OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 20. kapitola

28.07.2013 (10:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 742×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Ještě nikdy jsem nebyl takhle rychlý. Ani když byla U Barryho akce jedno pivo plus druhé zdarma. V půlce cesty mě napadlo vzít si taxíka, ale moje rozběhlé nohy nechtěly zastavit. Jakoby je můj strach o Amy poháněl dál, nehledě na to, co jsem chtěl udělat.

Chtěl jsem být u ní co nejdříve.

Nestávalo se často, že by Amy brečela. Když si na ni v páté třídě dovolovali starší kluci, zpřerážela jim nosy a slza v oku se jí objevila kvůli tomu, že se jednomu rozpárali kalhoty a ona s Paige se mohly potrhat smíchy. Nebrečela u romantických filmů, asi proto, že je nesnášela a připadaly jí naprosto pitomé a pro bačkory. Nedokázal jsem si představit, co hrozného se muselo stát, že ji to rozbrečelo.

Našel jsem ji zhroucenou na lavičce, cpala se koblihama z cukrárny naproti a po celé tváři měla černé šmouhy. Ještě za běhu jsem si oddychl, že vypadá nezraněně.

Ale ujistil jsem se až v momentu, kdy jsem si kecl k ní a pevně ji sevřel v náručí.

„Tys mi dala, trdlo. Co se stalo?“

Podíval jsem se jí do tváře. Pusu měla umazanou od marmelády, oči oteklé a červené.

„Nevíš proč to žeru? Je mi z toho na blití,“ zamumlala chraplavě a vhodila nakousnutou koblihu do krabice s logem cukrárny.

„Amy! Mluv se mnou. Udělal ti ten chlap něco?“

Automaticky se mi v hlavě vyrojil plán odplaty. Možná že minule měl navrch, to ale jenom proto, že byl na jeho straně moment překvapení. Jestli šáhnul na Amy, v životě se už nepostaví na nohy.

„Ne, já… jsem se moc daleko nedostala.“ Pustila moji ruku a otřela si tváře. Pak mi ji zase pevně stiskla.

Ale místo vysvětlování mi zírala někam za hlavu. „Amy, co se stalo?“ zeptal jsem se jemně. Když ze mě opadla zuřivost a touha někoho praštit, dokázal jsem mluvit celkem rozumně.

Povzdechla si a sklopila pohled do země. „Promiň že jsem tě tak hnala. Jenže já… jsem byla totálně mimo…“ Hlas se jí zachvěl a na chodník dopadlo pár slz, jak se znovu rozbrečela.

Bez váhání jsem ji znovu objal a ona mi zabořila obličej do ramene. Něco naléhavě mumlala, ale nic jsem jí nerozuměl. Odtáhl jsem ji od sebe, pořádně dopálený.

„Amy, víš že se na tebe nedokážu zlobit, ale jestli mi hned neřekneš, co se stalo, dostanu to z tebe jinýma způsobama!“

Na moment zavřela oči. „Já… jsem měla posledních pár dnů nějaký… problémy. Zdravotní. To sis asi všiml. No a… byla jsem na pár vyšetřeních a… už vím, co mi je.“

Otevřela oči a po slzách najednou nebylo ani stopy. Prázdným pohledem se mi zadívala do očí.

„Danny, já… mám rakovinu.“

Její slova se zatřepotala ve vzduchu jako pyl, prolétávala kolem mě a já se je všemožně snažil pochopit. Ale můj mozek jakoby zařadil zpátečku. Přehrával jsem si ty slova v hlavě pořád a pořád dokola, čas běžel a já beze slova zíral na její bledý obličej.

„Amy,“ zachroptěl jsem, když se mi mozek rozjel a dovolil přijmout skutečnost, „prosím tě, prosím, řekni, že si děláš srandu. Přísahám, že ti to odpustím, jenom když…“

Na naše spojené ruce dopadla studená kapka. Nevšiml jsem si slz v mých očích, dokud se mi nerozmazal obraz mojí nejlepší přítelkyně sedící naproti mně.

„Je mi to líto, Danny. Moc ráda bych teď vykřikla apríl, ale nemám k tomu důvod.“ Přerývaně jsem vtáhl vzduch do plic. „Umírám.“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 20. kapitola: