OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Potížistka - 8. kapitola

10.01.2014 (15:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 862×

8. kapitola - Berlín

Hlavu jsem měla opřenou o sedačku v letadle a snažila jsem se zhluboka dýchat.

„Nesnáším létání. To tys mě k tomu donutil. Tohle ti neodpustím..." brblala jsem si pod nosem všechny možné nadávky na mého bratra, který seděl vedle mě. „A nesměj se!" dala jsem mu pěstí do ramene, když se začal chechat. Jakmile bylo po vzlétnutí, odpoutala jsem se a v kabelce začala hledat krabičku cigaret.

„Co hledáš?" zeptal se mě brácha.

„Musím si zapálit." Odhodila jsem mobil v kabelce stranou a dál se přehrabovala všemi různými hloupostmi.

„Ani náhodou." Olly mi okamžitě přikryl ruce těmi svými.

„Co je?" podívala jsem se mu nechápavě do očí.

„Tady se nekouří," řekl automaticky.

„Je to soukromé letadlo. Proč bych si nemohla zakouřit?" nechápavě jsem nadzvedla obočí.

„Pořád je to letadlo a v letadlech se nekouří," poučil mě a své ruce stáhl. Naštvaně jsem odložila kabelku a ruce si založila na prsou. Tak v tom případě mě tenhle let asi zabije.

Celý let jsem se klepala jako ratlík. Poklepávala jsem nohama a nervózně si pohrávala s vlasy.

„Co se jí stalo?" pošeptal Ollymu Josh, když kolem nás procházel.

„Má strach z létání," pošeptal mu nazpět Olly, ale oběma bylo jasné, že je skvěle slyším.

„Já jí s tím strachem klidně pomůžu," pousmál se a šibalsky na mě mrknul. V tu chvíli jsem vyprskla smíchy, až mi vytrskly slzy.

Celá kapela v letadle se na nás nechápavě otočila, ale Nate se na mě díval s úsměvem na tváři.

„Ty seš idiot," zamumlal Olly a vrazil Joshovi pěstí do ramene. Tak s touhle kapelou si nejspíš ještě užiju hodně legrace.

Přistání pro mě málem znamenalo smrt, a nejen pro mě, ale i pro Ollyho, kterému jsem málem rozdrtila všechny kosti v ruce. Ještě poté v autě si mnul rudou ruku a stěžoval si, jaký srab jsem.

„Co dnes podniknem?" zeptala jsem se aktivně v hotelu ve výtahu.

„Musím jít na jednu schůzku, takže asi nic," pokrčil rameny Olly a já svou hlavu stočila k ostatním členům jeho kapely.

„A vy?"

„Nikam nejdu!" řekli všichni sborem až na Natea. Věnovala jsem mu jeden široký úsměv a začala rychle mrkat.

„Tak kam bys chtěla jít?" zeptal se otráveně.

„Kamokoliv!" vypískla jsem. Výtah cinknul na našem patře a my se ihned vyvalili ven.

„Tak za půl hodiny na recepci. A čekat nebudu!" zavolal k mně zády, míříc do svého pokoje. Spokojeně jsem zatleskala rukama, otočila se na podpatku a zamířila rovnou do svého pokoje číslo 41.

Dala jsem si rychlou sprchu, co nejrychleji se namalovala a nakonec se i oblékla. Můj dnešní outfit tvořily džíny, vysoké černé podpatky a velký šedivý svetr. S úsměvěm na tváři a kabelkou na rameni jsem mohla vyrazit. Venku už byla sice tma, ale já se neuvěřitelně těšila na noční Berlín.

Výtahem jsem sjela k recepci a tam narazila na Natea s Ollym.

„Co ty tu děláš?" obrátila jsem se bez pozdravu ke svému bratrovi.

„Domlouvám tu Nateovi," otočil se ke mně a pak znovu k Nateovi, „takže ve vší počestnosti, jasný?!" pohrozil mu prstem.

„Neboj," Nate zakroutil s úsměvem hlavou a já jen naštvaně protočila oči.

„Bože, není nám pět," odfrkla jsem a čapla Natea za ruku. „Tak čau, brácha," zavolala jsem a táhla Natea co nejrychleji ven. Jeho teplá dlaň mě příjemně hřála a neubránila jsem se spokojenému úsměvu. „Kam mě vezmeš?" podívala jsem se na něj před hotelem a pustila jeho ruku.

„Nech se překvapit. Ale bude se ti to zaručeně líbit," mrknul na mě a společně jsme se vydali do lákavého nočního Berlína.

„Už tam budem?" otočila jsem hlavu na stranu a zadívala se do Nateova obličeje.

„Ne," odsekl a dál se díval z okna taxíku.

„Už tam budem?" zeptala jsem se znovu po pěti minutách.

„Ne," řekl znovu podrážděně a já se zadívala na cestu před námi, přičemž mi neunikl pobavený úšklebek řidiče taxíku. Protočila jsem uraženě panenky a začala si nervózně prsty poťukávat do stehen.

„A teď?" stočila jsem znovu hlavu k Nateovi a ten zlostí vykulil oči.

„Jo, už tam budem. Hlavně, prosím tě, mlč!" rozhodil rozčileně rukama a já zmlkla. Řidič se znovu pobaveně zasmál a to mě urazilo ještě víc. Naštvaně jsem našpulila rty a čekala, až auto zastaví.

Netrvalo dlouho a taxík zastvil. Nate taxikáři zaplatil a s úsměvem na tváři si stoupl naproti mně.

„Co je?" odfrkla jsem nepříjemně.

„Těším se na tvůj výraz," usmál se od ucha k uchu a já si nervózně skousla spodní ret. Ten jeho sexy úšklebek mi jednou přivodí infarkt. „Tak pojď, ty nedočkavče," uchechtl se Nate a vzal mě okolo ramen, „to, co za chvilku uvidíš, ti vyrazí dech."

Přes své rozpuštěné vlasy jsem pokukovala na jeho tvář a po očku ho sledovala. Modré oči mu zářily natěšeností a roztaženými rty ukazoval své bílé zuby. Vlasy měl hozené na jednu stranu do patky a já měla chuť svými prsty zajet do jeho vlasů a přítáhnout si ho co nejblíže k sobě.

Lehce jsem zavrtěla hlavou a snažila se zahnat myšlenky na něj jako na muže, se kterým bych mohla něco mít. Jeho nechci zklamat nebo mu jakkoli ublížit. Na to jsem si ho až moc oblíbila, i za tak krátký čas.

„Počkej," zastavil mě Nate svým hlasem na samém konci ulice.

„Co je?" otočila jsem k němu nechápavě hlavu se staženým obočím.

„Takhle to bude lepší," zamumlal si spíš sám pro sebe než-li pro mě a z kapsy od své bundy vytáhl tmavě modrý šátek.

„To nemyslíš vážně," uchechtla jsem se, když mi došlo, co chce udělat.

„Věř mi," řekl vážně, což mě zarazilo, ale pokusila jsem se nedat na sobě nic znát. Hlasitě jsem si oddechla, aby viděl, že to nedělám dobrovolně, a on mi šátek opatrně přiložil na oční víčka. Párkrát prudce zatáhl, aby šátek pevně zavázal, ale ne tak, aby mě to bolelo.

Položil jednu dlaň na mé rameno a zeptal se: „Kolik vidíš prstů?"

„Vážně se tak blbě ptáš?" odsekla jsem nepříjemně. Cítila jsem se ponížená a tělem se mi rozlil strach. Padla na mě nejistota, protože jsem Natea zas tak dlouho neznala. Mohl mě přeci nechat uprostřed frekventované silnice, odejít a nechat mě napospas rychlým autům.

Při té představě jsem těžce polkla a rychle se začala soustředit na Nateův hlas.

„Neboj se. Budu tě vést za ruku a nic se ti nestane." Z jeho hlasu jsem cítila upřímnost a nezbylo mi ni jiného, než ho poslechnout. Zničehonic mě chytl za ruku a já pocítila jeho tělesné teplo, při kterém se mi zrychlil tep.

Při prvním kroku jsem na vysokých podpatcích trochu zaváhala, ale Nate mou ruku pevně stiskl a nenechal mě se na ulici znemožnit. I když už teď jsem musela vypadat jako blázen. Nebylo to vůbec příjemné, nevědět o cíli vaší cesty, a ještě k tomu, když nevidítě na cestu.

„Jako by to nešlo bez toho," zastěžovala jsem si tiše, ale stále dostatečně nahlas, aby mě Nate slyšel. Ten mou poznámku však přešel. Nevěděla jsem, jak se tváří, ale vůbec na mou stížnost nereagoval. I pod zavřenými víčky jsem uraženě protočila bulvy a dál se soustředila na cestu. Nateovu ruku jsem křečovitě svírala strachem, že se někde rozmáznu a zítra se o tom dočtu ve všech bulvárních plátcích s titulkem „Sestra Ollyho Browna znovu spatřena opilá!".

Nohy se mi na vysocích podpatcích třásly jako před zkoušením ve škole a kdybych teď měla promluvit, asi by můj hlas nikdo nepoznal.

Když jsme se najednou nečekaně zastavili, dost jsem se vylekala. „Už si to můžu sundat?" zeptala jsem se zoufale a Nate, který stále svíral mou ruku v té své, se vedle mě uchechtl.

„Já ti to sundám." V jeho slovech jsem zachytila náznák úsměvu, který tím přenesl i na mě. Pomalu pustil mou ruku a a poté jsem jeho prsty ucítila ve vlasech. Pomalu mi rozvázal šátek a sundal ho. Ještě chvilku jsem nechala zavřené oči, ale pak jsem je pomalu otevřela.

„Páni!" zašeptala jsem uznale s lehce pootevřenou pusou.

„Je to Braniborská brána. Když jsem tu asi před rokem byl, bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Ale věř mi, že když není ve dne osvícená, není to taková krása."

Skousla jsem si spodní ret a široce se na Natea usmála.

„Je to nádhera. Nevěděla jsem, že jsi takový romantik," šibalsky jsem se uchechtla.

„Nejsem," zakroutil pobaveně hlavou a oba jsme se zadívali na tu krásu před námi.

„Děkuju," řekla jsem tiše a Nate se na mě udiveně podíval.

„Za co?"

Podívala jsem se mu do očí a pousmála se. „Že ses na mě nevykašlal a tohle mi ukázal. Děkuju."

„Na tebe bych se nemohl vykašlat," pousmál se a mně se koutky úst ještě víc roztáhly. Obtočila jsem ruce kolem té jeho a kochala se tím nádherným pohledem. A nebo spíš tím, že jsem byla ve společnosti Natea?

Tak tu máte další kapitolu, s kterou ale moc spokojená nejsem. No... v tu chvíli jsem to napsat chtěla, takže jsem svým způsobem spokojená. Doufám, že se vám to alespon trochu líbilo. Já jsem stále na svém starém počítači, takže přidat kapitolu bylo trochu obtížné - važte si toho. :D Budu se snažit přidat co nejdříve. 

A jak se vám to líbilo? Čekáte brzy nějaký problém? 

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížistka - 8. kapitola: