OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 17. kapitola 1/2

05.10.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 721×

Procházeli jsme se ještě na pobřeží, když už se slunce loudavým tempem blížilo k obzoru, aby za něj zapadlo při jednom z nejkrásnějších představení, které příroda dovedla. Jeho plíživé paprsky vše zahalovaly do měkkého zlatavého odstínu. Nebe se částečně zbarvovalo do něžně červené a nádherně se odráželo v azurově modrém moři, které poklidně omývalo písečné břehy a celkově to všechno vytvářelo zvláštní barevnou souhru. Ranní ostřejší vítr se přes den utišil a k večeru již pouze příjemně hladil svým chladnějším závojem, což bylo v tom parnu neuvěřitelně příjemné. Tohle byl naprosto dechberoucí pohled. Ovšem když jsem se podívala vedle sebe, kde energickým, avšak vláčným krokem kráčel Matteo, z toho výhledu se mi úžil dech přece jenom o něco víc. 

„Je tu tak krásně, že se mi nakonec vážně ani nebude chtít domů,“ posteskla jsem si, čímž jsem prolomila to naše výmluvné mlčení, kdy jsme si užívali všeobjímající atmosféry.

„To je ještě daleko, Em. Nad tím bych být tebou vůbec nepřemýšlel,“ poradil mi přívětivě, abych neztrácela čas myšlenkami, které mě vnitřně naplňovaly už teď takovou tísnivou melancholií. Pouze na mě vlídně mrkl a sám se kochal tou obklopující nádhernou podívanou, kterou bylo trestuhodné narušovat jakýmikoliv nářky. Vzápětí mi došlo, že mi nebude chybět ani tolik tohle jedinečné město, jako mi spíš bude chybět on. 

„Ještě jsi ani zdaleka neviděla všechny zdejší a přilehlé krásy, takže vlastně ani pořádně nevíš, co všechno ti bude chybět,“ obrátil to záhy celé v žert, když asi nechtěl sklouznout do konverzace, která by zbytečně zničila tuhle úžasnou atmosféru, jenž ale celkem hořkosladce ladila k té mé poznámce. Stejně jako skončí tenhle den, tak jednou takhle skončí i můj vyměřený čas tady, který neúprosně určí počet takových dokonalých západů slunce jako dnes.

„Koukám, že se ti ta tvoje průvodcovská role zalíbila. Takže kam mě vezmeš příště?“ chytila jsem se té jeho nadhozené udičky, když tak okázale zmínil, že jsme dneska stihli část všech místních i okolních krás.

„Vážně mě těší, že o nějaké příště stojíš. To zřejmě znamená, že jsem se jako průvodce osvědčil,“ tipnul si s takovým hrdým tónem, který byl sice značně přikrášlený dávkou sebeironie, ale musel zajisté velmi dobře vědět, že jeho amatérské průvodcovské dovednosti jednoznačně převyšovaly i ty profesionální, které jsou mnohdy nenávratně poznamenané tím otravným stereotypem stále se opakující činnosti až do zblbnutí.

„Byla bych hlavně sama proti sobě, ne?“ shodila jsem mu ten líčený hřebínek, načež ke mně loupl nevěřícnýma očima, že bych byla skutečně takhle prohnaná, čímž mě nefalšovaně rozesmál. „Ale ano, osvědčil ses. Myslím, že kdyby tě omrzela funkce kreativního ředitele nebo majitele klubu nebo těch dalších tisíc věcí, kterými se zabýváš, tak bys k nim rozhodně mohl zařadit i průvodcovství, protože to by ti fakt šlo,“ vyzdvihla jsem jeho nedocenitelné schopnosti, kterých byl skutečně solidní seznam.

„Hm, já jen prostě nemám rád stereotyp,“ okomentoval stručně, ale přitom pobaveně tu mou narážku na nadbytek veškerých jeho profesí, které ovšem neomylně charakterizovaly jeho zvídavou a dychtivou duši, kterou neuspokojilo ovládnout pouze jednu jedinou oblast, aby jí naplnil svoje životní poslání. A dost možná proto byl stále plný života, protože nedal šanci denní šedi ho stáhnout k sobě dolů na dno prázdnoty a pocitu marnění či ztrácení drahocenného času.

„Umíš hrát na nějaký nástroj, když už máš ten klub?“ položila jsem mu další ze svých všetečných otázek, která lehce útočila na ostatní jeho talenty, ale měla jsem neodbytný pocit, že určitě nějaký nástroj perfektně ovládal.

„Ale jo, celkem obstojně hraju na bubny,“ potvrdil mi mou domněnku a mě jen trochu udivilo, že si pro rozvoj své různorodé psyché vybral právě tenhle poněkud agresivní a na jednu stranu omezený nástroj. „Byl to tehdy jeden ze způsobů, jak vytrestat mou mamku, protože jsem často a dlouho trénoval. Někdy i celé hodiny, klidně v noci, abych ji naštval, vyprovokoval, ale to se nikdy nesetkalo s úspěchem. Mamka pro mě měla vždy to největší pochopení, takže jsem většinou bubnoval proto, abych se sám nějakým způsobem vybil a dostal ze sebe veškerý ten tlak, vztek a frustraci. Řezat do bubnů pro mě bylo něco jako mlátit do boxovacího pytle. Tomu se spíš věnuju dnes než těm bubnům,“ objasnil mi se vším všudy, proč si vybral právě ty průbojné perkusní nástroje, když viděl můj mírně zaskočený pohled. Když jsem se nad tím zamyslela trochu víc, vlastně mi k němu ty bicí naprosto seděly.

„Aaa, tak z toho máš takový velký svaly,“ vylítlo ze mě zas úplně nekontrolovatelně, takže jsem jenom křečovitě semkla rty k sobě a mírně vyvalila oči, protože jsem měla doopravdy problém s kooperací mezi mým mozkem a řečovým centrem.

„Taky, a pak třeba ze sjíždění řek, zdolávání ferrat, kitesurfingu nebo snowboardingu a tak dále,“ přidal pár dalších adrenalinových koníčků, kterým se rád věnoval.

„Teď už se ale trochu vytahuješ,“ konstatovala jsem s opatrným pošťouchnutím v hlase a zeširoka jsem se na ně zaculila, aby mi ta výtka o to snadněji prošla, ale byla jsem si v podstatě jistá tím, že on to vezme pouze v rámci našeho vzájemného špičkování, které bylo v naší interakci poměrně novinkou, ale já si to užívala a Matteo zjevně taktéž.

„Já myslel, že dělám dojem,“ ohradil se značným údivem, ale přesto se stále potutelně usmíval.

„Tak to ses spletl,“ usadila jsem ho se smíchem, protože mi přišlo komické, jaký jsme měli odlišný náhled na jednu a tutéž věc, což byl ukázkový rozdíl mezi dvěma pohlavími. Samozřejmě v tomhle případě o nic nešlo, ale když došlo na lámání chleba v různých sporech, tak to mohlo nadělat pěknou paseku.

„A co tvoje koníčky? Čemu se ty ráda věnuješ?“ přenesl se přes tu mou věcnou průpovídku a otočil středisko konverzace mým směrem, aby se zase dozvěděl něco o mé maličkosti. 

„Mými koníčky jsou koníčci,“ odpověděla jsem ve své oblíbené slovní hříčce, která ho nejprve pobavila, ale pak s překvapením vytáhl obočí nahoru, když si mě nejspíš představil, jak jedu na koni. K mému nemilému zjištění jsem už kdysi dávno přišla na to, že pánové si při tomhle slovním spojení velmi často představují taktéž poněkud nemravné věci, což se asi prostě jejich trochu jinak nastavené mysli nabízí. „Není to tolik obdivuhodné jako tvoje záliby, ale být koňákem je tak trochu životní styl a já to naprosto miluju,“ pokračovala jsem zapáleně, abych nějak zamluvila tu chvíli ticha, kdy jeho myšlenky probíraly kdoví co, a protože jakmile někdo zavedl řeč na koně, nebyla jsem víceméně k zastavení. 

„Ale ne, je to naopak neuvěřitelně obdivuhodný, Em. Podle mě je to hodně odvážný sednout si na to majestátní zvíře a… vlastně vložit svůj život do jeho no,... heh, nohou. Je to živý tvor, který má svou vlastní hlavu, myslí a cítí sám za sebe, a to je na jednu stranu docela průšvih, protože prostě nikdy nevíš, co si usmyslí a vyvede a co se následně stane. Vím, že to někdy dopadá dost špatně, takže za mě je na tom něco hrdinskýho jezdit na koni. Když si sednu na motorku třeba, tak je všechno na mně, když opominu cizí faktory, takže když něco ale já sám podělám, tak je to čistě moje vina, ale na koni jeden nikdy neví,“ rozpovídal se opravdu obsáhle, aby mě ubezpečil, že naopak můj koníček vnímá velice vysoko na žebříčku adrenalinových sportů a já ho jenom s přiblblým úsměvem poslouchala. Však mně právě nemálo lichotil, a to mě slušně hřálo u srdce. No co si budeme povídat, měl pravdu… Člověk s koněm a kůň s člověkem musí při jízdě a jakékoliv práci spolupracovat, jinak to potom nefunguje a můžou z toho být pořádné trable.

„To je fakt. Sama jsem byla zlámaná tolikrát, že bych to asi ani nespočítala,“ potvrdila jsem mu tu jeho teorii o tom, že koně jsou zcela nevyzpytatelní tvorové, kteří jednají sami podle sebe. „Jezdím už od svých devíti let. Když jsme se přestěhovali do Londýna, tak jsem pár bloků od nás na předměstí objevila menší jezdeckou školu a ukecala jsem rodiče, abych tam začala pravidelně chodit. Samozřejmě se jim to nelíbilo, protože… no, má to prostě svá rizika, ale většinou je láska ke koním daleko silnější než obavy o vlastní zdraví a člověk i po prvním úrazu, když teda není nějak extra vážný, tak se do toho sedla vyhoupne zase zpátky a s radostí... Nejednou jsem přemýšlela nad tím, proč jsem si raději tenkrát nevybrala drezuru místo parkuru,“ dodala jsem ještě nato svou léta omílanou úvahu, která mě, tak jako vždy, přiměla k sebeironickému úsměšku.

„Víš, rád bych dělal, že těm pojmům rozumím, ale… i když jsem je někdy v životě pochopitelně slyšel, tak nevím, co znamená,“ proložil tu poněkud vážnou chvilku touhle vtipnou poznámkou, kterou mě regulérně rozesmál.

„Parkur jsou skoky přes překážky, zatímco drezura je v podstatě něco jako koňský balet,“ obeznámila jsem ho s laickou definicí těchto dvou pojmů, aby byl zase o něco moudřejší, když už jsme na to narazili. „No, hm… a nějak od šestnácti jsem začala dělat parkur závodně, ale jen v rámci našeho kontinentu. Takové ty nižší soutěže, ale tam se mi vlastně docela dařilo. Alespoň v něčem,“ pokračovala jsem v tom posměchu k sobě samé.

„Ale nakonec jsem s tím přestala, kvůli vejšce, pak práci a taky…“ zasekla jsem se, když jsem chtěla říct kvůli Williamovi, který by mě sice v tom parkuru bezmezně podporoval, ale mně samotné se protivilo, abych ho téměř každý víkend tahala po nějakých závodech nebo ho naopak nechávala sedět doma. „Prostě toho času celkově nebylo tolik. Pak mi chtěli vyměnit koně, na kterém jsem skákala léta, ale to jsem odmítla, takže jsem přestala jezdit závodně. Teď už jen rekreačně,“ navázala jsem trochu jinak, ale hlavně, že se mi to podařilo nějak zamluvit. Žaludek mi ale tak podivně ztěžknul, když jsem ve své mysli opět narazila na Willa a okamžitě jsem zase okusila ty otravné výčitky, které dneska ještě o něco přidaly na síle, když jsem s ním dopoledne mluvila a nedopadlo to nijak valně.

„A nemáš vlastního koně? Je mi jasné, že většina lidí, kteří na koních jezdí, asi cílí k jejich koupi,“ zeptal se zvídavě, jestli jsem taktéž já i hrdá majitelka nějakého zlatohříváka. Můj rozzářený úsměv od ucha k uchu mu musel odpovědět sám o sobě, což mi potvrdil tím, když několikrát na srozuměnou pokýval hlavou a usmál se taky. 

„Před pěti lety jsem si v naší stáji, za kterou jsem soutěžila, koupila právě tu mou kobylu, se kterou jsem pravidelně skákala. Stejně ji chtěli prodávat, protože řekněme… byla na profi parkur už moc vyzrálá, ale na svižnější projížďky po okolí má pořád dost sil. S Mayday jsme si na sebe tolik zvykly, že bychom asi obě špatně nesly, kdybychom šly od sebe, takže jsem to vyřešila tím, že jsem si ji prostě oficiálně odkoupila do svého vlastnictví a ona alespoň mohla zůstat mezi svými,“ vyprávěla jsem pohlcena opět těmi dávnými emocemi, které ve mně ty vzpomínky velmi živě vyvolaly. Matteo mi soustředěně naslouchal a prožíval to tak nějak se mnou, když se u toho tvářil podle toho, jak se to zrovna hodilo. Tudíž jednou překvapeně mrkal tím vějířem dlouhých řas, pak se zas lehce mračil, ale nakonec se spokojeně usmíval. Nejspíš radostí za mě, že to dopadlo v můj a Mayin prospěch, což jsem tenkrát regulérně oslavila, protože to pro mě představovalo takové menší osobní vítězství.

„Určitě s ní máš nějaké fotky, že jo? Ukážeš mi je? Fakt bych tě chtěl vidět na koni,“ poprosil mě takovým pokorným tónem a hrozně roztomile na mě mrkal očima, že se mu skutečně nedalo říct ne.

„No jo, jasně, mám…“ přitakala jsem mu ihned a sáhla jsem do svých kraťasů pro mobil, ve kterém jsem měla asi tak milion fotek mě s May nebo jen jí, protože to byla opravdu úchvatná kobyla. „Ale musím tě varovat, že já na koni vypadám asi jako ta největší fouňa na celém světě, protože… prostě sedět na hřbetě po všech stránkách tak úchvatných zvířat, to je obrovský zážitek… Když vidíš koně v pohybu, tak to je ryzí dokonalost. Taková elegance a noblesa, to se snad ani slovy vyjádřit nedá. Je to dechberoucí je sledovat, že se od nich nikdy nedokážu odtrhnout. A navíc koně mají ty nejlaskavější oči ze všech zvířat, vyčteš z nich celkem snadno, co se jim zrovna honí hlavou,“ plácala jsem jedno přes druhé, jak jsem byla opět jako v transu tím, že jsem mluvila o své největší zálibě a vášni. Taky mi to připomnělo, že na dlouhých šest týdnů svou milovanou kobču neuvidím. Naštěstí máme ve stáji zkušené holky, které mi ji pravidelně jezdí, aby nevyšla z pohybu a nestála jen na pastvě, čímž by akorát nabírala jak váhu, tak přebytek energie.

Když jsem se proklikala k příslušné složce v mobilu a zvedla hlavu zase k němu, všimla jsem si, že na mě Matteo v podstatě zírá, ale ne jako na nějakého blázna, spíš si mě prohlížel se zaujetím a především s jistým okouzlením. Nepřestal s tím, ani když jsem ho přistihla přímo při činu, čímž mě poněkud vyvedl z míry.

„Co? Já vím, chrlím ze sebe blbosti, ale já jen...“ odmlčela jsem se, když jsem nevěděla, jak pokračovat dál, čehož on duchapřítomně využil, aby mě mohl trochu uklidnit od mých rozpaků.

„Ale vůbec ne. Mě právě neskutečně baví sledovat a poslouchat lidi, když mluví o svých vášních. Vždycky jim u toho tak nadšeně září oči, mluví s takovým nasazením, bezstarostně se usmívají a jsou prostě šťastní, což tak nějak automaticky přenášejí i na lidi kolem sebe.“

„Takže ty jsi tak trochu zloděj cizího štěstí, jo?“ přeformulovala jsem si to po svém, čemuž se uvolněně zasmál.

„Tak trochu. Sám se snažím dělat takové věci, které mě naplňují stejným pocitem, abych ho pak případně taky já mohl šířit dál,“ připustil částečně a především mi připomněl, že on takových sebenaplňujících činností má ve svém životě o něco víc než normální smrtelník.

„No u mě ti to rozhodně funguje,“ vyřkla jsem jednu z těch svých bleskových myšlenek, kterou bych měla raději nechat nevyslovenou, ale evidentně jsem ho tím potěšila, když se na mě medově usmál. Pouze jsem rozpačitě vrhla zraky kamsi za něj, poněvadž jsem cítila, že se mi hrne horkost do tváří, což tu tedy fakt dlouho nebylo a což bude nejspíš tím, že celé odpoledne mluvil spíš on, když si velice obstojně hrál na průvodce.

„Bude to oboustranné,“ podotkl zcela otevřeně a srdce mi u toho poskočilo radostí. „Tak co ty fotky? Pořád čekám,“ ukončil moje další stydlivé trápení, když si vyloženě řekl o ty fotky, které jsem vybrala schválně tak, aby se už víc neztrapnila. Měla jsem totiž spoustu takových bláznivých momentek, ale pro jistotu jsem zvolila složku spíše s reprezentativními fotkami, které byly často i od profi fotografů, kteří nás fotili na soutěžích. Hrdě jsem mu podala svůj smartphone a s klidným svědomím jsem ho nechala projíždět celou tu složku. A vůbec mi přitom nedošlo, že na některých fotkách je tam se mnou i William, protože se mnou na několika soutěžích byl také. Kruci, Emo, ty jsi taková nána pitomá! Snad na to nedojde řeč nebo… Hlavně nepanikař, klid.

„Heh, ale jo, heh, měla jsi pravdu s tou fouňou. Markantní rozdíl od reality,“ zhodnotil bez nějakých zástěrek, ale ze zdánlivé urážky se mu povedlo vykřesat nakonec moc pěkný kompliment, který u mě vyvolal přihlouplý úsměv. Několikrát jsem na to pokrčila rameny, protože jsem si sama uvědomovala, že na koni se většinou tvářím děsně důležitě a cítím se jako největší frajerka, že sedím na tak jedinečném zvířeti. „Ale taky musím uznat, že máš vážně pěknýho koně. Sedět na něm, tak se asi taky tvářím dost podobně,“ poznamenal obdivně s uznale protaženými rty směrem dolů, zatímco listoval tím množstvím fotek, které jsem mu nabídla k nahlédnutí.

„Já vím, to je moje kráska May. Ona je stejně zlatá jako její srst. Nejdřív ji vedení stáje chtělo využívat na drezuru, dovezli si ji až ze střední Evropy, kde se ve velkém šlechtí, ale když zjistili, že má větší skokové vlohy, tak se zaměřili víc na parkur. Naštěstí, protože jinak bych se k ní asi nikdy nedostala a kdo ví, jestli bych mohla najít lepšího koně. Neměla bych ji ani za… její váhu v opravdovém zlatě, fakt ne,“ rozplývala jsem se nad tím, jak dobře se mi povedlo si vybrat mou čtyřnohou celoživotní parťačku. On se z toho evidentně těšil se mnou, když se tak vřele usmíval s určitým vděkem, který se mu zrcadilil i v těch podmanivých očích. 

„Koňaři jsou srdcaři,“ usoudil po mém monologu, což skvěle sedělo. „Hmm… a ten kluk, co je tam s tebou na těch fotkách...?“ Pochopitelně nemohl přejít přítomnost Williama na oněch fotkách, když se tam docela pravidelně vyskytoval. Abych neměla šanci mlžit, tak mi jeho tvář pro jistotu ukázal na jedné z fotek, kde jsme si zrovna dávali pusu potom, co jsem vyhrála zlatý pohár na soutěži v Leicesteru. „To je zřejmě tvůj bývalý přítel…“ odhadoval dle logických dedukcí a já mu to pouze němě odkývala, abych se do té lži nemusela zamotávat ještě víc.

„Jo jo, to je Will… dodnes jsme kamarádi,“ přiměla jsem se k tomu dodat alespoň malou vysvětlivku, aby moje mlčení nepůsobilo příliš nápadně. Nepatrně se mi přitom ulevilo, když jsem Willovu existenci oficiálně přiznala, ačkoliv značně pokrouceně. Stejně jako s tím zásnubním prstenem, který jsem měla kolem krku. „Byli jsme spolu na vejšce, nějak tak jsou ty fotky staré,“ dodala jsem krátkou větu, díky níž jsem tu fotku časově zařadila, čímž jsem ovšem hodlala jakékoliv další komentáře ohledně Williama ukončit.

„Hezký fotky, Em, opravdu. Koně k tobě naprosto sedí,“ uznal zcela vážně, ale s takovou živou jiskrou v očích, že to nešlo vzít nijak jinak než jako další lichotku. Podal mi nazpět můj telefon, který jsem si strčila zpátky do kraťasů a nemohla jsem jinak, než se zase zubit jako trdlo. „Ještě nějaké koníčky, které tě baví jako koníčci?“ pátral dál po mých hobby, které byly momentálně objektem jeho zájmu.

„No… sám jsi to řekl, koňaři jsou srdcaři, ale nějakou dobu jsem stíhala se závodně věnovat i lukostřelbě,“ pochlubila jsem se se svým druhým nejzásadnějším koníčkem, který ho evidentně nemálo upoutal. Brada mu nepatrně klesla níž a vykulil na mě ty svoje překrásné oči, jak něco takového ode mě asi nečekal. Vypadala jsem jako křehká květinka, navíc k tomu ta moje notorická nemotornost, a já jsem byla ve skutečnosti převlečený Green Arrow.

„Závodně? Lukostřelbě? Páni, tak to bych do tebe vůbec neřekl!“ zpracovával tuhle šokující informaci a v hlavě si nejspíš přehrával všechny ty moje trapasy, kdy absolutně selhala má tělesná koordinace.

„Tak to se ti fakt nedivím,“ ucedila jsem pobavena nad tou ironií, protože tahle moje verze mu musela oproti mé aktuální osobě znít přinejmenším fantaskně. „Nebyla jsem v tom tak dobrá jako v parkuru, ale pár medailí a trofejí se mi povedlo získat. Vím, že z luku jsem si chtěla zkusit zastřílet hlavně kvůli Pánovi prstenů... Legolas a tak dále, no a tak moc se mi to zalíbilo, že jsem u toho vydržela skoro deset let,“ prozradila jsem mu taktéž skoupě pozadí toho, proč jsem se začala věnovat lukostřelbě, což byl a dodnes je pro zástupce něžného pohlaví trochu netradiční koníček. Nicméně ani já jsem se v pubertě nevyhnula menšímu ovlivnění několika odlišnými vzory, mezi něž patřily například fiktivní postavy. O což koneckonců stejnak nejde, záleží na tom, jaké mají ty postavy charakter a kam nás směřují a posouvají v našem rozvoji.

„Tomu rozumím, protože mě takhle ovlivnil zas Rocky,“ sdělil mi na oplátku svůj teenegerovský idol, kvůli němuž se dnes zabýval boxem, což vyměnil za řezání do bubnů, jak mi před chvíli prozradil. „No, heh… ze zbraní a kuše jsem už střílel, ale luk jsem nikdy nevyzkoušel, ale rád bych. A na koni jsem seděl možná naposledy jako malý kluk, to bych si měl taky připomenout. Mohli bychom to zkusit spolu, ne? Ještě že tu budeš… jak dlouho tu vlastně budeš?“ přeptal se mě trochu zaraženě, když si nemohl vybavit konkrétní datum a mezi obočím mu u toho vyskočila ustaraná vráska, jak si vzápětí naplno uvědomil tíhu toho jednoznačně omezeného času, která mě značně frustrovala.

„Ještě pět týdnů,“ srozuměla jsem ho stroze, aby si to pro příště třeba lépe zapamatoval.

„Tak to nám zbývá ještě docela dost času na to, abychom stihli spoustu věcí… Rozhodně musíš vidět zdejší akvárium, to se dneska nedalo stihnout, protože to vyžaduje přinejmenším celý odpoledne. A někdy se musíme podívat do vesnic, které jsou nedaleko, tam je úplně jiná atmosféra než tady, a to musíš zažít. Vezmu tě na Recco, Camogli, rozhodně do San Fruttuosa a Portofina, to všechno nějak stihneme,“ plánoval nám oběma program daleko dopředu a protentokrát jsem na něj užasle zírala já, protože jsem nemohla uvěřit svým vlastním uším. Hovořil o tom tak zaníceně, asi jako já o své milované kobyle, a ten jeho odhodlaný výraz byl k nezaplacení. Pečlivě jsem si ho prohlížela, když tak horlivě mluvil a mohla jsem na něm oči nechat, protože jsem chtěla naplno vnímat, že se mnou doopravdy počítá takhle dopředu, dokonce na několik týdnů. Když jsem dál jen fascinovaně civěla a neměla se k žádné adekvátní reakci, Matteo se viditelně zarazil a znejistěl.

„Teda… samozřejmě jestli chceš,“ houkl jaksi plaše, když mu došlo, jak se nechal unést a že ten svůj návrh podal rovnou jako hotovou věc, aniž by mi dal možnost volné volby. Pro mě ale existovala pouze jedna jediná… Nemohla jsem si bohužel pomoct. Táhlo mě to k němu jako magnet a té síle se nedalo odporovat.

„To chci, Matteo,“ vydechla jsem tónem, který mou odpověď pouze neochvějně dotvrdil. On se na mě usmál tím svým odzbrojujícím stylem, kdy si opět podmanil mé kompletní já, pro něhož najednou nebylo nic kromě něj. Okolní svět kolem mě utichl a středobodem všeho se stal jenom a pouze on. Jakoby ve zpomaleném záběru jsem sledovala, jak ke mně vztáhl pravou rukou a jak se mu u toho lehce napjal sval na paži, načež mi jeho pátravé prsty přistály ve vlasech, které již v takovém oblíbeném gestu trochu zkrotil, když mi je ten lehký letní větřík rozházel. Několik neposlušných pramenů mi zastrčil něžně za ucho a velice intenzivně na mě hleděl těmi svými pronikavými, čokoládovými duhovkami, které mě stále uchvacovaly jako v první den. Pak prsty sjel po mých vlasech trochu níž, ale dál si s nimi pohrával, zatímco já stála jako kamenná socha, neschopná jakékoliv reakce. Byla jsem zcela v jeho moci.

„Nepochybuju o tom, že jsi v té lukostřelbě skvělá, protože... mě jsi zasáhla taky,“ promluvil ke mně pološeptem, z čehož mi i v tom podvečerním teplém počasí přejel mráz po zádech. A když udělal několik drobných krůčků blíž ke mně, naprosto jsem ztuhla. Zmocnila se mě přitom taková neskutečná nervozita, že mi okamžitě vyschlo v krku a zpotily se mi ruce. Matteo byl tak nebezpečně blízko, že mě ta jeho omamná vůně absolutně paralyzovala a nebyla jsem schopná myslet na něco jiného, než ty jeho rty, ke kterým mi často moje oči svévolně sklouzávaly. „Takový malý, roztomilý amorek,“ zašeptal šibalsky a přistoupil ke mně natolik těsně, že jsem pocítila teplo jeho těla. Jeho ruka, kterou si doteď namotával prameny mých hnědých vlasů na prsty, se přemístila na mou tvář, aby mě mohl zlehoučka pohladit po její linii. Pak mi na ni položil dlaň a sklonil se ke mně s pohledem přikovaným na moje rty, které ho k sobě vábily stejně jako mě ty jeho. Vtom mi v hlavě nastal jeden z těch mých zkratů, které vždy přišly takhle nečekaně a dokázaly natropit pěknou paseku.

„Ne, amorek určitě ne,“ zahlásila jsem rezolutně a prudce jsem se od něj odtáhla. Takhle mi nějakou dobu říkával William…

 May minule trefně napsala, že předchozí kapitola měla být klidem před bouří, ta ale nastane spíš v té druhé části, a tu přidám, snad, ještě tenhle týden. Ať to máte na jeden zátah. :)) 

No, k téhle kapitole můžu napsat asi jen to, že je docela vtipné, jak se nám někdy vlastní život promítne do příběhů našich fiktivních kamarádů. Celá kapitola se motá víceméně kolem koní, protože v té době jsem si pořídila já tu svou a byla jsem z toho tak nadšená, že jsem to musela nacpat i sem. :D Tak mi to promiňte a předstírejme, že se to hlavně hodí k Emině charakteru, jakožto k britské dámě (i když je to teda náplava), protože mě osobně se ten parkurový sport hodí k anglickému životnímu stylu.

No nic, zbytek v další kapitole. První menší trabě v ráji. Díky moc všem!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 17. kapitola 1/2: