OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 6. kapitola

06.05.2014 (15:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1197×

Nick

Našel jsem si stan s medovinou a tam se usadil. Potřeboval jsem něčím přebít otravné myšlenky. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to Liz s tou svatbou myslí vážně, nemohl jsem uvěřit tomu, že se nám vrátil Lionel, to staré tajemství, o kterém se Liz nesmí dozvědět a spoustu dalších myšlenek, které by mi normálně na mozek nepřišly. Nalil jsem do sebe už třetí medovinu, moje myšlenky se v hlavě začaly honit a narážet do sebe, takže medovina splnila svůj úkol. Začalo mi být vážně hodně dobře, i když jsem věděl, že zítra mi bude hodně špatně. To mi ale bylo úplně jedno. Do stanu vtrhl princ Lukran. Nikdy, opravdu nikdy jsem neviděl směšnějšího člověka. Ty zrzavé vlasy, které mu padaly na ramena, žluté oči svítily jako u vyděšeného zvířete, křivý nos byl podivně prohnutý a ke všemu to jeho velké břicho, které bylo nacpané v brnění. Mohl jsem jenom doufat, že mi medovina nestoupla do hlavy natolik, abych řekl něco, co nemohu. Naštěstí se princátko zase odpotácelo pryč. Z venku jsem slyšel tradiční hudbu.   

Když jsem měl v sobě nejmíň pátý korbel medoviny, do stanu vešli Liz a Lionel. Oba na mě zírali, jako bych byl mrtvola.  

„Proboha. Kolik jsi toho vypil?“ zeptala se mě Liz a sebrala mi korbel. Slušelo jí to jako vždy. Opálená pleť se jí ve světle ohňů leskla, tmavě hnědé dlouhé vlasy jí sahaly až pod lopatky. V blankytně modrých očí jsem viděl nějakou divnou věc, jako by ji něco trápilo a hodně. Vybavil jsem si náš rozhovor ve staré hodinové věži, možná se to toho týkalo. Chtěla mi tam něco říct, ale nestihla to. Nejradši bych si jednu vrazil za to, že jsem ji nenechal domluvit.

„Jenom pět korbelů, nebo šest, možná sedm,“ řekl jsem a uvědomil si, že na ni zírám.

„Jenom?“ zeptal se mě Lionel a třeštil na mě své hnědé oči. Já jen zakoulel těmi svými zelenými.

„Myslím, že potřebuješ zchladit,“ řekl Lionel a spiklenecky se podíval na Liz. Ta přikývla.

„To ti určitě neuškodí,“ řekla a chytila mě za pravou ruku, Lionel mě chytl za levou a společně mě vytáhli ze stanu. Šli jsme ruku v ruce do lesa. Pomalu se za námi začalo ztrácet světlo ohňů. Kdybych nebyl opilý, tak bych se jim určitě pokusil zabránit v tom, co chtějí udělat, bohužel jsem opilý byl.

Vytáhli mě na Velký Most. Mysl se mi začala vracet do normálu.

„Je to pro tvoje dobro, kamaráde,“ řekl Lionel a strčil do mě. Takže jsem se řítil do jezera, které bylo nejméně padesát metrů pode mnou.

„Ááááá,“ ječel jsem, i když jsem se nebál. Pak se ozval typický zvuk, jako když spadne těžká věc do vody. Vyplaval jsem nahoru a podíval se na Velký most. Už nestáli na vrcholu, ale byli v půlce cesty dolů. Byl jsem odhodlaný se jim pomstít, znovu jsem se potopil a na dně jezera jsem sebral zelenohnědé bahno. Doplaval jsem na břeh a čekal, až ke mně dojdou. Jen co se přiblížili na pět metrů, hodil jsem po nich bahno. Liz se mu ztěží vyhnula, Lionel takové štěstí neměl. Hromada hnusného bahna se mu rozprskla v obličeji. Rozhodl jsem se, že teď už se budu jenom bavit.

Liz

Na to, že jsem se na hrad vrátila někdy po třetí hodině ráno, jsem z postele čile vyskočila už v devět. Nasnídala jsem se a vylezla si na střechu hradu. Slunce hladilo krajinu svými paprsky. Zavřela jsem oči a natáhla se na taškách. Tušila jsem, že dnes bude krásný den, ale možná mi ho zkazí nějaká nepříjemnost.   

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že už je nejméně poledne. Zalezla jsem k sobě do komnaty a zavřela za sebou okno, kterým jsem vlezla na střechu. Seběhla jsem schody a vyběhla na rozlehlé nádvoří. Uprostřed mu dominovala velká bílá fontána ve tvaru jezdce. Mramorový, dva metry vysoký kůň se na slunci krásně leskl. I cesta z bílých kostek se krásně leskla. Ale na nádvoří nebylo to, co jsem hledala. Mířila jsem za hrad, do kasáren.

„Ahoj,“ řekl mi Lionel, když mě uviděl. Zářivě jsem se na něj usmála. On a Nick pro mě byli jako starší bratři. Oba byli o tři roky starší. Takže, když nám Lionel oznámil, že má odjet do války, byla to dost těžká zpráva.

„Ahoj. Kde je Nick?“ zeptala jsem se ho. Ani mi nemusel odpovídat. Nick se totiž vynořil za ním ve dveřích a zíval.

„Dobré ráno. Jak pak jste se vyspali?“ zeptal se nás a protáhl se.

„Můj milý Nickie, už je poledne,“ oznámila jsem mu, ale jemu to bylo stejně jedno. Jen se na mě ušklíbl.

„To přece nevadí, poledne je jenom pozdější ráno,“ řekl a prosmýkl se kolem Lionela. Ty jeho filozofie. Už jednou jsem mu navrhovala, aby vydal knížku, bohužel mi tu radost neudělal.

„Lidi, víte, co bych si zahrál?“ zeptal se nás Lionel.

„Budu hádat, co třeba na třetího,“ navrhla jsem a on přikývl. Hra na „třetího“ v našem provedení nebyla žádná míčová hra, ale souboj tří bojovníků. Ten, co vyhrál, si mohl na celý den udělat z těch zbylých dvou poskoky.

„Tak jo, nehráli jsme to dlouho,“ souhlasil s ním Nick.

„No tak jo, stejně prohraju,“ řekla jsem a vytasila svůj diamantový meč.   

Omlouvám se za tak krátkou kapitolu a chci poděkovat TheSinna, že pro tuhle povídku hlasovala v Nej povídka měsíce května/mája. To jsem opravdu nečekala, že by se ti to mohlo tak líbit.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 6. kapitola: