Potížistka - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ashley znovu prožije celý den s Nateem. Co bude tentokrát jinak? Příjemné čtení. -E

21.01.2014 (19:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 856×

10. kapitola - Zamilovaná? NE!

Ashley Brown znovu upoutala pozornost

Sestra slavného zpěváka Ollyho Browna znovu ukázala, že se umí řádně bavit. Před dvěma dny se objevila, očividně opilá, na balkonovém zábradlí a upozorňovala na sebe hlasitých křikem. Lidé na ulici měli strach, že se chce mladá dívka zabít, ale té nejspíš bylo vše jedno.

Od ještě většího trapasu ji zachránil právě její starší slavný bratr, který ji strhl zpátky do jejího hotelového pokoje ve Vídni. Olly Brown právě jede své první celosvětové turné, které začíná v Evropě, a bere s sebou svou sestru. Kolikrát na sebe ještě mladá kráska za jeho šňůru upozorní? Kolikrát ji bude muset bratr krotit? A hlavně, kolik alkoholu a drog dívka za tu dobu vypotřebuje? A za jak dlouho tu bude další skandál? Hlasovat můžete na našich webových stránkách.

Naštvaně jsem našpulila rty, noviny zavřela a položila před sebe na postel.

„Klid. Ono to časem vyšumí," usmál se na mě Nate, který ležel na gauči v mém hotelovém pokoji. Nechápavě jsem nadzdvihla obočí a smutně vydechla. „Dokud zase nepřijdeš s něčím novým," rýpl si do mě a já po něm hodila polštář. Nate ho se smíchem zachytil a dal si ho pod hlavu. „Díky," mrknul na mě a já naštvaně protočila oči. Smutně jsem sklonila hlavu k zemi a mezi prsty žmoulala kus deky, na které jsem seděla. „Tak co bys chtěla dnes podniknout?" ozval se Nate a já k němu zvedla hlavu. Seděl na gauči a díval se na mě s tím nádherným úsměvem na rtech. Trochu jsem naklonila svou hlavu na stranu a zadívala se na něj jinak než do teď. Dívala jsem se na něj jako na kamaráda, ale najednou jsem v něm viděla muže. Nejen muže, viděla jsem v něm muže, který se mi líbí a kterého mám ráda.

Šokem jsem vykulila oči, prudce zakroutila hlavou a napřímila se.

„Nechám to na tobě," pousmála jsem se.

„Dobře, ale já tě varoval," šibalsky na mě mrknul a aktivně vyskočil z gauče. Došel až ke mně a natáhl ke mně svou ruku.

„Kam jdeme?" zeptala jsem se, ale nabízenou dlaň bez okolků přijala a vložila do ní tu svou.

„Doufám, že umíš bruslit." Táhnul mě za sebou a já za ním vlála jako šála. Při představě mě samé na bruslích jsem těžce polkla a pobaveně se zasmála. Kdykoli jsem si obula ty dvě proklaté boty na ostrých mečích, nedopadlo to dobře. Naposledy rozbitou hlavou a týdnem v nemocnici.

Po celou dobu cesty, kdy jsme mířili k aréně s ledovou plochou, Nate nepustil mou ruku a svíral ji v té své. Byl to příjemný pocit - vědět, že je tu někdo, kdo mě nepustí. Fascinovaně jsem se dívala na naše propletené prsty a nedokázala od nich odtrhnout zrak. Přišlo mi to tak jiné, ale zároveň správné.

„Jsme tu," vyrušil mě z mých myšlenek Nate a já do něj, kvůli mé nepozornosti, vrazila.

„P-promiň," vykoktala jsem ze sebe a zadíval se do jeho očí. Byli jsme si tak blízko a jeden druhému jsme zkoumali oči. Cítila jsem bít své srdce tak rychle, že jsem se bála, že mi vyskočí z hrudi. Dech se mi zrychloval a já úplně ztratila pojem o okolním světě. „Měli bychom jít," zašeptala jsem a Nate ode mě okamžitě odstoupil a pustil mou ruku.

„Ehm, no jasně. Tak pojď, půjdeme si pro brusle," mávl na mě rukou, abych ho následovala, a vydal se do arény. Co jsem to provedla? Proč jsem to přerušovala?

Rukou jsem se praštila do čela a zakroutila nad sebou hlavou.

„Prostě střevo," zamumlala jsem si sama pro sebe a následovala Natea.

Obutí bruslí pro mě ještě nepředstavovalo takový problém, jenže jakmile se Nate zvedl a podal mi ruku, abych šla s ním, zasekla jsem se.

„Víš, no, já bych raději šla někam jinam," zakroutila jsem bojácně hlavou a dál seděla na lavičce.

„Ty neumíš bruslit?" vykulil na mě oči, ale na jeho rtech bylo vidět, že jen ztěží potlačuje úsměv.

„Umím," bojovně jsem zdvihla bradu, „ale ne moc dobře," dodala jsem a on se rozesmál. „To není vtipný," dívala jsem se na něj s vražedným výrazem a zdviženým obočím.

„Promiň," omluvil se, když se uklidnil, a znovu ke mně natáhl ruku. „Tak pojď. Já tě to naučím," podíval se mi do očí a já mu bez přemýšlení vložila ruku do té jeho.

Rozklepanýma nohama jsem vstoupila na led a Nate mi pevně stiskl ruku. Hlavu jsem sklonila k ledu a na rtech se mi objevil spokojený úsměv.

Moc lidí na ledě nebylo - pár zamilovaných párů, které se od sebe neodlepily a malé děti s rodiči.

Zhluboka jsem se nadechla a donutila nohy k pohybu. Odrážela jsem se a spokojeně létala po ledu. V zádech jsem cítila Nateovu společnost, a to mi dodalo ještě víc odvahy. Chtěla jsem mu ukázat, že nejsem úplně k ničemu.

Zrovna když jsem se rozhodla, že se otočím k Nateovi čelem a pojedu pozadu, se mi nohy zamotaly a já letěla rovnou k zemi. Dopadla jsem přímo na zadek a Nate se mohl potrhat smíchy.

„Auuuu," zaúpěla jsem, zatímco se všude ozýval jen Nateův hlasitý smích.

„A že bys mi třeba pomohl?" nechápavě a zároveň poněkud naštvaně jsem se na něj podívala a on se zhluboka nadechl, aby se zklidnil. Natáhl ke mně svou velkou dlaň a vyhoupl mě zpět na nohy, teda, spíš na brusle.

Rukama jsem si očistila bolavý zadek a Nate mě přitom zaujatě sledoval.

„Co?" vyprskla jsem na něj, „chceš mi ten zadek snad očistit sám?" zeptala jsem se pobaveně.

„Ehm, no, já...." nevěděl, co říct, a já ho se škodolibým úsměvem sledovala. Do jeho tváří se pomalu dostávala červeň a já doslova vybuchla smíchy.

Smála jsem se, až mě břicho bolelo, a Nate mě jen tiše sledoval. Jakmile jsem se ukldinila, Nate položil své dlaně na můj pas.

„Co to děláš?" zeptala jsem se s vážnou tváří.

„Chtěla si jet pozadu?" odpověděl mi otázkou.

„Ano," řekla jsem paralizovaně.

„Tak jedeme," lehce se pousmál a rozjel. Já jsem nohy nechala u sebe, takže jediné, díky čemu jsem se pohybovala, byl právě Nate. Dívala jsem se mu do očí a on zase do těch mých. Připadalo mi, že jsme tam jen my dva a nikdo jiný. Jako by kolem nás byla mlha a nikdo nás nemohl vidět. Srdce mi zase bilo, jako bych běžela maraton, a chtělo mi vyskočit z hrudi a dotknout se toho Nateova.

Připadalo mi to jako několik hodin. Viděla jsem jenom jeho dvě modré oči a krásnou tvář, nic víc, nic míň. Cítila jsem jeho ruce na mém pasu, a to mi zrychlovalo tep o něco víc. Sama jsem mu položila ruce na ramena a na chvíli jsem si připadala jako při romantickém ploužáku.

Zničehonic jsem ale do něčeho narazila, ztratila rovnováhu a dopadla prudce na led tak, že jsem se uhodila do hlavy, a Nate spadl na mě.

„Dávejte pozor!" slyšela jsem rozzlobený mužský hlas nejspíš jednoho z rodičů, do kterého jsme vrazili. Nate se ze mě ihned překulil a klekl si k mému nehybnému tělu.

„Jsi v pořádku?" zeptal se a díval se na mě se starostí v očích. Neodpovídala jsem a jen tupě zírala do stropu.

„Ashley, řekni něco," Nateův hlas se pod náporem paniky nebezpečně zvedal a já se bála, že za chvilí zaječí jako holka.

„Bolí mě hlava," řekla jsem lhostejným hlasem a Nate si úlevně oddychl. Zvedl se z ledu a dnes už po několikáté ke mně natáhl svou ruku. Vytáhl mě na brusle a mně ruka vystřelila k bolavé hlavě.

„Asi bychom raději měli jít," Nate si mě zkoumavě prohlížel a ani nečekal na mou reakci. Vzal mě za ruku a pomalu se mnou jel pryč z ledu. Přišlo mi rozkošné, jak se o mě bál. Mně samotné bylo jedno, jestli se mi náhodou něco nestalo.

Nate mi pomohl s přezutím bruslí, šel je vrátit a pak jsme se společně pomalu vydali zpátky na hotel. Byla jsem celkem ráda za to, že Olly byl samá schůzka a neměl na mě čas. Protože v těch chvílích mě měl na starosti Nate. Jindy by mě sžíralo vědomí, že mě musí někdo hlídat, jenže v tomto případě tomu bylo jinak.

Chtěla jsem být v jeho společnosti, i když to znamenalo, že mě vlastně hlídá. S ním jsem si připadala uvolněně a neměla jsem potřebu dělat potíže. Nechtěla jsem mu ublížit a vím, že to zní hrozně vůči Ollymu, kterému ubližuji pořád. Svého bratra mám ráda, ba dokonce ho miluji, ale je tu něco, co mi brání v tom mu neubližovat.

„Asi by sis měla jít lehnout," řekl starostlivě Nate, když jsme došli ke mně na pokoj.

Posadila jsem se na postel a nadzvedla jedno obočí.

„Já bych si měla jít lehnout?"

Nate se nervózně posadil naproti mně na postel a až děsivě si mě prohlížel.

„S tímhle přestaň," zamávala jsem mu ukazováčkem před očima a on ode mě odtrhl oči.

„S čím?" uchechtl se.

„S tím prohlížením. Je to děsivý," řekla jsem a stále šermovala ukazováčkem před jeho obličejem. Nate se zasmál a pak se na mě znovu vážně zadíval. Chytil mou ruku do své a pomalu ji položil na přikrývku, která ležela na posteli.

„Co to děláš?" zeptala jsem se vážně, když zjistila, že na mě znovu tak zasněně kouká. Oči mi kmitaly z našich položených propletených rukou na něj a zase zpátky. Byla jsem jeho vážným chováním vykolejená a uvedlo mě do rozpaků.

Nate se ke mně začal nebezpečně přibližovat a když už jsme se skoro dotýkaly nosy a srdce mi bilo jako splašené, všechno jsem zastavila jediným slůvkem: „Ne!"

Nate se pomalu odtáhl, ale stále byl dost blízko a díval se mi do očí.

„Co se děje?"

„Nesmíš se do mě zamilovat," řekla jsem zoufale a zakroutila hlavou. Zamilovat se do dívky, která nechce o klucích a lásce ani slyšet, by nebylo to nejlepší.

„A co když už je na tohle varování pozdě?" pousmál se, ale mně do smíchu nebylo ani trochu. Spíš do pláče.

„Není," odporovala jsem, ale můj hlas nezněl tak rázně, jak jsem chtěla.

„Ale je." Znovu se ke mně začal pomalu přibližovat a já na své tváři cítila jeho dech.

„Ne," skoro jsem to slovo zašeptala, jak jsem mluvila tiše, ale on mě slyšel velmi dobře.

„A co když je pozdě pro nás pro oba?"

Seděli jsme naproti sobě a špičky našich nosů se dotýkaly. Nate vyslovil otázku, na niž jsem se bála odpovědět. Že by bylo pozdě? Že bych se doopravdy zamilovala?

Nate se ke mně naklonil a na pár sekund spojil naše rty v krátkém polibku. Když už od sebe naše rty byly znovu rozděleny, nechala jsem oči zavřené. Nechtěla jsem je otevřít. Nechtělo se mi říct to, co jsem nakonec stejně řekla.

„Myslím, že bys měl jít," otevřela jsem oči, ale rychle se podívala do zdi. Kamkoli jinam, jen ne na Natea.

„Cože? Já to..." Nenechala jsem ho to doříct a skočila mu do řeči.

„Prostě odejdi, prosím." Slova, která mi vyšla z úst, zněla ledově a nekompromisně. Cítila jsem, jak se postel zhoupla, když se Nate zvedl, a pak jen zavření dveří. Až v tu chvíli jsem se podívala na místo, kde ještě před malou chvílí seděl Nate.

Taaaak! Co na to říkáte? S touhle kapitolou jsem vážně spokojená a to nejsem skoro nikdy. Takže mě moc zajímá, co na to říkáte vy? Myslíte si, že měla Ashley udělat něco jinak?

Následující díl »

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování