadilo a sama jsem měla nutkání se chovat stejně. Nicméně já už svou šanci dobře zapůsobit naprosto prokaučovala… Ale může mi to být vlastně úplně jedno, mám přece doma Willa... Hm, budu se mu muset zase ozvat…

„Zrovna jsem rozeslala tu reklamu na obuv do tiskáren a časopisů, takže můžu,“ oznámila jsem jí pyšně, abych jí dala najevo, že jsem se tu rozhodně neflákala a že jsem dotáhla do konce jednu dost důležitou zakázku. Bianca se na mě ale podívala značně pochybovačně a trochu se u toho na mě zamračila.

„Co že jsi rozeslala? Kdo ti to zadal?“ divila se a opravdu nedůvěřivě si mě přeměřovala s přimhouřenými víčky.

„No pan Ma... teda p-pan Tekin,“ řekla jsem, načež jí obočí nevěřícně vyskočilo nahoru.

„A zkontroloval ti to někdo, než jsi to poslala?“ vyptávala se podezřívavě, a tak jsem jen zavrtěla hlavou, že ne. „Jak jistě víš, mohlo by to být dost finančně nákladné, kdybys tam něco zvrtala,“ obhájila si svoje dotazování, kterým ze mě dělala neschopnou trubku. Každopádně tím ale ve mně vyvolala skutečně vtíravé pochybnosti, abych si ty emaily po sobě raději ještě zkontrolovala, jestli jsem tam třeba vážně něco nezvorala. Nepřekvapilo by mě to, že…

„Přepošli mi to na mail, zkontroluju ti to raději já,“ poručila mi nesmlouvavě a zjevně to chtěla opět hned.

„D-dobře, slečno…“ odsouhlasila jsem to a trochu váhavě jsem se přihlásila do služebního emailu, abych jí všechny ty poslané zprávy mohla poslat a ukázat jí, že jsem to bez potíží zvládla. A jestliže tam nějaké potíže jsou, tak já o nich nevím, ale tahle kousavá potvora mě na ně určitě velmi ráda upozorní, jestliže jsem v té zakázce doopravdy něco pokazila. 

„Jinak můžeš začít pracovat na firemních prospektech. Jedná se o nabídku potravinových doplňků, všechny informace a podklady ti pošlu, abys na tom mohla hned začít dělat,“ obeznámila mě stroze, zatímco si mě stále dost nepříjemně prohlížela, jako by jí na mně něco vadilo. „Můžeš na tom spolupracovat s Enzem, bude to jistější,“ navrhla mi, aby mi Enzo s těmi prospekty pomohl a narovinu mi tím naznačila, že mým schopnostem příliš nedůvěřuje.

„Zvládnu to klidně sama,“ upozornila jsem ji rezolutně, protože mě to její neustálé ponižování docela už iritovalo.

„S Enzem to dokončíš rychleji. Bereme všechny možné zakázky, takže příležitostí se ukázat budeš mít ještě víc než dost,“ smetla mou snahu se prosadit sama za sebe velmi nekompromisně a já jsem si jen slabě povzdechla, protože nemělo smysl proti ní jakkoliv brojit, když byla po šéfovi hned na nejvyšší pracovní pozici.

„Ano, slečno Bianco,“ zabrblala jsem si pod nos a otevřela jsem si na ploše vhodný program, ve kterém na tom prospektu budu pracovat. Slečna Bianca se potom odporoučela pryč, ke svému počítači, aby si mě mohla prověřit a já mezitím čekala na podklady pro novou zakázku. Měla bych být asi vděčná i za to, že za mnou vůbec přišla a něco mi svěřila, ačkoliv si prosadila nad tím vším Enzův dohled.

„Pojď se mnou za panem Tekinem, hned,“ nakázala mi slečna Bianca s očima šlehajícími plameny do všech stran. Když jsem ten její téměř nepříčetný pohled spatřila, úplně ve mně hrklo, protože mi bylo jasné, že je něco špatně. Jen jsem na ni zírala a Enzo vedle mě taky ani nehlesl.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se odvážně, přestože by asi bylo moudřejší, kdybych mlčela a šla.

„Já doufám, že ještě ne!“ zasyčela jako jedovatý had, až mi z toho přejel mráz po zádech. „Zvedni se, jdeme za šéfem!“ zopakovala mi důrazně, abych nezdržovala. Jen jsem vyděšeně pohlédla na Enza, který na mě i na slečnu Biancu valil zaskočeně oči a nejspíš byl šťastný, že právě není na mém místě. A tak jsem neochotně vstala a s potupně sklopenou hlavou jsem následovala slečnu Biancu, která si to ostře štrádovala přímo za panem Tekinem.

„Pane Tekine? Máte chvilku?“ Vtrhla do jeho kanceláře jako tajfun, aniž by vyčkala, jestli ji pan Tekin vůbec přijme. Ten překvapeně zvedl hlavu od nějakých papírů a trochu překvapeně těkal očima mezi mnou a slečnou Biancou.

„Ale ano, mám. Děje se něco?“ pátral po podnětech, kvůli nimž jsme ho takhle neurvale vyrušily.

„Ema říkala, že jste jí dal nějakou práci, tak jsem to po ní raději zkontrolovala, ačkolliv tedy pozdě. Do tiskárny poslala špatné parametry, ale volala jsem tam a naštěstí ještě nezačali tisknout, takže nemáme žádné ztráty, které si teď v žádném případě nemůžeme dovolit,“ prskala rozhořčeně a drtila mě pohoršeným pohledem, kterým mě doslova pranýřovala. Já jsem mezitím stála za ní a neopovažovala jsem se ani na jednoho pohlédnout. Bylo mi nepřekonatelně trapně. Jak je to ksakru možný? To jsem fakt tak neschopná?!

„Skvěle, Bianco. Díky, že jsi to takhle rychle vyřešila,“ ocenil pan Matteo Biančinu bleskovou iniciativu vděčným tónem. 

„Jistě, pane Tekine. Naštěstí jsem zavolala včas,“ zopakovala významně a dál drtila chladnýma očima na prach malinké, bezvýznamné kousíčky mého zostuzeného sebevědomí a pokořené důvěry v mé vlastní schopnosti. Sama se zřejmě snažila z pana Mattea dostat ještě další slova uznání. 

„Ještě něco k tomu chceš dodat?“ přeptal se jí pan Matteo trochu nejistě a s mírným podmračením čekal na odpověď Biancy. Já se mezitím modlila, aby se pode mnou propadla zem a byl konečně konec téhle příšerné hanby. Bianca se prudce nadechla, jak chtěla něco namítnout, ale pak se zarazila, když v Matteově pohledu postřehla jakýsi varovný stín. 

„Já se moc omlouvám, pane Tekine, že jsem to zvorala… Nevím, jak se to stalo,“ omluvila jsem se veskrze kajícným tónem a pořád jsem se neodvažovala vzhlédnout nahoru. Ruce se mi strašně potily, protože jsem si připadala jak malé dítě, které šlo do ředitelny na kobereček za průšvih, který rozhodně nebyl úmyslný. Jasně jsem na sobě cítila pohled obou dvou, který mě doslova pálil na kůži.

„No, já přesně vím, jak se to stalo… To je...“

„V pořádku, Emo, to se stává. Je normální dělat chyby. Člověk není neomylný. Biance se to naštěstí podařilo vyřešit, takže se vlastně ani nic nestalo. Dál bych to nerozmazával,“ uklidňoval mě pan Matteo, což jsem vážně nečekala, a tak jsem se na něj nechápavě podívala, přesně jako Bianca. Upřímně mě tím velmi mile překvapil a vzápětí se mi tak hrozně moc ulevilo, že jsem se cítila úplně volně jako pták. Bianca mě sem zatáhla zřejmě proto, aby mě mohla přímo před panem Tekinem zadupat do země, ale ještě než se k tomu dostala, tak ji pan Matteo taktně usadil.

„My si ale takovéhle chyby teď dovolit nemůžeme, pane Tekine! Ema je tu jen na stáži, možná byste měl zvážit, jestli jí budete svěřovat takovéhle úkoly,“ podotkla slečna Bianca značně jízlivě a nejspíš si to vychutnávala, že mě před panem Mattem může takhle sepsout.

„To nech na mně, ano? Myslím, že nebude těžké najít nějaké řešení, jak nějakým takovým chybám předejít. Ty jsi dostatečně vynalézavá, takže spoléhám na to, že na něco přijdeš. Klidně se teď vrať zpátky ke své práci, Bianco.“ Ve vší slušnosti ji odsud poslal pryč, na což Bianca zůstala jenom civět, protože možná počítala s tím, že se s touhle situací vypořádá nějak jinak. Jo, chvíli jsem se obávala toho, aby to nebyla moje konečná. Zatím jsem tady jenom testovala trpělivost pana Mattea, která byla skutečně dalekosáhlá…

„Ano, pane Tekine. Hezký den,“ popřála mu pořád s tím jedovatým podtónem, který ale slyšitelně umírnila, když hovořila přímo se svým nadřízeným.

„Ještě jednou se omlouvám, pane Matteo. Fakt mě mrzí, že jsem to pokazila. Musela jsem to nějak nechtěně poplést,“ sypala jsem si popel na hlavu a opět jsem nebyla s to mu pohlédnout do tváře, která byla ovšem maximálně pokojná, smířlivá a chápavá. Nevysílal ke mně žádné negativní vibrace, ba naopak.

„Nic se nestalo, Emo. Neřešme to už. Je ti dobře? Seš celá bílá jako stěna… Sedni si tady chvíli a napij se vody,“ doporučil mi starostlivě, načež ke mně bleskově přiběhl, aby mě vzal za ruku a dovedl mě ke gauči, který měl přisunutý u stěny a posadil mě na něj. Zakrátko přichvátal i se skleničkou vody, kterou mi pohotově podal a já ji s mírně roztřesenou rukou přijala.

„Děkuju moc, pane Matteo,“ pípla jsem tiše a napila jsem se. „Já měla strach, že mě za ten můj průšvih z tý stáže fakt vyrazíte,“ přiznala jsem otevřeně a přihlouple jsem se usmívala, což mi ale vzápětí vrátil, akorát v takovém povzneseném stylu, že jsem to zas akorát zbytečně přeháněla.

„A co se stalo, že jsi to spletla, hm? Co myslíš? Nepochopila jsi něco v těch papírech? Bylo tam něco nejasné?“ zajímal se po důvodech, které by mohly zapříčinit ten můj pracovní nezdar.

„Ale ne, ne, všechno to tam bylo úplně jasně napsané, já fakt nevím, co se zvrtlo… Zatím se mi tady vůbec nedaří, nechápu proč. Já vážně nejsem tak marná, jak to vypadá. V mé firmě jsou se mnou náhodou spokojení, všichni se mnou konzultují projekty a většinou dělám na těch největších zakázkách, ale tady mi to prostě nejde… Já fakt nevím proč! Jestli je to tím jiným prostředím, jsem v cizím městě, mezi cizími lidmi a navíc slečna Bianca…“ chrlila jsem ze sebe nejistě vodopády slov v nějakém panickém záchvatu, když jsem se ze sebe snažila dostat ten přetlak, který mě tížil na hrudníku od toho momentu, jakmile si pro mě přišla slečna Bianca, kterou jsem se právě chystala očernit, ale naštěstí jsem se zarazila ještě s předstihem, než jsem ji pomluvila rovnou před ním. 

„No jo, není to s ní jednoduchý, já vím,“ dokončil za mě větu, která byla daleko kulantněji podaná, než jak bych ji vyřkla já. Jen jsem mu to souhlasně odkývala a slabě jsem si povzdechla.

„Pro mě to není tady tak nějak celý jednoduchý… Ještě jsem se pořádně ani nerozkoukala a už dělám jednu blbost za druhou. Jenom, co jsem provedla vám! Jak pak s vámi můžu nějak mluvit nebo spolupracovat?!“ stěžovala jsem si s těžko potlačitelnou zoufalostí, která mnou prostupovala čím dál hutněji s každým dalším karambolem, který se mi podařil. Tahle plejáda trapasů a nezdarů mi začínala silně přerůstat přes hlavu…

„Moc si to bereš, Emo. Podle mě to vidíš hůř, než jaké to doopravdy je. Ale… když jsi mluvila o tom cizím městě a lidech… Co kdybychom zašli dnes na večeři, hm? Popovídáme si, trochu se poznáme a třeba to potom pro tebe bude lepší, co říkáš?“ navrhl mi v dobré víře, ale stejně mě úplně vykolejil. Povolila mi brada a oči se mi vytřeštily, protože tenhle nápad až nebezpečně zaváněl klasickým rande. Ale tuhle hloupost jsem ihned zavrhla, protože by bylo hodně absurdní, aby s někým, jako jsem já, šel někdo jako on na rande. Ten určitě lovil v úplně jiných vodách, v úplně jiných společenských kruzích…

„Jako… myslíte nějakou pracovní schůzku?“ ujišťovala jsem se, jestli jsem ho pochopila správně.

„Říkej tomu, jak chceš, Em. Hlavně, jestli to splní svůj účel,“ pronesl rozverně a mrkl na mě, čímž mě jaksi uvolnil a přiměl až k širokému úsměvu.

„No t-tak... tak jo. Půjdeme spolu na večeři, šéfe,“ pookřála jsem, čímž jsem si trochu dovolila víc, než bych asi měla, ale jeho to stejně pobavilo natolik, že se jeho plné rty roztáhly do vřelého úsměvu a mně u toho jen hlavou běželo, že je neskutečně sladký.

„Tak v tom případě bychom si mohli začít tykat, ne? Žádný šéf, pan Tekin nebo pan Matteo, ale stačí jen Matteo nebo Matt, tak mě moji přátelé oslovují nejčastěji,“ vybídl mě, abychom ten náš pracovní vztah posunuli do o něco osobnější roviny, což jsem nadšeně odkývala, ale cosi v mém podvědomí mě vůči tomu varovalo. Má výstražná znamení definitivně umlčel samotný Matt, který se ke mně vzápětí naklonil, podal mi svou pravačku, kterou jsem bez váhání spojila s tou mou a pak jsem jen ustrnule seděla a sledovala, jak se ke mně blíží, aby mě mohl dvakrát políbit na tvář. Jeho vousy mě přitom příjemně poškrábaly na kůži, a oba dva jeho dotyky rtů mně způsobily menší infarkty, protože je tak zvláštně protáhl asi víc, než by bylo vhodné, ale já si to mohla o to delší dobu užít.

„Těší mě, Matte,“ pravila jsem trochu rozpačitě, když se ode mě odtáhl a tak roztomile se uculoval. Jeho jedinečná vůně kolem něj, i mě, vířila vzduchem a já ji do sebe vdechovala plnými, nenasytnými doušky.

„Mě taky, Em,“ přitakal mi záhy, přičemž se na mě tak potutelně usmíval, ale i to se nedalo přehlédnout a nedalo se mu to aktivně vracet zpět. Dlouze se na mě u toho díval a v očích mu vyloženě tančily oslnivé jiskřičky, které napovídaly o jeho živelnosti a duchaplnosti. Jakmile jsem se do těch jeho planoucích očí zadívala, nešlo mi se od nich odtrhnout. Naprosto si mě jimi k sobě opět připoutal a nechával mě v nich se bezohledně topit, což ale navenek působilo jako naprosto tupé zírání.

„Já se… a-asi se už vrátím zpátky do práce. Slečna Bianca mě zaúkolovala další zakázkou. Tentokrát se to pokusím znovu nepoděl… Kruci, ne! N-nepokazit. Už toho bylo dost,“ vrátila jsem se zpátky do reality, kde mě čekaly další pracovní povinnosti.

„Jasně, jen běž… A mimochodem, ten tvůj čaj byl vážně moc dobrý. Já věděl, že mi bude chutnat,“ pochválil mě, asi aby mě povzbudil, což na mě skvěle zafungovalo, takže jsem se na něj vděčně usmála.

„Díky, pane... t-teda, Matte. Zatím se měj hezky,“ rozloučila jsem se s ním vlídně a za doprovodu jeho zaujatého pohledu jsem vstala, v čemž mě bezmyšlenkovitě následoval, aby mě mohl vyprovodit z kanceláře.

„I ty, Em. A nemysli na nic z toho, jo? Fakt o nic nejde,“ připomněl mi, abych ty svoje slabší momenty tolik nehrotila. S uvědomělým výrazem jsem mu to odkývala a vytratila jsem se do prostor studia, kde jsem se zase usadila ke stolu a pokoušela jsem se rozdýchat, co se s Mattem opět semlelo. Vážně spolu půjdeme na večeři?! Proboha! Tak tohle fakt nesmím posrat, prostě ne…

„Ty seš v tý šéfově kanceláři pečená vařená, Emo,“ podotkl Enzo s provokativním tónem, když mě potkal, jenom co se za mnou zavřely dveře. Jen jsem se na něj ušklíbla, protože jsem tu jeho rýpavou poznámku měla totálně na háku a hlavně jsem tam nechodila proto, abych ho tam jakkoliv balila, jako některé jiné zdejší adeptky. A stejně spolu půjdeme na večeři. Tak to je slušný úlet!

„Za to já nemůžu, že jsem tak žádaná,“ pronesla jsem s notnou dávkou ironie, čemuž se pro změnu ušklíbl on. „Ale byla jsem tam na koberečku, abys věděl,“ dodala jsem záhy, abych situaci uvedla na pravou míru a nedávala mu tím další munici k tomu, aby si ze mě mohl utahovat. Tím jsem ho značně konsternovala, protože mu obočí vylítlo bez prodlení ke kořenům bujné hřívy.

„Jaký kousek se ti povedl tentokrát?“ tipnul si zcela sebejistě, jak už začínal chápat, že jsem vcelku smolař.

„Zmotala jsem nějaké údaje pro tiskárnu, ale nakonec se nic nestalo, jenom slečna Bianca… prostě si mě předvolala před pana Tekina, aby mě mohla před ním oficiálně ponížit,“ vyjádřila jsem svůj osobní názor, který byl ale značně přibarvený mou antipatií k samotné kreativní vedoucí.

„To je holt Bianca, je trochu afektovaná… ale tak dopadlo dobře, ne?“ ujišťoval se, že z toho nebude žádné další haló a že jsme to spolu nějak úspěšně vyřešili.

„Asi jo… Pan Tekin mě dokonce pozval na večeři.“ Nepodařilo se mi zadržet jazyk za zuby a nepochlubit se touhle nečekanou novinkou, za kterou by mě nejspíš nejedna dočasná kolegyně závistí vytrhala všechny vlasy z hlavy. Pořád jsem tomu sama nemohla uvěřit a dmula jsem se uvnitř pýchou, že jsem se dočkala takového privilegia, po kterém prahne spoustu dalších chtivých kandidátek. Tím jsem Enza šokovala během krátké chvilky podruhé.

„Jak jako? Tak ty vyvedeš málem pěkný průser a ještě tě za to šéf pozve na rande?! No to snad ne,“ špačkoval, že se před jeho zraky dějí takové nespravedlnosti, ale já jsem jen několikrát rozpačitě zamrkala.

„Není to rande, ale pracovní schůzka,“ opravila jsem jeho nevhodný termín velmi popudlivě, když mě jím nefalšovaně vyděsil, protože pro mě znamenal jednoznačně zakázané ovoce. Ale to je vždycky nechutnější, že… Kruci! Enzo se tomu ale pouze shovívavě pousmál, protože mě nehodlal brát absolutně vážně.

„Jasně, Emo, říkej si tomu, jak chceš,“ použil naprosto stejnou průpovídku jako samotný Matt, čímž mě nemile zaskočil, jak to takhle rezolutně odhadl.

„A i kdyby bylo, Enzo. Já mám doma snoubence,“ zabručela jsem důležitě, abych mu osvěžila paměť. A nejspíš především sama sobě, na což jsem velmi snadno zapomínala, jakmile jsem s Mattem navázala oční kontakt. Na té večeři to budu muset nějakým způsobem ukočírovat!

„Já tě nesoudím, Emo, a ani s tím nebudu začínat,“ objasnil mi, že se před ním nemusím vůbec nijak obhajovat a jaksi spiklenecky na mě mrknul.

„Bezva, tak si nech i všechny ty ostatní narážky, jo? A… pojďme se raději vrhnout na tu práci, co nám zadala slečna Bianca. Máš na mě evidentně dohlídnout, abych zas něco nepodělala,“ pobídla jsem ho, abychom zanechali téhle čím dál nepříjemnější debaty, alespoň z mého úhlu pohledu, a přešli k naší společné práci dřív, než na nás přijde právě slečna Bianca a dá nám to sežrat. Nebo alespoň mně…

„Neboj, Em, zrovna tohle tě určitě podělat nenechám,“ ubezpečil mě a velmi důmyslně tím naznačil, ať si nezahrávám s ohněm. Jen jsem se do něj přísně zabodla zornicemi a bez další odezvy jsem si to mašírovala ke stolu, za který jsem ztěžka dosedla. Však já si to zvládnu ohlídat sama. Práci i… no, cokoliv jiného!

  Kdo by chtěl taky takového šéfa? Kdy něco málem solidně pohnojíte a stejně si vysloužíte za odměnu pozvání na večeři? :D To se může stát asi jen Emě. (A jistě, jen ve fiktivním příběhu, ale je to hezká představa, no ne?) Tak co myslíte, jak Ema tu pracovní schůzku zvládne, nebo spíš nezvládne? :D Známe svoje lidi, že. :D

Moc všem nesmírně děkuji za neutuchající zájem, jak se postupně blížíme k první kulaté. A taktéž bych chtěla přivítat novou čtenářku Riu, jejíž odezva mi udělala velikou radost. Takže i jí speciálně moc děkuji! =) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 8. kapitola: