OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Potížistka - 9. kapitola

15.01.2014 (11:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 868×

9. kapitola - Vídeňský průšvih

„Prosím..." fňukla jsem a slzy mi tekly proudem. Už dost! Už to nechci zažít. Prosím, už dost!

Zhluboka jsem se nadechla a na posteli se vyhoupla do sedu. Z očí mi tekly slzy a vlasy jsem měla na čele slepené potem. Byl to jenom sen. Zakroutila jsem hlavou a rukama si zajela do vlasů. Znovu už ne. Tohle už se nikdy nestane!

Ozvalo se klepání na dveře a já sebou leknutím trhla.

„Ano?" zeptala jsem se třesoucím se hlasem.

„Za hodinu odjíždíme na letiště, tak se připrav," oznámil mi zpoza dveří hlas mého bratra a já si úlevně oddychla, že nevešel dovnitř.

„Dobře!" křikla jsem nazpět a pak líně vstala z postele. Nechtělo se mi nic dělat, jako by mi sen vzal veškerou psychickou i fyzickou energii. Už nedovolím, aby se historie opakovala. Už nebudu tak naivní a věřící ve šťastný konec. Ty jsou jen v pohádkách.

Doufala jsem, že mi ze špatné nálady pomůže sprcha, ale ta mě ještě víc podpořila v tom nad tím přemýšlet. Nate mi až moc připomínal mou minulost. Smát se s ním je jednoduché jako samotné dýchání, ale když jsem bez něj...

Prudce jsem zakroutila hlavou, až se mi mokré vlasy přilepily na obličej. Opřela jsem se dlaněmi o modré dlaždičky a hlavu sklonila k zemi. Má minulost mě nesmí dohnat, nesmí!

Tentokrát jsme mířili do Vídně a mně nálada klesla na bod mrazu. Na nic jsem neměla náladu a kruhy pod očima jasně dokazovaly, že můj sen v podobě vzpomínky, mě nenechal moc vyspat. Když Olly viděl, jak se tvářím, věděl, že na mě dnes raději nemá mluvit. Vlastně nikdo na mě celou cestu nepromluvil, až na Natea, který se mi snažil zlepšit náladu. Chrlil ze sebe jeden vtip za druhým a já se snažila mu úsměvy oplácet, i když nebyly zcela upřímné. Záležilo mi na něm, a to bylo špatně.

Ve Vídni jsme se ubytovali v tom nejlepším hotelu a já ihned zapadla do svého velkého pokoje. Když se ozvalo klepání na dveře, naštvaně jsem se nadechla a odeskla: „Dále!"

Dveře se otevřely a v nich se objevila hlava mého bratra.

„Půjdeš s námi na zkoušku?" zeptal se opatrně se strachem v očích z mé reakce.

„Zůstanu tady."

„Takže nikam nepůjdeš. Zůstaneš TADY," zdůraznil slovo tady a já mu věnovala rozzlobený pohled.

„Ano, zůstanu tady," zvýšila jsem hlas a pak hlasitě vydechla. Neměla jsem na nikoho náladu a na kázání už vůbec ne. Olly rychle vycouval z pokoje, a jakmile bouchly dveře, přešla jsem ke kabelce a začala se v ní přehrabovat. Netrvalo mi to dlouho a našla jsem to, co jsem hledala. Balíček cigaret a pak pár pilulek na zlepšení nálady, které jsem dostala v nějakém baru.

Roztřesenými prsty jsem zapálila cigaretu a vložila si ji mezi rty. Naléhavě jsem potáhla a pak vydechla kouř, který šel ven nejen pusou, ale i nosem. Spokojeně jsem se pousmála a v kouření pokračovala.

Vykouřenou cigaretu střídala nová, a když jsem vykouřila celý balíček, došlo na "veselé" pilulky. Ještě nikdy jsem to nezkoušela, ale hned po první se mi zlepšila nálada. Úsměv jsem měla od ucha k uchu a smát se mi chtělo jen při pohledu na bílou zeď.

Mé usměvavé oči ale spatřily prázdný balkón a mně se v hlavě zrodil nápad. Pomalu jsem se zvedla ze široké postele a přešla k proskleným dveřím na balkón. Otevřela jsem je a vlasy mi rozfoukal lehký vídeňský větřík. Chytla jsem se chladného kovového zábradlí a předklonila se do předu. Pode mnou chodila spousta postav a nikdo nevěděl o mé existenci. Chtěla jsem, aby o mně věděli, chtěla jsem, aby se někdo zajímal o mou nepodstatnou osobu.

Jednu nohu jsem přehodila přes kovové zábradlí a hned po ní druhou. Seděla jsem na studené kovové tyči a rukama ji pevně svírala, až mi bělaly klouby.

„Whooá!" zakřičela jsem a většina procházejících pode mnou se zastavila a vzhlédla. Spokojeně jsem se usmála a odhodlala se k tomu jednu ruku zvednout a zamávat. Jakmile se mi to podařilo, zakřičela jsem vesele znovu. Vítr mi rozfoukával vlasy, které vlály tak, že mi zabraňovaly ve výhledu a já stále musela netrpělivě cukat hlavou, aby z mých očí zmizely.

Předklonila jsem hlavu a jakmile jsem spatřila vyděšené postavy a pár blesků, rozesmála jsem se. Fotografové jsou prostě všude do pěti minut. Ztratila jsem kontrolu nad rovnováhou, ruka mi na zábradlí sjela a já začala rychle hledat ztracenou rovnováhu a máchat rukama.

„Fůů," vydechla jsem se smíchem spokojeně, když mé ruce znovu pevně svíraly kovovou tyč.

Zničehonic se kolem mého pasu objevily dvě ruce a rychle si mě stáhly ze zábradlí k sobě na bezpečný balkón.

„Hey!" vztekala jsem se a šila sebou jako malé dítě. Silné paže mě vtáhly až do pokoje a tam se na mě díval Nate.

Prudce jsem otočila hlavu na člověka, který mě dostal z balkónu, a byl to Olly.

Těžce jsem polkla a najednou jsem neměla slov a jen tupě zírala na ty dva.

„Co to děláš?" vyjel na mě Olly a prudce zabouchl dveře od balkónu.

Udělala jsem pár kroků dozadu, dokud jsem nohama nenarazila na postel. Nate stál kousek od dveří a zamyšleně se na mě díval. Očima jsem kmitala z jeho tváře na tu bratrovu rozčílenou.

Olly mě propaloval zvídavým pohledem a z očí mu šlehaly blesky.

„Brácha, já..." neměla jsem slov, jako by ze mě všechno spolykané štěstí během několika vteřin vyprchalo a nechalo mě v tom samotnou.

„Ne! Už mě ani neoslovuj "brácha"! Já jsem si vážně myslel, že se třeba dokážeš změnit, že budeš znovu taková, jaká jsi byla," jeho hlas ke konci poslední věty klesal.

„Já už taková ale nebudu nikdy. Ty nic nevíš, jde ti jen o to, abych byla jako dřív. Jenže tenkrát jsem byla jen naivní hloupá nána, která naletěla každýmu. Už taková nebudu! Hledáš možná důvod toho, proč taková jsem, ale nikdy tě nenapadlo, že za to třeba můžeš trochu ty?" začala jsem při svém dlouhém proslovu rozhazovat rukama a do očí se mi při všech těch vzpomínkách tlačily slzy „Mysleli jste si s mámou, že mě zachraňujete, když jedu k tobě do Londýna, ale přitom jste to všechno ještě víc zhoršili!" vykřikla jsem nakonec a rozeběhla se ke dveřím od koupelny. Zabouchla jsem je za sebou a rychle otočila klíčem. Sjela jsem zády podél dveří a sedla si na zem.

Slzy mi stékaly po tvářích, ale já nevzlykala. Naučila jsem se brečet tiše, aby mě nikdo neslyšel. Nepřítomně jsem hleděla před sebe a nechala slzy téct. Jako by se mi před očima přemítal celý život.

Viděla jsem sebe a malého Ollyho, když jsme byli malí a brácha mě učil hrát fotbal. Viděla jsem jeho první vystoupení, naše hádky, naše usmiřování, jeho odjezd do Londýna....

Zavřela jsem oči a z tváří si setřela slané slzy. Uslyšela jsem klapnutí dveří a to znamenalo, že vzduch je čistý a já můžu zpět do pokoje.

Zvedla jsem se z tvrdé podlahy a pomalu odemkla. Lehce jsem stiskla kliku a otevřela dveře. Se sklopenou hlavou jsem vešla do pokoje a ucítila něčí přítomnost.

Zvedla jsem hlavu a zamrzla uprostřed pohybu. Na posteli seděl Nate bokem ke mně. Lokty měl položené na svých stehnech a prsty propletené ve vzduchu. Zvedl ke mně svůj pohled a já se už po několikáté ztratila v jeho očích. Bylo v nich tolik upřímnosti a zvědavosti. Nebyl tam ze soucitu, ale protože mu na mně záleželo. Neseděl tam proto, že by mě chtěl dostat do postele, ale protože chtěl vědět, jestli jsem v pořádku.

„Kde je Olly?" přerušila jsem ticho.

„Odešel. Byl z tebe celkem..." hledal ta správná slova, „zmatený," řekl nakonec a věnoval mi jeden smutný úsměv. „Chtěl jsem se zeptat..." začal nejistě, ale já ho přerušila.

„Neptej se, prosím. Stejně ti nic neřeknu," zakroutila jsem hlavou a Nate chápavě přikývl.

„Jsi v pořádku?" zeptal se a já v očích měla znovu slzy.

„Ano, jen si půjdu na chvilku lehnout." Přešla jsem místnost a posadila se na postel vedle něj.

„Tak já půjdu." Zvedl se, ale já zachytila jeho ruku.

„Zůstaň tu, prosím," řekla jsem tak tiše, až jsem se divila, že mě slyšel. Potřebovala jsem ho tu a tentokrát jsem něměla chuť ani sílu hrát, že ne.

Podíval se na mě přemýšlivým pohledem a nakonec lehce přikývl. Posunula jsem se na posteli až k polštářům a lehla si. Nate na mě celou dobu zíral, ale neměl se k pohybu.

„Já tě neukousnu," uchechtla jsem se a poplácala na postel, aby si lehl vedle mě.

Nate mi věnoval svůj krásný široký úsměv a nakonec obešel postel a lehl si za má záda.

Zhluboka jsem se nadechla, abych posbírala všechnu odvahu, a otočila se k němu čelem. Rukou jsem si podepřela hlavu a zadívala se na něj.

„Co?" zeptal se trochu vyděšeně, ale stále se smíchem.

„Je to divný," řekla jsem upřímně. Nate nechápavě svraštil čelo a kývl hlavou, abych pokračovala.

„Neutekl jsi. Ležíš tu se mnou i po tom všem, co víš, že jsem udělala. Ležíš tu, i když vidíš mé chování. Já to... nechápu!"

„Možná chci jen vědět, co za touhle tvou maskou stojí. Chci vědět příčinu toho, proč jsi taková. A já vím, že tam nějaká musí být. Protože když jsem s tebou sám, usmíváš se. Usmíváš se tak upřímně, jako na Ollyho nikdy. Tak co se stalo?" naléhavě se mi podíval do očí.

Tolik upřímných slov a já zůstala jen tupě zírat. Těžce jsem polkla a zakroutila hlavou. „Nic."

Položila jsem se do pohodlných polštářů a snažila se ignorovat Nateův zvídavý a i zklamaný pohled.

„S tím jsem počítal," řekl nakonec. Provinile jsem sklopila oči a převalila se k němu. Hlavu jsem si položila na jeho rameno a ruku mu dala na vypracované břicho.

Chvíli se nic nedělo a já měla tu možnost poslouchat jeho zběsile bijící srdce. Musela jsem se usmát nad tím, že to mé dělá úplně to samé. Nakonec se Nate přeci jen překonal a svou ruku položil na mé rameno. Lehce prsty přejížděl po mé kůži a to mě uspávalo. Oči se mi začaly klížit, ale ještě jsem mu stihla položit jednu otázku.

„Proč tu doopravdy jsi?" zašeptala jsem, ale odpověď už jsem neslyšela, protože mě přepadl spánek.

Mám opravený počítač a vy další kapitolu. Tak co na ni říkáte? Ztratí Nate s Ashley trpělivost, nebo ne? Moc vám děkuji za to, že to ještě čtete a za všechny komentáře, které mě neuvěřitelně těší. Děkuju moc. -E

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížistka - 9. kapitola: