OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Shards of friendship - Prolog

23.07.2013 (11:00) • Leporell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1008×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Prolog – Tohle bude ještě dlouhý tábor!

S pochmurným výrazem v obličeji jsem vytáhla z kufru našeho terénního Hyundaie svou obrovskou krosnu naplněnou k prasknutí. Rozhlédla jsem se okolo. Všude po nástupišti stálo hodně rodin a loučilo se. Letmým pohledem jsem zahlédla skupinku, mě povědomých, lidí mého věku. Poznala jsem několik z nich. Krosnu jsem s námahou hodila na záda.

„Tak si to užij," objala mě mamča. Zamručela jsem něco na souhlas. „Uvidíme se za tři týdny," trochu posmutněle se na mě usmála. Mamka došla ke dveřím na straně řidiče, nastoupila, zamávala mi na rozloučenou a za chvíli s autem zmizela v rušné ulici z dohledu.

Ostré, skoro polední slunce, mě pálilo na kůži. Nasadila jsem si rozmrzele své zrcadlové pilotky. Doufala jsem, že hned nenarazím na jednu určitou osobu, kvůli které, jsem už nikdy, neměla v plánu jet na tenhle tábor. K čertu se vším! Snažila jsem se obratně procházet nástupištěm nacpaným až po uši za povědomou skupinkou. Musela jsem zopakovat slovo "promiňte" nejmíň dvacetkrát, než jsem se konečně dostala k cíli.

„Ahoj!" snažila jsem se pozdravit nadšeně. Myslím, že se mi to i povedlo.

„Čáu," pozdravil mě jako první Nick. Na znamení pozdravu jsem si s ním musela ťuknout pěstí.

Nick má blonďaté do všech stran naježené vlasy, které mu skvěle kontrastují s jeho jemně opálenou pokožkou, jíž dávají větší důraz jeho oříškově hnědé oči.

„Ahoj!" pozdravili mě jako další Luke a Karen. Ti dva se spokojeně drželi za ruce a usmívali se jako měsíčci. Mám pocit, že mi tu něco uniklo. Přeměřila jsem si je zkoumavým pohledem.
Karen má hnědé zhruba po lopatky dlouhé, většinou vyžehlené hnědé vlasy. Její hranatý obličej podtrhovaly lehce vystouplé lícní kosti s úzkými rty a špičatějším nosem. Luke má také hnědé vlasy, na krátko střižené, ale na rozdíl od Karen má modré oči. Až teď jsem si všimla, že kromě obrovské krosny na zádech má Luke pod druhou rukou longboard.

„To jako táhneš s sebou?" zeptala jsem se ho vykuleně. Já jsem všechno doma narovnala podivným způsobem do batohu, abych nemusela nic nést v rukou.

„Jasně," odpověděl mi nadšeně. Blázen.

Po další chvíli jsem si všimla, že po Nickově boku stojí nějaké dvě neznámé holky a jakoby „patří" do naší party. Karen si nejspíš domyslela, kam směřuje můj pohled.

„Tohle je Charlotte a Nina," představila mi je.

„Těší mě, jsem Sophie," skenovala jsem obě pohledem.

Charlotte má prostříhané, po ramena krátké medové vlasy, za to Nina je má světle hnědé, dlouhé do poloviny zad. Charlottin obličej zdobily modrozelené oči, ale ty Niny měly zelenou přímo kočičí barvu.
Rozhlédla jsem se obezřetně po svém okolí. Pohledem jsem pátrala po jedné určité osobě. Po Stevenu Turnerovi. Bývali jsme nejlepší kamarádi, ale to už je pryč. Nikde jsem ho nezahlédla. Dobře pro mě. Možná ty tři týdny nebudou tak špatné. Lidí starších víc než patnáct let, tady bylo asi víc než dvacet. Samé neznámé tváře, kromě naší skromné party.

„Všichni, kteří jedou na tábor do Suede Valley si nastoupí do třetího, čtvrtého a maximálně pátého vagonu!" ozýval se v megafonu mě další známý hlas. Byl to vedoucí tábora Erik Weirr. Vede tenhle tábor od doby, co jsem na něj začala jako devítiletá jezdit, nebo ještě dřív.
Na nástupišti začala tlačenice.

„Sejdeme se někde v pátém vagonu, jo?" ptal se nás Nick. Všichni jsme přikývli na souhlas.

Počkala jsem, až všichni ti prcci nastoupí a na nástupišti se bude moct dát trochu projít. Pod okny vlaku stáli rodiče a starostlivě se snažili pokukovat po svých děckách. Po několika minutách jsem měla cestu ke dveřím pátého vagonu skoro volnou. Svižným krokem jsem se vydala tím směrem. S velkým úsilím jsem se snažila vyškrábat s tou tíhou na zádech dovnitř, když najednou do mého batohu někdo zatlačil. Překvapeně jsem se otočila a chtěla poděkovat.

„Nemáš zač," usmíval se na mě Steven. Prudce jsem vzala za kliku od prosklených dveří k sedadlům a s kyselým výrazem ve tváři sebou plácla do první volné čtyřky. Jak se na mě může ještě takhle nevinně usmívat potom všem, co mi provedl minulý rok?! Smutně se začínám loučit s pohodovými třemi týdny. Přes uličku seděli na čtyřce ostatní. Svou krosnu jsem hodila na sedadlo vedle sebe a nohy si dala na protější sedadlo. Ve dveřích se objevil Steven a namířil si to s pochmurným výrazem naším směrem. Ze zad si sundal krosnu a sedl si na čtyřku přede mnou k nějakým starým lidem. Možná, když ho budu ignorovat, tak si ten tábor i užiju.

Po tříhodinové jízdě vlakem jsme dojeli na menší nádraží, kde na nás čekaly tři autobusy. Měla jsem pocit, že se upeču. V Autobuse, jak se dalo čekat, neměli klimatizaci a tak to tam bylo jako ve výhni. Když jsme všichni unaveně vystoupili, stáli jsme už konečně na parkovišti před táborem.

Nahlásila jsem se Erikovi, aby si mě mohl odškrtnout v seznamu, a pomalým krokem jsem se rozešla směrem k hlavní budově, kde se rozdávají klíčky k chatkám. Šla jsem napřed, abych se vyhnula té největší skupině dětí. Prošla jsem pod velkou bránou tábora a všimla si zrekonstruované budovy se sprchami se záchody. Uvnitř hlavní budovy byl krásný chládek.

„Ahoj!" pozdravila mě nadšeně Luisa od velkého stolu s klíčky. Luisa je Erikovo dvojče. Luisa i Erik mají oba všechna znaménka a základní rysy podobné, až na oči. Luisa má oči stejně hnědé jako vlasy, ale Erik má oči spíše do zelena.

„Ahoj," odpověděla jsem jí s letmým úsměvem. Sundala jsem si z očí brýle, které jsem si následně pověsila za výstřih. Mám od nich slušně otlačený nos.

„Tady máš klíčky od chatky," podávala mi je Luisa mile, „a kdyby ti to nevadilo, vím, že si rozumíte se Stevenem a Karen nás požádala, jestli by nemohla být na chatce s Lukem, a tak jsme ti přiděli chatku s ním."
Áá! Zaúpěla jsem v mysli a na venek jsem se snažila nezaskřípat zuby.

„No," nemohla jsem najít ta správná slova, „to je super," vypadlo ze mě nakonec s menší dávkou ironie. Luisa si mě zkoumavě prohlédla.

„Já vím, je to trochu nečekané, ale nějak ti to nevadí, ne?" zeptala se mě.

„A jiný pokoj volný není?" přešla jsem taktně její otázku.

„Ne. Letos máme plno, jedině na chatce pro čtyři u nějakých desetiletých dětí je jedna volná postel," usmála se na mě znovu. Aspoň vím, kam se budu stěhovat, když bude nejhůř.

„Tak díky," poděkovala jsem a zamířila si to ven.

Dovnitř do hlavní budovy mířil dav dětí a teenagerů. Luke, Karen a ostatní šli úplně vzadu a celé to uzavírali. Karen se na mě omluvně podívala. Tímhle pohledem to nevyžehlí.

Máme chatku číslo 52, která stojí spolu s několika dalšími u kamenné zdi obrostlé břečťanem. Tahle asi 1,5 metrová zeď ohraničuje pozemky tábora. Vím, že v některých místech je již trochu pobouraná a spadlá. Chatky mají tvar půlkruhu. Je to tady takové neobvyklé.
Se zarachocením v zámku jsem odemkla chatku. Na pravé i levé straně chatky je jedna postel, přímo naproti dveřím je větší okno, pod nímž je stolek a u něho dvě židle. U konce postelí jsou u stěny dvě větší skříně na oblečení. Krosnu jsem hodila na zem a rozplácla se unaveně na posteli.
Tak tohle bude ještě dlouhý tábor.

Autor: Leporell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shards of friendship - Prolog: