OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 24. kapitola



Mr. Perfect - 24. kapitolaEma se pro jednou rozhodne si taktéž hrát na hrdinku, což se jí ale trochu vymstí. Jak jinak by totiž mohla dopadnout než opět jako dáma v nesnázích. Jaká variace to bude tentokrát?
Ať se kapitola líbí, Vám srdečně přeje Sabienna

Štrádovala jsem si to rovnou do studia a od vstupu mě dělilo asi posledních padesát metrů, když jsem kdesi kolem sebe zaslechla zoufalé kočičí mňoukání. Proto jsem se zastavila, abych zjistila, odkud přesně vychází, a abych po dalším několikerém kočičím úpěnlivém volání o pomoc přišla na to, že to není kočka, ale malé kotě. Našla jsem ho kousek od cesty v koruně mandloně, jak se celé klepe a bojácně shlíží dolů, přičemž se snažilo překonat svůj strach, aby se dostalo zpátky nohama na zem, v čemž mu zajisté bránil i nedostatek zkušeností.

Jenomže jakmile jsem spatřila to droboučké, jako mráčky nadýchané a kouřově šedé koťátko s ocelově modrýma očima, okamžitě jsem se do něj zamilovala a nemohla jsem ho tam nechat dál se takhle trápit. Kupodivu ale v tenhle moment nikdo kolem nešel a navíc mi bylo jasné, že by mi bylo trapné někoho žádat, aby to kotě zachránil místo mě, a tak jsem s každou další uběhnutou vteřinou sbírala odvahu vyšplhat tam nahoru. Samozřejmě každá další uběhnutá vteřina taktéž znamenala, že se do práce opozdím. Nicméně kdybych si měla vybrat život němé tváře a průšvih z pozdního příchodu, nebylo absolutně co řešit.

Položila jsem si batůžek na zem a zrakem jsem si mapovala, kudy bych se za ním mohla vyškrábat. Mandloň byla poměrně vysoká, odhadem okolo pěti metrů, ale naštěstí se poměrně nízko začala rozvětvovat do šířky a to chlupaté nebožátko nevyšplhalo zase tolik vysoko, že bych se musela někde prodírat mezi těmi drobnými větvemi. Přesto jsem se velmi rychle dovtípila, že bych měla problém se dostat i k tomu rozštěpujícímu se kmenu, ale elegantně jsem to vyřešila tím, že jsem si rychle doběhla pro zahradní židličku, která byla volně k dostání ve zdejším parku. Kousek odsud byl menší stánek s občerstvením a kolem něj bylo rozmístěno několik stolů právě s těmi židlemi. Protože jsem byla v jádru opravdu důmyslná a nechyběl mi pud sebezáchovy, což mnohdy v některých situacích úplně tak nevypadalo, ale kriminálky a akční filmy mě mnohému naučily.

„Počkej, chuďátko, hned ti pomůžu,“ promluvila jsem na to koťátko, které neustále úzkostně naříkalo, což mě o to víc motivovalo se na ten strom vyšplhat co nejrychleji. Vyskočila jsem na poměrně vratkou židličku a pak jsem si sundala pásek od šortek, abych se jím při tom horolezeckém výstupu taktéž trochu pojistila. Omotala jsem ho kolem tlusté větvě, což mi dalo zabrat samo o sobě, jelikož jsem tam sotva dosáhla, ale díky němu jsem se mohla vytáhnout zase o něco blíž ke kotěti. Dle jeho reakce ale z té mé záchranné akce nebylo zrovna dvakrát nadšené, protože mělo tendence se ode mě ještě o něco vzdálit. Kotě praštěný...

„Mě se nemusíš bát, zlatíčko. Já ti nic neudělám,“ promlouvala jsem k němu něžným, chlácholivým hlasem, abych mu alespoň nějak naznačila, že mu skutečně nechci nijak ublížit. Pak jsem se opravdu velmi ztěžka a na několikerý pokus, který mě stál odřené nohy hned na několika místech, vyškrábala výš do koruny stromu, odkud už mi k samotnému kotěti příliš nescházelo.

„Proč já jsem nezavolala hasiče? Není i tohle jejich práce?“ položila jsem si sama pro sebe nechápavě otázku, zatímco jsem se s určitou nejistotou dívala dolů. Neměla jsem z toho příliš dobrý pocit, výšky jsem nijak dvakrát dobře nesnášela, ale stejně jsem to pro kotě tak jako tak neomylně podstoupila.

Asi dalších pět minut jsem se pokoušela přemluvit to kotě, aby mi začalo důvěřovat a nechalo se ode mě chytit, abych ho mohla nějak bezpečně přemístit dolů. Jakmile se mi podařilo koťátko odchytit, začala jsem litovat, že jsem si nenechala ten batoh, kam bych kotě schovala, než bych slezla zase na zem, protože takhle jsem měla pouze jednu volnou ruku k dispozici, protože v druhé jsem držela to malé, které se mi hodně bolestivě drápky zarývalo pod kůži. Než dojdu do práce, tak budu vypadat, jako bych se někde porvala. Horší bylo ovšem to, že kotě se mi v dlani čím dál víc neposedně vrtělo a chtělo se z ní vymanit ven, takže jsem ho musela držet nakonec oběma rukama a tím pádem jsem se neměla jak dostat dolů.

„To jsem tady jako uvízla taky?“ ptala jsem se sama sebe bezradně, ale i tak jsem se tomu musela zasmát, anebo spíš sama sobě, protože to bylo tak ironicky absurdní, že se to jinak nedalo. Kotě mi v rukou řvalo ještě víc, než když tu bylo samo, a já začala tak trochu panikařit. Nemohla jsem tu zůstat trčet nahoře na stromě! Mobil jsem si pochopitelně nechala v batohu, aby mi někde nevypadl z kapsy šortek, takže jsem si nemohla nikam zavolat. Maximálně jsem mohla volat na lidi ve svém okolí. Tak to je fakt trapas. Já se pustila do záchrany kotěte a nakonec potřebuju zachránit sama! Nesnáším zákon schválnosti...

„Haló?! Je tady někdo?“ zvolala jsem do parku, jestli mě náhodou nějaký kolemjdoucí neuslyší, ale bohužel se mi nikdo neozval a ani se nikdo neobjevil pod stromem. Do toho mě to kotě čím dál víc trestalo za to, že jsem mu chtěla pomoct, což mě ještě víc znervózňovalo v téhle nešťastné situaci, ve které jsem se ocitla svou vlastní hloupostí maskovanou za dobrotivost. Tak trochu jsem se prala s tím nevděčným kotětem, zatímco jsem volala do prázdného parku, abych na sebe někoho upozornila ihned, co mu bude moje bezradné volání na doslech. Díky nedaleké silnici moje snaha přicházela poněkud vniveč, poněvadž se tam na chodníku moje volání muselo v tom ruchu zajisté dokonale ztrácet, a tak mě napadlo trochu lomcovat i s tím stromem, aby bylo snazší si mě všimnout.

„Emo? Seš to ty?!“ Pod korunou se zničehonic zjevil Matteo a nevěřícně na mě zíral, jakmile si na to sundal svoje sluneční brýle, aby lépe viděl. No jistě, že mě tu musel najít právě on!

„Jo, jsem to já. Ostatně taky, kdo jiný…“ utrousila jsem trochu podrážděně. Zákonitě se tu prostě musel objevit Matteo, aby mě mohl zas a znovu hrdinně zachránit, což doopravdy začínalo být takové standardně vžité řešení mých potíží tady v Janově, a mě už to solidně štvalo.

„Pravda, koho jiného bych měl na tom stromě čekat,“ přitakal mi, že to vlastně tolik překvapivé není, že mě tu takhle objevil. Stejně na mě dál vyjeveně zíral s rukama v bok, protože tomu stále nějak nemohl uvěřit. „Jak ses tam dostala?“ vyptával se tak trochu pobaveně, jak to i jemu koneckonců přišlo značně bláznivé, ale co by ode mě taky mohl očekávat. Doposud jsem tady nepředváděla nic jiného, že.

„Zachraňuju tady tohle kotě, jestli sis ho nevšiml,“ podotkla jsem důležitě, že jsem se odvážně pustila do tohohle šlechetného úkolu, který se mi bohužel trochu zvrtnul. Typicky.

„A nakonec potřebuješ zachránit sama,“ konstatoval trochu škodolibě ten naprosto zjevný fakt a culil se na mě od ucha k uchu, když mu to zajisté přišlo nemálo komické. Já být v jeho pozici, tak se taky královsky bavím, ale nahoře na stromě se mi vskutku rychle přestávalo líbit. A ještě ke všemu se mi chtělo děsně čůrat, jelikož jsem ráno vypila asi půl litr džusu. 

„To kotě mi dává docela zabrat,“ přiznala jsem trochu neochotně, protože to znělo docela potupně, že mi to kotě brání slézt dolů a pustit jsem ho doopravdy v žádném případě nemínila. Skákat jsem z té výšky taky nemohla, protože bych si při svém štěstí přinejmenším způsobila otevřenou zlomeninu. Když se tu ale, díkybohu, nachomýtl zrovna Matteo, velmi snadno jsem věděla, jak si s tím poradit.

„Tak mi ho podej, pak pomůžeme dostat se nohama na zem i tobě,“ napadlo ho to samé řešení jako mě, což ale byl pochopitelně první nejrozumnější nápad, jak nás oba přemístit tam, kam oba správně patříme.

„Dobře, tak… opatrně, prosím,“ požádala jsem ho prosebným tónem, protože si na sebe hodlal naložit zodpovědnost za záchranu rovnou dvou životů. Já se každopádně víc obávala o to kotě než o sebe. Hlavou mi běžely otázky typu, jestli se někomu náhodou neztratilo, jestli vůbec někomu patří, jestli má plné bříško, jestli mu nechybí potřebná veterinární péče a v neposlední řadě dostatek lásky, kterou si tenhle rozkošný drobek rozhodně zasloužil. 

„No jak jinak s tebou,“ pronesl tónem, který naznačoval, že to bere jako naprosto samozřejmou věc.

„Myslím s tím kotětem, je hodně vyděšené,“ uvedla jsem na pravou míru, že jsem ho neupozorňovala na sebe, nýbrž na to chlupaté nadělení, které jsem prostě nemohla nechat trápit se na stromě, když jsem si ho všimla a především jsem slyšela ten jeho srdceryvný nářek.

„Však ty jsi taky takový kotě,“ zamumlal si pod vousy na půl úst, přičemž se tak pobaveně ušklíbl. Já jsem mu kupodivu nahoře velmi dobře rozuměla, ale přesto jsem se to rozhodla raději nijak nekomentovat. Akorát jsem se nad tím poťouchle zaculila, protože kdo ví, jak to mohl myslet, ale nazval mě kotětem, zcela bez nějaké sexistického podtextu, což bylo svým způsobem hrozně milé. Anebo to třeba myslel tak, že jsem stejně nemotorná a bláznivá jako ta chundelatá kulička. To by taky sedělo... 

Následně jsem se musela opatrně natáhnout, abych mu to kotě podala, zatímco on se zas musel postavit na špičky, aby si ho ode mě mohl přebrat, ale povedlo se a to mrně se vzápětí konečně ocitlo na zemi. Bylo ovšem stále natolik vystresované, že se ani nehnulo z místa, přestože nás dost možná mohlo vnímat jako určitou hrozbu. To malé ale stálo na trávníku jako přibité a pouze se viditelně třáslo.

„Tak a teď ještě ty,“ vyzval mě, ať následuju to kočičí nadělení, ale já si tím pro tenhle moment nebyla vůbec jistá. Ani trochu se mi do toho nechtělo, hned z několik důvodů, které se přímo nabízely.

„J-já… já to asi zkusím sama,“ usoudila jsem, když už rozepjal ve vzduchu svoje záchranná křídla coby pevné, svalnaté ruce, které by mě zajisté zvládly udržet, ale já nevěřila spíš sobě, že by to vyšlo tak, jak to bylo zamýšleno. Určitě jsem se nechtěla třeba zase zhroutit na jeho vypracovanou hruď, přestože by mi to bylo nemálo příjemné.

„Seš si jistá? Jsem tady, klidně ti pomůžu,“ zopakoval mi, abych se nepouštěla do žádných kaskadérských kousků, když mi mohl asistovat při sestupu dolů.

„Já vím, já vím, díky, ale…. znáš to. Znáš mě,“ připomněla jsem zase jemu, čemuž se nepokrytě zasmál.

„Nebude to poprvé. Vím, do čeho jdu,“ uklidňoval mě, že si je toho rizika plně vědom, čímž rozesmál pro změnu zase on mě, což mě nepatrně uvolnilo. „Tak pojď. Já tě chytím, neboj,“ pobídl mě znovu a gestem ruky mě popohnal, abych sebe i jeho dál nezdržovala, když jsme si to oba mířili do práce a během toho jsme si udělali tuhle nečekanou zastávku.

„Popolezu si níž,“ informovala jsem si ho, abych na něj nehupsla rovnou z té výšky. Využila jsem znovu ten pásek, který napoprvé tu zátěž naštěstí vydržel.

„Pásek, to je chytrý,“ okomentoval mou duchapřítomnou pomůcku, což jsem brala jako ohromný kompliment. Jenomže záhy mi na suché kůře mandloně podjela pravá noha a můj jediný, zcela nelogický instinkt byl, abych se celá o ten strom nesedřela, tak se od něj prudce odrazit a vlítnout Matteovi do náruče, který ji měl pro mě tedy po celou dobu pohotově nastavenou. Pochopitelně neměl šanci to ustát, ačkoliv ten váhový rozdíl mezi námi byl opravdu markantní, a tak jsme se o pár vteřin později, jak se to chvíli snažil usilovně vymanévrovat, skončili natažení na trávě jak širocí, tak dlouzí. Při dopadu jsem slabě zaúpěla, protože to nebylo úplně nejměkčí přistání a trochu jsem si vyrazila dech. Ba co hůř, nejspíš se mi při to dopadu podařilo si vyvrtnout kotník. To snad není pravda!

„Seš v pořádku, Matteo?“ otočila jsem se na něj starostlivě, když doposud jenom nezvykle mlčel. On se ale mezitím evidentně držel, aby se nerozchechtal na celé kolo, načež ale po tom mém ustaraném dotazu propukl v hurónský smích. Kotě mezitím odběhlo někam pryč, nejspíš se schovat před námi dvěma, když se nám ho téměř povedlo zalehnout na placku. „Já ti to říkala!“ pronesla jsem částečně ukřivděně, ale ten jeho nekontrolovatelný smích byl ohromně nakažlivý, takže jsem se musela pochechtávat chtě nechtě taky. Tedy až na to, že mě bolel ten kotník a k tomu ještě kostrč, kterou jsem si zřejmě taktéž narazila. Tak trochu déjà vu každopádně…

„J-já… ani… ni-nic ji-jiného neo-očekávaaal,“ vysoukal ze sebe během návalu smíchu, z něhož už mu snad i slzely oči. Držel se u toho za to svoje vymakané břicho a sotva popadal dech, ale že by se mě zeptal, jak jsem na tom já, to ho nenapadlo, což se mě mírně dotklo. Nechala jsem ho tam se dosmát, zatímco jsem se pomaličku sbírala na nohy, abych se dobrala k finálním následkům. Moc dobře mi to ale nešlo, protože mě ten kotník skutečně hodně bolel, takže jsem opět skončila s úzkostným syknutím na zadku, což taky bolelo, tudíž následovalo další moje žalostné zavytí. Vtom Matteo zbystřil, když mu došlo, že se mi nejspíš něco přihodilo.

„Tobě se něco stalo?“ přeptal se čistě kontrolně, protože ho ten smích přešel vskutku z vteřiny na vteřinu. Bleskově se vyšvihl do sedu a vyčkával, až ho v tom podezření utvrdím. Celkově se tvářil hodně vyplašeně a jenom na sucho polkl, když se mu hlavou honilo kdo ví co.

„Co myslíš?“ položila jsem mu řečnickou otázku poněkud otráveně a mrzutě současně. 

„A co? Co tě bolí?“ staral se o mě najednou, ale v jeho vyděšených očích se zrcadlila upřímná starost a lítost nad tím, že jsem se zranila. Ale kvůli tomu kotěti bych to udělala klidně znovu.

„Asi jsem si zvrtla kotník,“ řekla jsem trochu rozmrzele, jelikož tohle mi tady ještě tak scházelo, aby se ze mě stal imobilní mrzák a přesouvala se z bodu A do bodu B díky berlím anebo ještě lépe na vozíku. Nechtěla jsem být skeptická, ale vůbec by mě to ani v nejmenším nepřekvapilo. A to bych se teda sbalila a odjela zpátky do Anglie, protože něco takového jsem nehodlala podstupovat každý den. I když to by znamenalo se rozloučit i s Mattem a na to jsem nebyla připravená ani ochotná podstoupit, protože jsem z celého srdce toužila s ním prožít veškerý čas, který mi tady ještě zbýval, a ten se neúprosně krátil.

„A já se tady tomu směju jako idiot. Promiň, Em,“ vyjádřil mi politování nad svým chováním, ale samozřejmě ho omlouvalo, že o mém zranění netušil.

„O nic nejde, Matteo.“ Mávla jsem nad tím rukou a také tón mého hlasu byl zcela smířlivý.

„Jak to vidíš? Pohotovost? Vezmu tě tam hned,“ přeptal se a zdál se být naprosto připravený a odhodlaný mě tam neprodleně odvést. Následně se zvedl švihem nahoru a nabídl mi svou ruku, aby mi gentlemansky pomohl, což jsem s vděčným úsměvem přijala, jelikož samotné by se mi to asi nepodařilo. Jedním prostinkým zatáhnutím mě vyhoupl na nohu, protože tu vyvrtnutou jsem si okamžitě odlehčovala.

„Ale ne, já to nějak rozchodím,“ odmítla jsem jeho velkorysou nabídku se vší úctou, když jsem pocítila nenadálou potřebu hrát si před ním na tvrďačku.

„A co když ne?“ nadhodil s notnou dávkou skepticismu, což jsem mu vskutku zazlívat nemohla, poněvadž jsem tím nepřesvědčila ani samu sebe. Proto jsem sobě a také jemu musela v dalším okamžiku ukázat, že to nějak zvládnu, ale on se na to zrovna dvakrát netvářil.

„Rozchodím,“ zařekla jsem se a velice opatrně jsem našlápla na levou nohu a přemýšlela jsem, jak došlápnout tak, abych to ustála. Nakonec jsem to prostě riskla, ale o vteřinu později jsem opět zavyla těmi muky, které mi zvrtnutý kotník způsobil. Mattteo mě naštěstí hned vedle jistil, když mi neomylně omotal paži kolem pasu, aby mě nenechal znovu upadnout. „Asi si na to nejdřív musím dát nějaký obklad,“ usoudila jsem, zatímco jsem se na něj omluvně zaculila.

„Já tě k nám do firmy odnesu,“ nabídl mi po krátké odmlce, kdy se na mě potutelně usmíval jako já na něho. Byl to přesně ten moment, kdy jsme se jeden druhému ztratili v očích a nemohli jsme se od nich odtrhnout, protože v tom bylo něco magického. Dechberoucího…

„T-to asi není nutné, jen… já tam nějak zvládnu dopajdat, když mě podepřeš… prosím,“ požádala jsem ho celá zmámená ještě z toho intenzivního očního kontaktu, díky němuž jsem uvnitř, kdesi v podbřišku, cítila takové to příjemné šimrání, které postupně sílilo v určité napětí a navenek se projevilo přejetím mrazu po páteři. Jelikož jsme se stále nepouštěli, začínala jsem z toho být trochu nervózní, protože moje bujará představivost nás už viděla v poněkud jiné situaci. O něco více intimnější…

„Ale klidně mi můžeš vlézt na záda,“ pravil, čímž mě docela zaskočil.

„C-co? Jak že?“ Vyvalila jsem na něj konsternovaně oči, jestli jsem slyšela dobře, ale on se tomu jenom lehkomyslně zasmál, přičemž mi konečně došlo, jak to myslel. Jako bych to snad několikrát neslyšela v nejrůznějších filmech a pak se sama takhle tupě nachytám.

„Myslel jsem, abys mi vyskočila na záda,“ ujasnil mi tu menší mýlku, která mi vehnala ruměnec do tváře, když jsem nejprve nepochopila, jak to zamýšlel, a tak jsem se začala hrozně nenápadně rozhlížet kolem sebe, abych nezrudla ještě víc, když bych musela vstřebávat jeho přímý pohled. On se nad mými zmatky evidentně náramně bavil a neušlo mi, jak mu zlehka cukaly oba koutky úst.

„Jako pytel brambor,“ okomentovala jsem trošku ironicky, poněvadž se mi skutečně ani v nejmenším nechtělo se mu sápat na hřbet. To raději budu poskakovat vedle něj jako nějaký tajtrlík, než mu viset na zádech jako obří klíště.

„Tak tě vezmu do náručí. To budeš mít trénink na svatbu,“ nadhodil zcela nevinně, ale do mě jako by uhodilo. Vyloženě jsem zkameněla na místě a před očima se mi nakrátko zatmělo.

„C-cože? J-jak… jak o tom víš?“ vysoukala jsem ze sebe poněkud přiškrceně a bylo mi doslova na omdlení.

„Tak už víš, jaké to je mít zásnubní prstýnek, tak proč ne i tohle.“ Rozšířil svou původní průpovídku, která mě vyděsila téměř až do bezvědomí. Pouze nad tím ledabyle pokrčil rameny, že podle něj zase o tolik nejde, když byl svědkem té mé naprosto přemrštěné reakce, která pramenila z nepochopení jeho výroku. Po delším uvážení mi můj rozum sám sdělil, že by se to Matteo neměl od koho dozvědět. Jenom Enzo věděl o mém snoubenci, ale tomu jsem absolutně věřila, že by něco takového svému šéfovi na potkání nevyžvanil.

„Jo ahaaaa, takhle… Ježiš, no, eh, jasně… Jestli si myslíš, že mě zvládneš odnést tak daleko,“ zakoktala jsem se nejprve, jak se mi nezměrně ulevilo, že jsem se ani nestíhala stydět nad tím, že jsem ho zas jednou vůbec nepochopila. Rozpačitě jsem na něj u toho pomrkávala, poněvadž jsem se spíš dívala všude možně kolem sebe, abych se zas mohla trochu uklidnit.

„Budu to mít dneska místo posilovny,“ poznamenal s nepřeslechnutelnou výzvou nad svým stávajícím úkolem.

„No dovol. Já nejsem tak těžká,“ ujasnila jsem mu mírně uraženě a obočí se mi nesouhlasně stáhlo blíž k sobě, ačkoliv mi bylo jasné, že si ze mě zase jenom utahuje. Aby si mě udobřil, tak na mě několikrát provinile zamrkal těma svýma uhrančivýma očima, jež rámovaly dlouhé řasy, což na mě doopravdy fungovalo bez prodlení.

„To mi je jasné, když tě vidím, akorát ještě nemám takovou výdrž.“ Pro jistotu zvolil výmluvu, která mě ihned zaujala svým dvojakým smyslem, jenž se dal vyložit také se sexuálním podtextem. Jistěže jsem se nad tím musela začít křenit jako to pako a nenechat to bez nějaké důvtipné odezvy. Nebo to spíš dvojsmyslné nebylo, ale moje rozjitřená mysl se evidentně ubírala dost nestydatým směrem. 

„Tak přesně tohle asi nechce slyšet žádná ženská,“ zmínila jsem s poměrně dobře potlačovaným chechotem a jemu nato vyskočilo obočí vysoko nad nadočnicový oblouk, jak ho má nestydatá narážka poměrně šokovala. Díky tomu se mi chtělo smát o to víc, ale udržela jsem, a to zejména proto, když moje podvědomí vyslalo k vědomí zprávu, že o takových věcech bych se svým šéfem rozhodně žertovat neměla. A jakožto něčí snoubenka už vůbec ne…

„Emo, Emo, na co ty nemyslíš… Já se pořád bavím o tom posilování,“ napomenul moje odvážné myšlenkové pochody, ale křenil se u toho rozpustile podobně jako já, jak se mu tohle naše špičkování líbilo podobně jako mně.

„Já už raději nebudu myslet a… nechám se odnést, jestli tedy budeš tak laskav,“ vrátila jsem se k původnímu tématu, jenž byl logistický problém s mou maličkostí.

„Nic jiného mi asi nezbývá, když už jsem se do toho nechal uvrtat,“ prohlásil naoko rezignovaně, ale vzápětí mě paží podebral pod zadkem a prostým pohybem mě vzal od náručí jako novopečený manžel nese přes práh svou novomanželku. Jen jestli se s Willem budu cítit taky takhle úžasně, jako když mě nese právě Matteo…

„Příště mě klidně nech dál řvát na stromě o pomoc. Já to pochopím, vážně, nebudu se zlobit,“ doporučila jsem mu blahosklonně, zatímco jsem se ho chytila kolem krku, než se se mnou energicky rozešel.

„Bylo by skvělé, kdyby už nebylo nějaké takovéhle příště,“ utrousil značně rozmrzele, ale neustále se u toho tak roztomile uličnicky smál pod vousy, které měl neustále perfektně zastřižené a profesionálně opečovávané. Být takhle v jeho bezprostřední blízkosti znamenalo, že jsem se nechávala oblažovat tou jeho výraznou a přitažlivou vůní, která tak neuvěřitelně podtrhovala Matteovu specifickou auru, v níž jsem jednoznačně vnímala toho jeho dobrodružného, sebejistého ducha se špetkou lákavé tajemnosti, nedostupnosti, a z toho vyplývající určité zranitelnosti. Matteo oplýval jedinečnou osobností, kterou mě nebývale bavilo objevovat.

„To mi povídej,“ povzdechla jsem si bezradně, poněvadž se s něčím takovým opravdu nedalo počítat.

„Ty si ale určitě připravíš ještě nějaký větší bonbónek, že?“ tipoval bez nějakého přehánění, jelikož jeho dosavadní zkušenosti mluvily za vše. Zatím se ty moje výstřelky spíš jenom stupňovaly.

„Já to ale neplánuju, vždycky je to jen výsledek nějaké improvizace,“ opravila jsem ho rezolutně, když mě naivně označil za strůjce všech těch mých úletů. Holt to mám v krvi jako třeba někdo dobrou paměť na čísla anebo naopak nějakou poruchu jako dyslexii atd. „P-počkej, Matte! Nemám batoh, nechala jsem ho u toho stromu!“ dovtípila jsem se znenadání, když jsem si uvědomila, že nemám žádnou zátěž na zádech a že můj batoh stále třímá u kmenu oné osudné mandloně, od kterého jsem se vzdálili již o pár metrů.

„No tak si tam pro něj skoč, ne?“ Pokus o rýpavý vtip, kterému jsem se stejně musela hořce zasmát.

„Ha ha, vtipálku… Vrátíš se tam pro něj, prosím?“ poprosila jsem ho slušně a ten trik s řasami, který tolik bravurně ovládal, jsem na něj zkusila taky.

„Jistě, madam… Když tak hezky prosíš,“ ocenil mou nenucenou snahu o to získat opět svoje osobní věci do svého vlastnictví, než to udělá někdo jiný, s takovým lehoučce škodolibým podtónem, načež se se mnou v náruči otočil a zase kráčel zpět, kde na mě ten kanárkově žlutý batůžek přímo křičel, že tam na mě čeká. Jenomže já měla oči jen pro Mattea a s ním jsem nebyla schopná vnímat snad nic jiného než pouze jeho.

„Poslyš, Matte, víš, že bys mohl z fleku dělat šerpu?“ strefila jsem se do něj taky, abych mu nezůstala nic dlužná, přestože mě ochotně a statečně vláčel na své mužné hrudi, aby mě nenechal se trápit po cestě do firmy, což bylo nemálo šlechetné gesto.

„A nepleteš ty si náhodou trošku odvahu s drzostí, slečinko?“ Poskytl mi okázale šanci na to si v dalším komentáři dát lepší pozor na zvolená slova, zatímco na mě téměř bez mrknutí oka zíral.

„Každý máme nějaké chyby.“ Raději jsem přistoupila k obligátní odpovědi, které se srdečně zasmál. Pak nad tím pouze pobaveně zavrtěl hlavou a současně se tím vzdal i jakýchkoliv dalších připomínek, u kterých předem věděl, že u mě akorát vyvolají pouze další tendence plácat hlouposti nebo si z něj střílet. Oba jsme ztichli a já si tak mohla stoprocentně vychutnávat naši další společnou chvíli, kdy jsem si s ním připadala jako nějaká princezna z pohádky, když si mě takhle nesl poté, co mě hrdinsky zachránil ze zakleté věže. Úkosem jsem si prohlížela jeho opálenou tvář a vyloženě jsem se jí kochala. A tak jsem získala prostor zamyslet se víc nad tím, jaké chyby má on. Tedy mimo to, že je tak proklatě pohledný, že tím v podstatě zastiňuje ten zbytek všeho…


 Teo


 Co k tomu dodat, asi je vše zbytečné. Vypadá to ale, že se Emmě daří si Mattea víc a víc zaháčkovávat, ne? 3:)

Mockrát děkuju, ze srdce, všem přeživším čtenářům, je to pro mě obrovská čest! Jste nejlepší! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 24. kapitola:

3. Sabienna přispěvatel
27.03.2021 [18:29]

SabiennaMay: Já bych nad tím taky uvažovala, akorát bych si nebyla jistá tím, že by se mi vůbec podařilo na strom vyšplhat Emoticon dávno jsou pryč ty doby, kdy jsme jako děti, které jsou navíc o něco méně bojácné a něco víc gumové, lezly po stromech, byť stavět bunkr nebo na třešně Emoticon navíc teď tak často padám z koně, že bych asi pád ze stromu už riskovat nechtěla Emoticon Ale naštěstí! Ema je takový cvok, že do toho šla a to kotě se jí povedlo zachránit! Emoticon Emoticon Ačkoliv ji teda musel pomoct Matteo, ale stejně... její záchranná akce Emoticon

Flu: No, jak píšu výše... Jsem si na Emě vykompenzovala svou vlastní neschopnost to kotě nějak zachránit, ačkoliv bych hrozně chtěla Emoticon Jistě, v jejich případě prostě platí zákon "přitažlivosti" tak trochu jinak, že kdykoliv je Ema ve šlamastyce, Matteo je v tu ránu tam s ochotnou pomocnou rukou Emoticon Emoticon
Já se nad tím právě tak nějak škodolibě bavím Emoticon udělat ze sebe tolikrát debila před někým takovým jako je Matteo.. Emoticon ale jen ať chlapec ví, s kým má tu čest.. alespoň v nějakém ohledu Emoticon Emoticon
Noo... je to takové protahování a natahování před nevyhnutelným, co si budeme povídat Emoticon než to sklouzne do jiné části, ale rozhodně ano, mohla přijít o něco dřív.. fakt telenovela hadr Emoticon Emoticon
Už se brzy dočkáte, věci se domotají o něco víc, ale v příjemnějším slova smyslu Emoticon pak se budou řešit zase jiné problémy... to by s Emou jinak nešlo Emoticon

Mockrát Vám děkuji, dámy! Emoticon Jsem opravdu ohromena vaší trpělivostí a vytrvalostí a tudíž mě o to víc, mnohem víc těší, že nepřestáváte číst a komentovat.. jste prostě úžasné! Ani nevíte, jak moc! Děkuju Vám! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Fluffy admin
23.03.2021 [17:25]

FluffyMůžu se tu taky přihlásit do týmu "Zachraňme kotě, ať se děje, co se děje"? Emoticon Já bych teda pravděpodobně nebyla ani schopná na ten strom v prvé řadě vylézt, musela bych volat hasiče. Emoticon Ale chápu, že se šancí, že se tam objeví Matteo... Emoticon
Mně to ani nevadí, že se tak náhodně vždycky ztrapní právě před nim. Od čeho by telenovely byly, že! Emoticon Člověk pak může sedět před obrazovkou a potutelně se usmívat, jak ví, co se přesně stane. Mám to teď stejně - směju se Em už pět minut předem. Emoticon Emoticon
No, zatím pořád zamotáváš, tak čekám, kdy začneme rozmotávat. Emoticon Těším se na další, Sab. Emoticon

1. Maya666
19.03.2021 [19:10]

Obávám se že bych se ohledně kotěte zachovala stejně, jen se svou váhou bych Mattea asi pěkně zalehla Emoticon Emoticon tphle bylo hodně pěkné takže je jasné že příště nadtane nějaký prů...švih Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!