OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šelma XXXXV. 1/2



Šelma XXXXV. 1/2Někdy jsou rána těžší než noc...

XXXXV. Do posledního dechu 1/2

Noc se pomalu rozpouštěla ve světle blížícího se svítání. Dlouhé stíny se ještě jako chtivé pařáty tmy snažily udržet v koutech mezi domy, ale i odtamtud je mělo brzy vyhnat neúprosné slunce. Nad městem se vznášela sklíčenost a zápach kouře. Nikdo přesně nevěděl, jaké škody noční oheň způsobil, a mohli jen tušit, kdo všechno vlastně zemřel. Nikdo, krom několika mužů, co ještě v noci hledali živé, neodešel z blízkosti ostatních. Buď se neodvážil, nebo ho nepustili. Všichni, kdo zbyli, posedávali nebo polehávali v houfu na prašném prostranství mezi domy. Ženy buď pospávaly, nebo v klíně konejšily svoje děti, a muži, kteří si posedali po okraji skupiny, buď dřímali, nebo pozorovali okolí unavenýma očima, zatímco se opírali o zbraně.

Korpulentní farmářka přejela hřbetem ruky po popelavém čele dívky v bezvědomí zabalené do dek, pak namočila kus poskládaného plátna do vody ve vědru a otřela jí obličej. Smutně povzdechla, vrátila látku zpátky a přejela si tváře dlaněmi. Sklonila hlavu na prsa, se zavřenýma očima naslouchala tichému oddechování ostatních. Kde byl konec doktorovi, nikdo nevěděl.

Davisovi seděli vedle sebe. Sara napůl ležela, opírala o Stephenovo stehno a v rukou pevně svírala hlaveň pušky. Vypadalo to, že spí, jen její muž věděl, že to není pravda. Jemně ji hladil roztřesenými konečky prstů, sledoval jejich cestu po zaprášené tváři. Polkl a chtěl tím zahnat otravnou chuť na alkohol, ta mu ale stále nedala pokoj a byla čím dál horší. Přejel si jazykem po rozpraskaných rtech. Začínal být nervózní, potřeboval by něco dělat, aby mohl zaměstnat hlavu i tělo.

Když periferním viděním zaznamenal pohyb, ohlédl se. Jeden z mužů, co měl na tváři modřinu a na spánku zaschlou odřeninu, prudce vstal. Žena, kterou do té doby objímal, zvedla strhanou tvář, sledovala ho uslzenýma očima. Sama se skoro nepohnula. Davis z něj nespustil pohled, v rukou pevněji sevřel pušku. Dalo jim docela práci ho zpacifikovat. Nakonec ho museli praštit po hlavě a vzít mu zbraň. Jeho dceru v noci nenašli. Věděl, že čekal jen na světlo. Teď vstal a s pevně zaťatými pěstmi vykročil ke kováři. Ten ho upřeně sledoval. Když došel až k němu, uhnul mu z cesty, nechal ho projít dál do města. Už mu nic nehrozilo.

Když zmizel z dohledu, Davis vyhledal pohledem Paula. Stál stranou od ostatních, opíral se o roh domu a do tváře mu nebylo vidět. Od té doby, co se vrátil s nalezenými živými z města, se nepohnul. Všichni slyšeli osudný výstřel a Barton jim naznačil, co se stalo. Možná si dokázal představit, jak mu je, možná ne. Zbyla mu jen Katie, jenže ta stála na prahu smrti. Byl vděčný, že na jejím místě není Sara.

Sklonil hlavu na prsa a zavřel oči. Byl unavený, ale neodbytná chuť na alkohol mu nedovolila usnout. Netušil, jak dlouho tak seděl, když ho něco vyrušilo. Tísnivé ticho roztříštil ženský nářek, spíš zakvílení. Znovu se ohlédl. Muž, který se světlem odešel mezi domy, se vrátil s mrtvým děvčátkem v náručí. Její šaty byly potrhané a nasáklé krví. Všichni, kdo ještě měli klobouky, je smekli a sklonili hlavy.

Položil tělíčko do klína své plačící ženy a sám zůstal stát jako podivně pokřivená socha. Po tvářích mu stékaly slzy.

Davis nedokázal od toho obrazu odtrhnout pohled. Pláč ho tahal za nervy, znervózňoval ho a připomínal mu nebezpečí, které tu hrozí. Pevněji objal Saru a opakoval si, že ji musí dostat pryč za každou cenu. Prostě musí!

Ostatní svírala stejná tíseň, jako kdyby všem padla na hlavu dusivá peřina ztěžklá slzami a zoufalstvím. Pak do prvních slunečních paprsků zazněl chraplavý mužský hlas, který tu každý znal, stejně jako slova a tesknou houpavou melodii písně:

Little girl, little girl, don't lie to me / Maličká, maličká, jen nelži mi
Tell me where did you sleep last night? / Pověz, kde včera spala jsi?
In the pines, in the pines where the sun never shines / Ve větvích borových, kam slunce nesvítí
We’ll shiver the whole night through / Noc celou budem se třást

Davis pohledem vyhledal starého muže, který seděl na zkřížených nohou, z nichž jedna byla dřevěná, opíral se o pušku a se zavřenýma očima zpíval. Žil sám v malém domku na kraji města. Často večer sedával se starým banjem v houpacím křesle na verandě, jeho nakřáplý hlas a písně patřily ke zdejšímu koloritu.

I ostatní, co byli vzhůru, zvedli hlavy a naslouchali. Polkl, hrdlo se mu stáhlo ještě víc.

My daddy was a railroad man / Můj táta byl železničář
Killed a mile and a half from here / Zabit míli a půl odsud
His head was found in a drivers wheel / V řídícím kole hlava ležela
His body has never been found / A tělo se nenalezlo
In the pines, in the pines where the sun never shines / Ve větvích borových, kam slunce nesvítí
We’ll shiver the whole night through / Noc celou budem se třást

Jedna žena si začala broukat s ním, postupně se přidaly další. Sara se narovnala. Ve světle prvních slunečních paprsků se slévaly neškolené hlasy obyvatel města, jak kdyby si zpěvem chtěli ulevit od svíravého strachu a beznaděje. Snad tak mohli aspoň na chvíli zapomenout, rozpustit slzy a pláč do dobře známých slov, a zlehčit tak nekompromisní skutečnost, kterou odhalovalo sluneční světlo.

You've caused me to weep, you've caused me to moan / Slzy jsem ronil a též bědoval…
You've caused me to lose my home / Pro tebe ztratil domov
The last words that you'll hear me say / To poslední, co ti řeknu já
Was I want you to sing me a song / Bude, abys mi zazpívala
In the pines, in the pines where the sun never shines / Ve větvích borových, kam slunce nesvítí
We’ll shiver the whole night through / Noc celou budem se třást

Davis nebyl schopný vydat ani hlásku, jen poslouchal a oči ho pálily. Rychle si prsty stiskl kořen nosu. Sara se o něj opřela a on cítil, jak v jejím těle vibrují slova písně. Zpívala a po tvářích jí stékaly slzy. Aniž by chtěl, potáhl. I v ostatních hlasech bylo cítit, že kdo nepláče, ten pláč přemáhá.

Little girl, little girl, where'd you sleep last night / Maličká, maličká, kde jsi přespala?
Not even your mother knows / Ani tvá matka neví
In the pines, in the pines where the sun never shines / Ve větvích borových, kam slunce nesvítí
Shivered where the cold winds blow / Chvějící se větrem chladným

Píseň odumřela jako teskný žalozpěv, poslední slova se vznesla do vzduchu a pak se nad všemi znovu rozlilo ticho tísnivější než předtím, narušené jen pláčem matky mrtvé holčičky, občasným potáhnutím nebo vydechnutím. 

Slunce vyšlo.

Paul sklonil hlavu na prsa a pevně zatínal zuby. Za celou dobu, co lidé zpívali, se nepohnul, neohlédl se za sebe. Dusil v sobě vztek, smutek a zoufalství. Skoro si nepamatoval, co se dělo od chvíle, kdy Dorothy obrátila zbraň proti sobě. Všechno prožíval jako ve snu. To, jak mezi domy potkali Pettersona s puškou a donutili ho, aby šel s nimi. Jak někde našli vyděšené dítě schované pod lavicí. Byl to chlapec, nebo děvče? Netušil, i když ho sám odnesl mezi ostatní. Snad narazili i na ženu, která se i s dětmi pokoušela ukrýt ve svém domě. Na její jméno si nevzpomněl, přestože ho musel znát. Nepamatoval si, jak donesli Katie… udělal to on, nebo někdo jiný?

Připadalo mu, že noc prožil jen jako loutka, kterou vedl někdo jiný, zatímco on se topil sám v sobě, aniž by dokázal vnímat, co se vlastně děje kolem něj. Až když zaslechl teskná slova písně, náhle se probudil a znovu na něj zaútočila bolest ztrát, které utrpěl. Ani si nevšiml, že mu po tvářích stékají slzy, a rychle je setřel hřbetem ruky. Pak už to nevydržel, odlepil se od stěny domu, o kterou se celou dobu opíral bez ohledu na to, že ho brněla ruka. Potřeboval být sám, aspoň na chvíli. Aniž by se ohlédl, odešel stranou, dál mezi domy, dokud před ním nezůstala jen nekonečná pláň. Bylo by mu jedno, kdyby na něj teď ta bestie zaútočila, nebránil by se. Polkl a pak už nedokázal udržet zdušený vzlyk.

Barton Paula mlčky sledoval, ale nepokusil se ho zadržet. Už nějakou dobu byl všude klid. Tušil, že i ty, co postrádají své blízké, dýl na místě neudrží, a snad to ani nechtěl. Od té doby, co zmizel Chris, to zvíře nezaslechli, snad se už nemusejí bát.

Zamrkal a protřel si prsty koutky očí, i jemu se do nich tlačily slzy. Zadíval se na slunce, jehož dolní okraj právě opustil linii krajiny na východě. Chvíli ho zamyšleně pozoroval, než vyhledal Harpera. Střetl se s jeho zkoumavým pohledem a lehce kývl. Oba věděli, že je čas připravit lidi k odjezdu. Čím kratší dobu se tu budou zdržovat, tím lépe pro všechny.

 

Chris zasténal, když se někdo dotkl ran na jeho hrudi. Bolelo to, a to ho probralo k životu. Zasyčel a snažil se bránit, ale ten dotyčný rozhodně odstrčil jeho ruce, něco zamumlal. Nerozuměl, co říká, jen barva a melodie chraplavého hlasu mu byla povědomá. Zamžoural a chvíli mu trvalo, než zaostřil na tvář sklánějící se nad ním. První sluneční paprsky se opíraly do vrásčitého indiánského obličeje lemovaného prošedivělými vlasy spletenými do copů. Polkl a zadíval se do živých očí, které teď byly přísně přimhouřené. Toho muže znal, byl jeho hostem, když pobýval v indiánském táboře. Chtěl něco říct, jenže než ze sebe stihl vymáčknout slovo, indián se narovnal a odešel kousek dál, kde plápolal malý oheň.

Znovu položil hlavu do trávy a přemýšlel, co se to tady, sakra, děje. Až teď se mu začaly vracet vzpomínky na předešlou noc. Na hořící domy ve městě, zmatek, paniku… a jeho šílený nápad. Na bolest, když spadl z koně, i na to, jak na jeho hruď dopadla těžká váha zvířecího těla. Na to, jak zvíře váhalo… a pak odešlo.

Nezabil ho!

„Mít stejnou krev jako Wičhigmú-tȟąka. Proto nezabít. Tvoje nechutnat.“

Chris trhl hlavou a nakonec se zvedl na loktech. Čte mu snad ten rudoch myšlenky? Hořce se ušklíbl. Na krátkou chvíli pošetile zadoufal, že ho Matthew třeba poznal. Sledoval muže, jak něco přelil z malého kotlíku do většího, a snažil se překonat bolest, která mu tepala v ranách na hrudi. „Co tady děláš?” vynutil skrz sevřené zuby.

Muž neodpověděl, jen si ho znovu změřil přísným pohledem, sebral kotlík, v němž předtím něco míchal, a přinesl si ho blíž. Pohyboval se obdivuhodně lehce a mrštně na to, jak musel být starý. Vytáhl z kotlíku kousek poskládaného plátna, a dřív než se Chris stihl bránit, přiložil ho na jeho rozdrásanou hruď.

Ten překvapeně zamrkal, zaskučel a padl zpět na záda. Hlava se mu znovu zatočila, před očima se mu roztančily mžitky. Stěží se udržel při vědomí.

Indián si ničeho nevšímal, v jeho tváři nebyly znát žádné emoce, zatímco bylinným odvarem čistil rány, odstraňoval z nich cáry košile.

Chris zatínal zuby a usilovně se snažil udržet při vědomí, dokud starý indián nedokončil práci, nevylil zkrvavenou vodu z kotlíku do trávy a nevrátil se k ohni. Až pak se pokusil posadit, V ranách mu bolestivě škubalo, ale nakonec se mu povedlo zvednout se na rukou.

Indián u ohně něco soustředěně míchal v misce z březové kůry. Chtěl se ho ptát, stejně jako se ho ptal tenkrát, když byl jeho hostem, ale nevěděl, kde začít. Možná přišel, aby mu pomohl? Možná ví, jak tohle šílenství zastavit? Možná… Už otvíral ústa, jenže indián ho předešel a promluvil jako první.

„Lidé odejít.“

Chris zase ústa zavřel a uhnul pohledem. Věděl, že odejít mohli jen do rezervace. Vzdát se svého života. „Proč?“

„Tohle místo prokleté. Duch Wičhigmú-tȟąka moc silný a hladový. Špatně žít na takovém místě.“ Chris polkl. Nevěděl, co na to říct. Bylo mu to líto, všechno. Když ho viděl, pocítil krátký záblesk naděje, že by třeba mohli pomoci, ten ale teď zmizel. „Lidé udělat vše, aby Wičhigmú-tȟąka klidný. Dostat to, co chtěl. Dát dceru Lidí, kterou sám vybrat. Dát WačhíŋyeyA, Naději. Ona dokázat mnoho, ona vyléčit Wičhigmú-tȟąka. Bílý muž zabít Naději, proto teď umírat. Bílý muž zabít vše, co Lidé chránit. Proto muset odejít, nebo zemřít.“

Tak nejen ranč a jeho muži, ale i ta dívka... přišel o všechno. Už není nic, co by ho mohlo zastavit. Nahlas zaklel. Cítil, že ho indián pozoruje. Chvíli trvalo, než zvedl pohled a podíval se na šamana. V jeho očích byl hluboký smutek, bolest a bezmoc. Pochopil, že od indiánů nemůže žádat víc. Lidé z města si sami sepsali rozsudek smrti, protože se nechali přemoct strachem a Jimovým vražedným šílenstvím. Jenže... nemohl to tak nechat! Do prdele, přeci ty ženy a děti nikoho nezabily!

Muž se zvedl od ohniště a vrátil se k němu i s miskou se zeleným obsahem. Zatlačil Chrise do ramena a naznačil mu, že si má opět lehnout. Poslechl ho a znovu bolestně usykl, když mu na rány začal nanášet hustou zelenou pastu. „Proč mi pomáháš?“

Wičhigmú-tȟąka zraněný, tělo slábne, ale hlad, temný duch, sílit. Až příště přijít do vesnice bílých, bílí zabít. Wičhigmú-tȟąka nesmět zemřít. Bratr Wičhigmú-tȟąka jediný, kdo může zastavit, jediný, který nechtít zabít. Proto pomoct.“

Chris pozoroval jeho zachmuřenou tvář. Možná ani on nechtěl, aby umírali nevinní. „Je mu ještě pomoci?“ usykl mezi zuby stisknutými bolestí.

Indián chvíli mlčel, jak kdyby si nebyl jistý, než pomalu promluvil stejně tiše, jako on sám: „Dokud žít, stále naděje.“

Chris už nepromluvil, jen uhnul pohledem a zadíval se do modrého ranního nebe. Slunce se zatím vyhouplo nad obzor a jeho šikmé paprsky ho šimraly ve tváři. Věděl, že za chvíli naberou na intenzitě a přijde každodenní vedro nastupujícího léta. Pak oči zavřel.

Je v tom pořád sám, na ničí pomoc se nemůže spoléhat. Co má, sakra, dělat?!

Jenže už se nemohl ptát, možná neměl odvahu. Možná prostě jen tušil, že by to bylo zbytečné a nedostalo by se mu odpovědi.

Když vycítil, že se indián zvedl, znovu oči otevřel a sledoval, jak uhasil oheň, zahladil po sobě veškeré stopy a pečlivě sbalil své věci. Vypadalo to, jako kdyby tu nikdy nebyl. Tušil, že je to poslední indián, kterého tu někdo někdy viděl. Polkl, ale nedokázal nic říct, ani poděkovat. Muž zatím připevnil poslední balíček s věcmi k dřevěnému sedlu neklidného poníka pasoucího se nedaleko. Ještě se naposledy ohlédl. Temný indiánský pohled se sešel s jeho očima, jen krátce, přesto to vydalo za mnoho slov. Pak se prostě otočil a zmizel tak náhle, jako se tu nejspíš objevil. Chris dlouho zíral na místo, kde před chvílí stál, než znovu položil hlavu do trávy a zavřel oči.

Možná by raději byl mrtvý. Když se vypravil na západ, chtěl jen najít svého bratra a říct mu všechno, na co přišel. Co našel za oceánem, ve Francii, tam, odkud oba pocházeli a kde celý jejich příběh před staletími začal. Jel tam, protože chtěl prostě pochopit... chtěl vědět víc, než mu řekl Jeremiah, který ho po smrti otce vyhledal. Když se konečně vrátil, mohl se o to, co zjistil, podělit. S kým jiným, než s ním?! Byl jeho jediný žijící příbuzný. Oni dva jsou, krom starého Jeremiaha, poslední z jejich rodu a Matthew měl jako jediný na zemi právo vědět o sobě všechno. On s tím musel žít.

Jenže nejspíš tam jel i proto, aby oddálil setkání s bratrem. Od chvíle, kdy ho Jeremiah odvedl, je dělily dlouhé roky, a tak nevěděl, jak se mu přiblížit, jak navázat na to, co bylo. Přestože slíbil Jeremiahovi, že ho najde, než svůj slib splnil, chtěl vědět víc, mnohem víc... možná proto, aby mu měl co nabídnout. Jenže když ho konečně začal hledat a pak se vypravil na západ, netušil, že bude muset čelit monstru stvořenému strachem a nenávistí lidí. Že se bude muset v tom monstru snažit najít zbytky člověka, aby ho dokázal donutit žít, přestože po tom, co viděl, měl často sám chuť ho zabít.

Kdyby tak přijel o měsíc dřív! Kdyby nepotkal Jima! Kdyby... zatracená kdyby, která ale nikdy nic nevyřešila!

Měl by se zvednout a jít, vrátit se do města. Měl by... musel! Jen on může!

Jenže nejraději by zůstal ležet tady, zapomněl na všechno. Zběsilá odvaha včerejší noci byla dávno pryč, zůstala pouze únava a bezmoc.

Jenže musí! Musí, do prdele!

Nakonec zatnul zuby, přetočil se na bok a s bolestí staženým obličejem se vyškrábal na nohy. Zamotala se mu hlava. Opřel se rukama o stehna a musel se chvíli vydýchat. Ještě v trávě sebral cínového vojáčka, který tam zůstal ležet, schoval ho do kapsy kalhot, pak se rozhlédl.

Slunce už bylo vysoko nad obzorem. Kolem sebe neviděl nic jiného, než nekonečné moře trávy a terénní vlnu, přes jejíž hřbet neviděl. Netušil, jak daleko je od města, a neměl koně. Nevěděl, co chce dělat, ale přesto namáhavě vykročil. Co vlastně může dokázat? Neměl tušení. Nemohl spoléhat ani na to, jestli do města dokáže dojít.

 

Matthew ležel v trávě, probíral se k životu. I když slunce už vystoupalo na oblohu, neklidný spánek odcházel jen pomalu. Po tom, co na sebe vzal lidskou podobu, se stěží dovláčel tam, kde nechal koně a oblečení. Pak prostě padl, jak byl, a usnul spánkem nasyceného zvířete, které ale pronásledují neklidné sny.

Smysly měl zastřené horečkou, slyšel, jak mu vlastí krev šumí v žilách. Neléčené zranění si vybíralo svou daň. Cítil pot stékající po spáncích, řezavou bolest v zádech. Svět kolem byl vzdálený, neuchopitelný, dokud se něco chladivě nedotklo jeho tváře, a s tím dotekem jako kdyby se v něm něco sevřelo. Zalapal po dechu a prudce otevřel oči. Jen na okamžik zahlédl stín.

Někdo se nad ním skláněl... někdo se ho dotkl!

Zavětřil a zachytil vůni, otřela se o jeho chřípí, stejně jako o mysl. Vůni, kterou znal! Bolela někde hluboko v něm.

Znovu zhluboka nasál vzduch, ale unikala mu, i když cítil, že ten stín se skrývá blízko na okraji jeho zorného pole. Prudce se přetočil i přesto, že se mu svaly bolestivě napínaly. Zasyčel, zamotala se mu hlava. Lapal po dechu a mrkal, aby zahnal mžitky před očima.

Ten stín... byl blízko...

Jenže tělo neposlouchalo. Bylo jako krunýř, který ho drží na místě a nedovolí mu se pohnout. Rval se s bolavými svaly, s únavou i horkostí.

Musel za tou vůní...

MUSEL!

Zatnul zuby a zvedl hlavu. Až pak to uviděl. Nejasnou postavu, ženu, která ho pozorovala bezednýma temnýma očima. Ženu, která byla ztělesněným zoufalstvím a bolestí. Jeho zoufalstvím.

Zdušeně zařval, chtěl k ní, netušil proč, snad v poslední naději, že když ji bude mít blízko, všechno skončí. Zvedl se na rukou.

„Nezabíjet nikoho...“

Její tichý hlas, ozývající se kdesi na okraji mysli, spustil další bouři. Padl zpět na zem, zaryl si prsty do slepených vlasů a nedokázal odolávat vidinám, které se divoce rojily kolem něj. Topil se v nich. Svět kolem se točil a smýkal jím, dokud ho nezahodil jako kus neživého hadru zpět do rozmělněné přítomnosti.

Nakonec zůstal jen nehybně ležet a jediné, co zůstalo, byly prázdnota a nenasytný hlad. Přetočil se na záda, ale nevydržel to a zkroutil se bolestí, rychle se vzepřel na rukou. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, až pak zvedl hlavu. Chtěl se rozhlédnout, jenže když to udělal, ztuhl. Ten stín zůstal na okraji jeho zorného pole. Temné oči ho pozorovaly, zařezávaly se mu do zad. Prudce se ohlédl, na jednu i na druhou stranu, ale neviděl nic. Jen ten pocit, že je tam, jako neodbytný přízrak zůstával.

Jenže ho přitahoval. Z jemu neznámých důvodů po něm toužil, jak kdyby konečně pochopil, že s bolestí a vidinami přináší něco, co kdysi snad měl, co žil. Něco vzdáleného, umírajícího v něm, chtělo zpátky vše, co ztratilo. Jenže to bolelo a unikalo mu to mezi prsty, aniž by mohl zachytit jediný nepartný střípek. Zůstával jen hlad. Byl bezmocným sluhou bestie v sobě.

Polkl, jazykem si přejel po rozpraskaných rtech. V očích ho pálil pot a tělo bylo i po několika ukradených hodinách neklidného spánku slabé. Zvířecí hlad ho ale donutil, aby se narovnal a rozhlédl se kolem. Jeho kůň se pásl ve vysoké trávě nedaleko skupinky stromů obklopujících napajedlo. Vyškrábal se na nohy a vrávoravě se k ní rozešel. Voda v něm dosud nestihla vyschnout. Dlouho pil, i když mu nechutnala. Nakonec si ještě omyl obličej. Potřeboval se trochu osvěžit, nabrat dech, přestože to nemohlo dodat sílu jeho zesláblému tělu.

Už teď cítil volání kořisti, které nemůže neuposlechnout. Věděl, že se znovu vypraví na nekonečnou krvavou pouť, jen teď se stínem, co se zhmotnil z jeho snů, v zádech.

 

„STEPHENE DAVISI, OKAMŽITĚ MĚ PUSŤ!“ Sara se zmítala v náručí svého muže, pěstmi ho tloukla do zad a křičela, když se ji snažil násilím naložit do jednoho z vozů čekajícího mezi domy. Kopala, vzpírala se a rozcuchané tmavé vlasy jí poletovaly kolem hlavy.

„Nenechám tě tady, rozumíš!“ namáhavě zafuněl Davis a znovu se pokusil ji zvednout na vůz. Slunce neúprosně stoupalo a čas letěl. Zdrželi se.

Ostatní je po očku sledovali, někteří ustali v práci. Na mnohých tvářích, které nebyly stažené zoufalstvím a bolestí ztráty, se objevily hořce smutné úsměvy.

„Neodjedu, neopustím tě, rozumíš mi? NIKDY! NIKDO MĚ K TOMU NEDONUTÍ, ANI TY!“

Nepustil ji, jen se zastavil a mezi hlubokými výdechy chraplavě mluvil: „Saro... prosím, jestli mě ještě trochu miluješ... jestli ti na mně aspoň trochu záleží, udělej to pro mě. Nemohl bych žít s pocitem... že sem tě neochránil, když sem mohl! Když...“

Objala ho pevně kolem krku a nemínila se pustit, příval jeho tichých slov umlčela látkou svých zaprášených šatů. „Ne... Stephene, teď poslouchej ty mě,“ donutila ho zvednout hlavu tak, aby jí viděl do obličeje. Stále ji svíral za pas tak pevně, až ji to bolelo, ale to jí bylo jedno. „Něco jsme si slíbili, pamatuješ? Že budeme spolu v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí. Tam v tom kostele sme si to slíbili! Před Bohem a přede všema lidma!“ Zajíkla se a musela se nadechnout, aby dokázala mluvit dál. „Tys mě neopustil... neopustils mě, i když to jediný, co sem ti mohla dát, bylo mrtvý dítě! I když oba dobře víme, že nikdy nebudeš táta, jestli budeme spolu. Přesto jsi tady se mnou. Stejně tak já neopustím tebe! Rozumíš?! NIKDY!“

„Saro...“ hlesl jen a zíral do její tváře, do jejích uplakaných vzpurných očí. Polkl, uvolnil sevření a pomalu ji nechal sklouznout na nohy. Jemně sevřel její obličej v dlaních, palci setřel slzy. Bylo toho mezi nimi tolik, co ani jeden z nich dosud neřekl nahlas. „Neopustil bych tě... já...“

Nenechala ho doříct a políbila ho, přitiskla se k němu. Cítila jeho paže, pevně se omotaly kolem jejích ramen. „Miluju tě, Stephene Davisi, a vždycky milovat budu. Věřím tomu, že seš dobrej člověk, i když to s tebou vždycky není snadný. Neodháněj mě od sebe. Radši umřu s tebou po boku, než abych tě opustila!“

„Chtěl sem tě jen ochránit, doprovodit tě do bezpečí, to je všechno...“ zamumlal ještě. Víc už jí nedokázal vzdorovat. Nedokázal ji dál přesvědčovat, a stejně tak nedokázal najít slova, která by vyjádřila to, co cítí, co mu hučí v hlavě i v hrudi.

Netušil, jak dlouho tam jen stál a objímal ji, možná to trvalo celé věky, než se nedaleko ozvalo netrpělivé odkašlání. Trhl sebou a až teď si uvědomil, že je všichni pozorují. Překvapeně se rozhlédl. Nemohl si nevšimnout, jak některé ženy kolem hned uhnuly pohledy a nenápadně si setřely slzy. Muži nejistě přešlapovali a rychle dokončovali to, co předtím začali. Kůň zapřažený do jednoho z vozů zahrabal kopytem a zafrkal. On sám by teď měl nasednout do sedla a doprovodit ostatní do pevnosti tak, jak slíbil. Už neměl sílu Saru přemlouvat, aby odjela, jenže teď by ji měl opustit, sice jen na den, přesto...

Snad vycítila jeho myšlenky. Jemně ho pohladila po zarostlé tváři a usmála se. „Jeď, udělej, co musíš, a pak se vrať. Budu na tebe čekat tady, s ostatníma, co tady zůstávaj. Přes den mi nic nehrozí, dáme na sebe pozor, a na noc budeš zpátky.“ Ještě váhal, dokud se sama nevymanila z jeho objetí. „Jdi, čas letí.“

Nakonec přece jen ustoupil o krok, sklonil hlavu. Do prdele! Co když dělá další chybu?! Co najde, až se vrátí?!

Naposledy se na ni podíval. V jejích očích stále četl to samé – budu na tebe čekat, vrať se co nejdřív. Pak se konečně otočil zády a nasedl na jednoho z připravených koní. Nervózně sledoval ostatní, kteří také postupně nasedali, a najednou by každého pobízel ke spěchu. Chtěl být co nejdřív zpátky.

Sara z něj nespouštěla pohled. Nic jiného ji nezajímalo, ani to, jak Paul s Bartonem a Pettersonem vyvedli z kanceláře šerifa Jima s rukama spoutanýma za zády. Přejel všechny shromážděné posměšným pohledem a odplivl si, než mu pomohli do sedla. Thomas mezitím s nečitelným výrazem v obličeji omotal kolem hrušky sedla lano, na kterém byl Jimův kůň uvázaný za ohlávku, a sám nasedl. Pak už jen čekal.

Jen několik lidí, co se rozhodli, že město neopustí, zůstalo stát na zemi. Ostatní byli připraveni k cestě. Barton sevřel opratě dvojspřeží zapřaženého do prvního vozu a ohlédl se přes rameno. Paul seděl na koni u bočnice posledního vozu, na němž ležela jeho Katie zabalená do dek. Chvíli ji nepřítomně pozoroval, než sebou trhl a zvedl hlavu. Byl čas. Všichni čekali jen na jeho pokyn. Mávl rukou. Barton první pobídl koně a po něm i ostatní kočí, ať už to byli muži, nebo ženy. Několik plně naložených vozů se konečně dalo do pohybu následováno jezdci. Stejně jako ostatní, i Petterson pobídl koně, ale na rozdíl od vozů, které se vydali na jih k pevnosti, on zamířil na západ. Bylo v podstatě jedno, kam pojede. Měl cestu promyšlenou. Donutí Jima, aby viděl, co způsobil. Neměl strach. Smrt byla jediné, po čem toužil, a možná ji dnes konečně dostane.

Když zmizel poslední jezdec a na zbytky města se snesl klid, Harper, který tu jako jeden z mála lidí zůstal, si promnul prsty nos, aby se zbavil prachu, a vyměnil si pohled se svou ženou. Měli spoustu práce. Zůstala jim neveselá povinnost, na kterou dosud nikdo neměl čas – spočítat škody a pohřbít mrtvé.

 

Nikdo z lidí ve městě netušil, že veškeré dění sledují pozorné žlutohnědé oči. Matthew doprovázel pohledem kolonu. Když z města vyjel první vůz, odfrkl si, otřel si zpocené čelo a zavětřil, přestože věděl, že vítr vane opačným směrem, a tím pádem je nemůže cítit. Řada vozů přitahovala jeho chtivý pohled. Nevěděl proč, ale nejvíc ho zajímal ten poslední. Bestie v něm se napjala.

Přesto dokázal odhadnout, že tohle by pro něj bylo příliš velké sousto. Byl zesláblý, stěží se udržel na nohou a jeho tělo stále tepalo horečnatou horkostí. Tam na vozech bylo moc lidí a zbraní. Stejně tak ale bylo moc zbraní ve městě. Ani to mu nepřipadalo jako dobrá možnost. Jenže pak jeho pozornost přitáhla dvojice jezdců, kteří pomalým krokem zamířili na západ. Hlavně jeden z nich, tmavovlasý muž bez klobouku. I na tu dálku v něm bylo něco, co ho dráždilo, něco...

Bezděčně vycenil zuby, tiše zavrčel a zatnul ruce v pěst. Sledoval je oba přimhouřenýma očima. Byli sami, nikdo je nenásledoval, proto se víc nerozmýšlel. Vyškrábal se na hřbet své klisny, a když se vzpamatoval z bolesti v zádech, pobídl ji západním směrem.

 

Sara si otřela pot z čela a zadívala se do pálícího slunce. Vystoupalo k polednímu, přesto nikdo z nich neměl hlad. Ona s Rose Harperovou a dvěma ženami, co zůstaly, procházely město, oběti včerejší noci balily do starých plachet a odnášely je na místní hřbitov, kde Harper společně s dalšími několika muži připravovali hroby. Všechny měly šaty, obličeje i ruce špinavé od krve a popela. Byla to smutná práce, u níž se jim svíralo hrdlo úzkostí a obracely žaludky, ale přesto ji dělaly cílevědomě a se zatnutými zuby. Snad, aby se zaměstnaly a zahnaly strach, úzkost.

Plakaly, když našly tělo reverenda hned za kostelem, když pomáhaly na pohřeb připravit zatoulané děti, které byly pro bestii příliš snadnou kořistí. Muž, co se sám snažil to zvíře dostat, bude odpočívat vedle svého malého syna. Jeho zoufale plačící žena ani nevnímala, když ji ráno posadili na vůz. Doktora našli nedaleko jeho domu i s cestovní brašnou. Nejspíš se pokoušel utéct. Kupec Pearch zůstal pohřbený pod troskami svého obchodu, s tím si ony samy nedokázaly poradit.

Bolelo je to, co viděly. Všichni se tu vzájemně znali, roky se na sebe usmívali nebo mračili, zdravili se, navštěvovali se. I když třeba Pearch jim nebyl zrovna sympatický, doktor nebyl z nejmilejších mužů, přesto k nim patřili. Žili spolu v těsném sousedství. O to byly ztráty bolestnější a nenávist vůči tomu, kdo tohle způsobil, hlubší.

Když na hřbitov donesly poslední z obětí, bylo v udržovaném trávníku vykopáno již několik hrobů. Harperovi se propocené oblečení lepilo k tělu. Opřel rýč o stěnu jámy, sundal si klobouk, aby si mohl otřít pot z čela, a zvedl pohled. Zadíval se do smutné umouněné tváře svojí ženy. Pozorovala ho. Nemusela mluvit, aby poznal, jak se cítí nebo o čem přemýšlí. Za léta, která spolu strávili, moc dobře rozuměli tomu, co si ten druhý myslí. Jen nepatrně škubla koutkem rtů a sehnula se, aby mu mohla podat džbán s vodou. Zhluboka se napil, ale když jí ho chtěl vrátit, dívala se jinam.

Sara stojící nedaleko překvapeně vyjekla: „Bože... to snad...“

Obrátil se k ní. Až tehdy si všiml, že i všichni ostatní zírají někam za jeho záda. Otočil se. Měl pocit, že vidí vrávoravě kráčejícího ducha. Chris měl hlavu skloněnou, neviděl mu do obličeje, ale špinavé cáry jeho košile byly nasáklé krví. Stěží se udržel na nohou.

Jeden z mužů se sehnul pro pušku ležící na zemi a nespouštěl z něj přimhouřené oči. Všichni ho považovali za mrtvého. Klisna, na níž včera v noci odjel, se vrátila krátce po tom, co město opustila kolona vozů.

Harper polkl, po zádech mu přeběhl mráz. Vzpamatoval se, až když muž padl na kolena. Rychle vylezl z hrobu, který právě kopal, a rozeběhl se k němu. Ostatní ho váhavě následovali.

Chris klečel v trávě mezi kříži a lapal po dechu, než jeho rameno sevřela Harperova dlaň. Namáhavě zvedl hlavu. „Vodu, prosím...“ zachraptěl. Byl vyčerpaný a neúprosné slunce z něj snad vysálo i poslední kapky tekutiny.

Harper kývl na Saru a ta rychle donesla jeden ze džbánů.

Hltavě pil, až mu voda stékala z koutků úst, a když měl dost, zbytek si vylil na hlavu.

„Co se stalo?! Mysleli jsme, že...“ Harper na něj promluvil hned, jakmile odložil prázdný džbán do trávy.

„Neptej se... teď ne, prosím... Teď...“ zamumlal Chris, a kdyby ho nezachytil, nejspíš by se zhroutil do trávy.

„K čertu, Jeremy, copak nevidíš, že je zraněný?!“ sykla na něj jeho žena. Překvapeně zvedl pohled. Klela tak málo, že na to nebyl zvyklý. Popadla Chrise pod paží. „Pomoz mi, musíme ho dostat někam dovnitř, nemůže zůstat na slunci.“ Harper na nic nečekal a podepřel ho pod druhým ramenem, pomohl mu vstát. Jeden z mužů chtěl Rose vystřídat, ale ona si přehodila Chrisovu ruku přes ramena a zamračila se na něj. „To zvládneme, jděte dál kopat.“

„Kam s ním?“ sykl namáhavě Harper, když se ocitli mezi domy.

Jeho žena se rozhlédla. „K doktorovi. Tam se může vyspat a je tam snad i něco, čím ho můžeme ošetřit.“

Harper na nic nečekal a zamířil k otevřeným dveřím jednoho z domů. Rose se tam vyznala, chodila tam uklízet a někdy pomáhala s ošetřováním pacientů. Společně Chrise dovlekli až k posteli, na níž donedávna ležela Katie, a opatrně ho na ni uložili. Byl vyčerpaný a napůl v bezvědomí, za celou dobu jen několikrát zasténal.

Harper nejistě ustoupil, ze zvyku sundal klobouk. Mlčky sledoval svoji ženu, která dlaní přejela po Chrisově zpoceném čele. Zachmuřila se, než se sklonila nad jeho hrudí a postupně odhrnula cáry zkrvavené košile, aby si mohla prohlédnout rány pod ní. Vzhlédla, jakmile zaslechla tichou kletbu. Když viděla výraz svého muže, pousmála se. „Rány jsou hluboké, ale ne smrtelné, asi ztratil hodně krve. Myslím, že je hlavně unavený. Bude mu líp, až se vyspí. Jen mu zůstanou jizvy.“ Harper rychle kývl. Jeho žena věděla, že měl svým způsobem Chrise rád, i když, stejně jako všichni ostatní ve městě, cítil podivnou auru tajemství, která se kolem něj vznášela. On ale říkal, že je to dobrý člověk, a jeho úsudku věřila. „Jestli chceš, vrať se k ostatním. Postarám se o něj, aspoň co dokážu, a to ostatní musím nechat na Boží pomoci.“

Harper vděčně kývl a vytratil se. Rose ještě chvíli pozorovala muže na lůžku, než došla pro vědro vody a plátno. Omyla mu zpocený obličej, pak začala pomalu čistit rány na hrudi. Když ale omývala jeho kůži, zvedla látku a zkoumavě si ji prohlížela. Tam, kde se mísila krev a špína, bylo ještě něco. Zkoumavě po tom přejela prsty a přivoněla. Cítila byliny. Už předtím měla pocit, že jeho rány byly ošetřené, teď si tím byla jistá. Byly suché, vyčištěné a to, co na nich původně bylo, už se sice téměř sloupalo, ale přesto na mokré látce zůstaly stopy po bylinné masti. Zadívala se do jeho tváře. Oči měl zavřené a mělký, pravidelný dech mu šelestil mezi pootevřenými rty. To tajemství, které skrýval, narostlo do mnohem větších rozměrů. Jenže tušila, že odpovědi na své otázky nejspíš nedostane. Ani ona, ani nikdo jiný.

Raději zatřásla hlavou, vymáchala látku ve vědru s vodou a pokračovala v práci. Netušila, jestli je Chris vzhůru. Za celou dobu nevydal ani hlásku, oči měl zavřené, ale měla pocit, že někdy sebou škubl nebo že se mu napjaly svaly v obličeji. Možná nechtěl, aby věděla, že je při vědomí, proto si ho nevšímala a tiše pracovala dál.

Musela několikrát vyměnit vodu ve vědru, než byla úplně spokojená. Natrhala si pruhy plátna, aby mu mohla ovázat hruď, ale zatím to udělat nemohla. Potřebovala, aby s ní spolupracoval. Alespoň ještě přinesla džbán a plechový hrnek, než se posadila na židli, na níž část včerejší noci prospal Paul. Zkoumavě ho pozorovala. Její muž před ní nic neskrýval, ani to, jak nejistou roli v tom všem má Chris. Když už neměla co dělat, byla v jeho přítomnosti nervózní. Nemohla říct, že by ho znala, ale tu a tam k nim zašel na kus řeči, několikrát ho dokonce pozvala na večeři. Nikdy z něj ale takový pocit neměla, až teď, když jí v hlavě vířily otázky a hlavně jedna jediná – jak je možné, že se střetl s tím zvířetem a dokázal přežít jen s několika škrábanci?

Nakonec vstala a přešla k oknu. Tabule skla v něm byla napůl vysypaná po včerejším výbuchu. Vyhlédla ven na prostranství mezi domy, kde se pořád ještě povalovaly trosky Pearchova obchodu, které zatím neměl kdo uklidit. Nepřítomně zírala do prostoru za oknem, dokud nevycítila, že ji někdo pozoruje. Ohlédla se.

Chris ležel ve stejné poloze, jako ho zanechala, jen oči měl otevřené. Pousmál se, ona ale jeho úsměv neopětovala. Nalila ze džbánu do hrnku trochu vody a podala mu ji. „Měl by ses napít.“ Její hlas zněl odměřeněji, než chtěla, a všimla si, že jeho unavený úsměv trochu poklesl. Nečekala, až jí hrnek vrátí, a došla si pro hromádku obvazů. „Potřebuju tvoji pomoc. Ty rány se musí ovázat, aby se do nich nedostala špína. Pomůžu ti se zvednout.“

Cítila, že ji celou dobu po očku pozoruje. Všechny otázky, které se kolem něj nahromadily, se vznášely ve vzduchu a nepříjemně ho zahušťovaly. Rose ale pracovala mlčky a Chris její mlčení nejspíš uvítal. Až když si mohl lehnout zpět a ona se sehnula pro zbytky jeho košile, hlesl do napjatého ticha: „Děkuju, Rose. Za pomoc.“

Ohlédla se přes rameno, lehce se pousmála. Přestože původně chtěla odejít, nakonec se posadila na židli vedle postele, v rukou opřených o kolena zmuchlala cáry zkrvavené látky. Nespouštěla z Chrise přísný pohled. „Věděla jsem, že nespíš.“

„Jsem vděčný za tvůj respekt.“ Ani jeden neuhnul očima. Rose se rozhodovala, jestli ho považovat za přítele, nebo nepřítele, a Chris by si rád získal její důvěru.

„Ta chvíle, kdy to všechno budeš muset vysvětlit, stejně přijde. Dlužíš to nám všem.“

Chris dlouze vydechl a zadíval se na stěnu před sebou. „Já vím. Ale teď to ještě nejde. Kdybych mohl, udělal bych to už dávno, věř mi, prosím.“

Pozorovala ho a snažila se odhadnout, jestli smutek v jeho očích i tváři jsou upřímné. „Já nejsem ta, která to z tebe bude páčit a kdo tě bude soudit. Stejně tak není na mém rozhodnutí, co udělá Paul a ostatní, až se vrátí.“

„Já vím...“ zamumlal a promnul si nos, než zavedl řeč jinam: „Takže odjeli?“

Rose vzdychla a odhrnula si prošedivělé vlasy z obličeje. „Ano, sice o něco později, než skutečně chtěli, ale jsou na cestě. Byla to těžká noc a ještě těžší ráno.“

„Já vím. Je mi to líto.“

Pevně semkla rty, až se drobné vrásky kolem nich zdůraznily. Chvíli nepřítomně zírala před sebe, než zavřela oči a promnula si kořen nosu „Vlastně bysme ti měli děkovat za to, co jsi udělal, ať už byl tvůj záměr jakýkoliv. Po tom, co jsi odjel, už se to zvíře neukázalo.“

„Nemusíte...“

Nadechla se, ale nakonec nic neřekla. Rychle vstala, čímž dala najevo, že v rozhovoru už nemá potřebu pokračovat. „Měl bys ses vyspat. Jestli máš žízeň, voda je tady. Později ti přinesu něco k jídlu. Já půjdu, práce je ještě hodně.“

„Děkuju.“

Ona už se ale neohlédla a rychle zmizela. Chris pak jen ležel, zíral do stropu a nemohl se rozhodnout, jestli návrat do města bylo správné rozhodnutí. Chtěl by věřit tomu, že ano.

_

Poznámka:

Píseň In the Pines vznikla v době občanské války v USA (1861 – 1865) jako žalozpěv ženy, která ve válce přišla o svého muže. Od té doby prošla mnohými proměnami a bylo vymyšleno mnoho dalších verzí, často se vztahujících k železnici.

Dnes patří ke klasickým písním žánru country a bluegrass, a díky tomu byla také mnohokrát ztvárněna různými interprety (Bill Monroe, Johny Cash, Carter Family, ale i Nirvana a jiní, v Čechách ji zpracovali s českým nebo jedním z původních textů např.: Poutníci, Sunny Side, Rangers, Petr Spálený, Martin Žák a další).

Uvedená verze je jedna ze starších, dala by se datovat do období, ve kterém se náš příběh odehrává (tedy zhruba 80. léta 19. století). Interpreta i zpracování jsem vybírala tak, aby se hudba co nejvíce hodila k náladě textu.

Český překlad: Withoutalight


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Šelma XXXXV. 1/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!