Shards of friendship - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omluva. Sophie se ubytovává a začíná se znovu sžívat s táborem. Doufám, že se kapitola bude líbit, protože se u prologu našlo dost ohlasů. A omlouvám se za chyby.

30.07.2013 (20:00) • Leporell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 860×

Kapitola 1.: Omluva

Já, Luke, Karen, Nick i Nina a Charlotte jsme seděli u jednoho z mnoha stolů v jídelně. Všichni se vesele bavili a seznamovali se, zatímco já se snažila ubránit myšlence typu kde-se-sakra-fláká-Steve?! Všichni účastníci tábora se jako každý rok hned po ubytování v chatkách sejdou v jídelně, aby Erik s Luisou mohli nově příchozí seznámit s pravidly tábora a plány pro následující dny.

Unaveně jsem se zavrtěla na židli. Zůstal na mně viset omluvný výraz Karen. Věděla to! Celou dobu. Ví, jak moc mi Steve minulý rok ublížil, i přesto si vyměnila chatku. Odvrátila jsem od ní oči s kamenným výrazem ve tváři, z něhož se, soudě podle názoru ostatních, nedá nic vyčíst. Zlost, výčitky, smutek či radost, anebo bolest. Prostě nic. Do budovy vcházeli poslední opozdilci. Hovor okolo nabyl takové síly, že to tu chvílemi připomínalo včelí roj.

„Takže mě všichni teď dobře poslouchejte!“ řekl klidně Erik do megafonu. Rázem byl v celé místnosti nepřirozený klid. Usmála jsem se pro sebe. Když si byl Erik jistý, že na sebe strhl všechnu pozornost, odložil svůj megafon.

„Nejdřív vás tady chci všechny přivítat a doufám, že se vám tu všem bude líbit,“ přešel k uvítacím frázím. Zahleděla jsem se do prázdna před sebe na stůl. Erikova slova jsem vnímala jenom napůl, protože všechna pravidla jsem již znala, a brigádníky, které se chystal novým táborníkům představit, znám také. Z mého zírání do prázdna mě vytrhl až zvuk vchodových dveří, které se hlasitě zabouchly.

„Omlouvám se. Trochu jsem se zapomněl na chatce,“ omlouval se Steven s provinilým výrazem ve tváři. Erik se na něj podíval pohledem, který jasně naznačoval, že má štěstí, že na tomhle táboře je už po tolikáté a pravidla proto musí znát nejmíň z paměti.

Steve se krátce rozhlédl po místnosti. Pohledem zavadil o náš stůl a svižným krokem se vydal k volnému místu vedle Lukea, přímo naproti mně. Bože!

Obratně si sedl na židli a probodl mě skleslým pohledem, avšak i ten mi dával najevo jeho podráždění, které skrýval pod tou pečlivě nasazenou maskou.

„Teď k těm plánům na následujících pár dní,“ pokračoval Erik. Zbystřila jsem a svoji pozornost obrátila na Erika.

„Protože na následující tři dny hlásí meteorologové velmi teplo, skoro až osmatřicítky, tak budeme zůstávat v táboře. Veškeré akce budou přizpůsobeny tak, aby se snížilo riziko, že někdo dostane úpal. Proto se budeme pohybovat u jezera, které leží na našich pozemcích hned tady za lesem. Všechny akce, jež se budou konat v několika následujících dnech, budou vyvěšeny tady na té nástěnce,“ ukázal prstem na nástěnku na stěně vedle dveří.

„Na tuhle nástěnku můžete popřípadě vyvěšovat i lístky se vzkazy, když něco najdete nebo něco ztratíte,“ ukončoval to celé Erik. Pronesl ještě pár vět na závěr a do večeře, jež bude o půl osmé, dal všem osobní volno.

Celou jídelnou se znovu rozezněl hlasitý hovor. Všichni se vzrušeně mezi sebou bavili. Všimla jsem si, jak se Charlotte s Ninou představují Stevenovi.

„Těší mě, jsem Nina,“ představila se s větší dávkou sebejistoty hnědovláska. Zato Charlotte se nejistě ošila.

„Já jsem Charlotte, ale ostatní mi říkají jenom Lotte,“ usmála se znovu nejistě. Steve se musel představit jako první, protože se s nimi dal do svého běžného zjišťovacího rozhovoru. Líně a neochotně jsem se zvedla ze židle. Cestou z jídelny k chatkám jsem míjela skupinky různě starých děcek. Někteří byli fakt praštění. Jeden se dokonce smál jako osel. Vím, že bych se neměla nikomu posmívat, ale, bože, ono to vážně tak znělo!

Vykračovala jsem si to pohodově dál po štěrkové cestičce mezi chatkami. Pod nohama se mi při každém kroku ozývalo uklidňující křupání kamínků. Zastavila jsem se ve stínu, jenž vrhal urostlý dub, který se košatě rozpínal nad párem chatek. Zavřela jsem oči, natáhla ruce do stran a příjemně se protáhla.

„Zlobíš se na mě?“ ozvalo se vedle mě.

„Tak tohle mi nedělej,“ vylétla mi automaticky ruka k srdci. „Víš, jak jsem se tě lekla?“

Karen se zasmála.

„Promiň, já chtěla,“ zvedla své koutky úst ještě výš.

„Jo! Jsem hodně naštvaná,“ přiznala jsem a tím jí zodpověděla její otázku. Zatvářila se jako dítě, kterému prodají milované štěně. „A právě jsi mě vyrušila při plánování, jak tě stáhnu z kůže,“ usmála jsem se. Nervózně se ošila.

„Stejně se ti omlouvám! Byla to pitomost, jenže-.“

„To už je tak jako tak jedno,“ snažila jsem se nad tím mávnout rukou.

„Ale měla jsem si to nejdřív třikrát promyslet,“ řekla nakonec smutně.

„Už to neřeš,“ rozhodla jsem. Bylo na ní vidět, že se jí trochu ulevilo.

Sama jsem se sebe zeptala, jestli na ni mám být naštvaná, že chtěla být s někým, koho miluje. Byla bych pěkný sobec, kdybych řekla ano. Píchlo mě lehce u srdce a na čele se mi objevila ta známá vráska. Proč to nemohl Steven tenkrát pochopit u mě?

„A jak se ti jinak vedlo celý školní rok?“ usmála jsem se na Karen. Zmateně se na mě podívala, nejspíš to nečekala. „A co Luke?“ vyptávala jsem se naschvál dál. „Chci vědět všechno!“

≈≈≈

Svižným krokem jsem došla k chatce. Docela rychle se ochladilo a mně v šortkách s tílkem začínala být zima. Zasunula jsem klíček do zámku, ale vzápětí jsem zjistila, že je odemknuto. Buďto bude Steven vevnitř, nebo zapomněl zamknout. Tu druhou možnost bych brala všemi deseti. Zvědavá, jestli je vevnitř, jsem vešla. Ležel na posteli a koukal do stropu. Jednu nohu měl ležérně přehozenou přes tu druhou a ruce měl zkřížené na prsou.

Nejspíš přemýšlí nad nesmrtelností chrousta. Čapnula jsem svoji krosnu. Během hledání nějakých dlouhých kalhot jsem si uvědomila jednu věc. Vždyť tady nemám žádné soukromí! Co až si budu převlékat mokré plavky? Až do budovy se sprchami kvůli tomu chodit nechci. Konečně jsem našla, co jsem hledala. Moje oblíbené pohodlné hnědé kalhoty. Pohledem jsem si změřila Stevea, který pořád koukal do stropu. Potom jsem se začala pomalu soukat ze šortek. Seděla jsem na posteli a před sebou měla krosnu, ale stejně jsem se cítila nesvá.

„Snad se nestydíš?“ ozval se nečekaně Steven s kousavým tónem. Pořád však zíral do stropu.

„Stydím, a co?“ vrátila jsem mu kousavě zpět.

S letmým úsměvem zavrtěl hlavou. Vypadá to, že naše konverzace skončila.

Dobře, přiznávám. Sice mě viděl v plavkách, to je jasné, ale spodní prádlo a plavky je docela rozdíl. Teda zase tolik ne, ale stačí to k tomu, aby mi to bylo nepříjemné. Pozvedla jsem jedno obočí nad tím, jak dokáže zírat takovou dobu do jednoho místa. Tílko si převlékat nebudu. Další záminku k nějaké poznámce mu dávat nechci. Místo toho jsem si do ruky vzala slabou žlutou mikinu. V chatce vládlo děsivé ticho. Škoda, že nemám špendlík, abych mohla vyzkoušet, jak dobře by bylo slyšet jeho dopadnutí na podlahu.

Vlastně až teď mi došlo, o co se Steven snaží. Dělá uraženého! Tak ať… Bez jediného pohledu na něj jsem vyšla z chatky ven.

Studený večerní vzduch mě uhodil do tváře. V chatce je o mnoho tepleji, jak je vyhřátá od odpoledne od slunce. Trochu jsem se oklepala. V jídelně, jež stojí vedle hlavní budovy, začínalo být dnes již podruhé rušno. Jídelna je z přední i zadní strany prosklená. Slunce, které se pomalu propadalo za obzor, opíralo jedny ze svých posledních paprsků právě do zadní strany této jídelny. Tím vytvářelo kouzelnou atmosféru. Přidala jsem do kroku, protože mě z mých myšlenek vyrušilo hlasité zakručení v břiše.

Naše parta seděla na tom stejném místě jako dnes odpoledne. Všichni se s dobrou náladou bavili nad talíři plných makaronů. Vydala jsem se k pultu, kde se vydává jídlo.

„S rajčatovou omáčkou, nebo sýrovou?“ zeptala se mě Linda.

Linda je jedna z brigádnic, jež tady pomáhá snad každý rok. Rychle jsem se podívala na obě omáčky.

„S tou sýrovou,“ odpověděla jsem vzápětí.

Linda se na mě usmála a podala mi plný talíř jídla.

Vydala jsem se ke stolu na místo naproti Karen. Všichni se zrovna svíjeli v křečích od toho, jak se smáli. Pochopila jsem, až když jsem přišla blíž. Nick se chtěl napít, ale někdo ho musel rozesmát, takže všechnu vodu, kterou měl v tu chvíli v puse, vyprskl před sebe na Lukea. Samo o sobě to tak vtipné není, ale Luke se v té chvíli tvářil jako naprostý anděl pomsty. Poprskaný byl od hlavy až k patě. Myslím, že ještě víc ho naštvalo to, jak se tomu začal smát sám Nick. Sama jsem se tomu začala smát. Oklikou jsem to vzala na své vyhlédnuté místo.

„Snaž se, na všem vidět tu pozitivní stránku,“ ozvala se rozesmátá Lotte.

„A co je na tomhle pozitivní?!“ zavrčel na všechny Luke a ukazoval na fleky na svém triku.

„Nemusíš se, už jít vysprchovat?“ podívala jsem se na něj nevinně a snažila se v sobě zadusit smích.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Leporell, v rubrice: Povídky » Na pokračování