OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 5. kapitola

10.07.2020 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 718×

„Emo? Seš to ty?“ ozval se trochu nejistý a překvapený hlas pana Tekina těsně vedle mé lavičky. Schválně se ke mně sklonil, aby našel ten správný úhel, díky němuž by mi mohl pohlédnout do tváře, a tak jsem se před ním přestala dětinsky schovávat a poněkud ustrnule jsem se k němu natočila čelem.

„Ale, pane Tekine! To je docela náhoda, že? Ono to dneska asi ještě nestačilo,“ pustila jsem si naprosto nekontrolovatelně pusu na špacír, jak moc jsem z něj byla vedle. Plácala jsem klasicky páté přes deváté a můj hlas zněl kupodivu docela defenzivně. Navíc jsem si ten klobouk posunula ještě o něco níž, aby mě to nepokoušelo na něj znovu tak tupě zírat, protože si na sebe na to běhání vzal sportovní oblečení, které poodhalovalo z jeho vysportované postavy zase o něco víc. Měl na sobě temně modré funkční kraťasy a v téže barvě i značkové tílko, které nechávalo na odiv všem ty jeho medvědí ruce s dokonale vyrýsovanými svaly. Jeho snědá kůže se celá leskla, tentokrát podstatně víc, jak byl celý zpocený, a krůpěje potu mu po ní stékaly dolů. Samozřejmě mu neuniklo, že jsem se víceméně bránila se mu podívat do obličeje, a vlastně i kamkoliv jinam, protože byl celkem dost vnímavý, takže se lehce podmračil.

„Pořád ses ještě nepřenesla přes tu ranní… nehodu?“ vydedukoval, že se mu takhle vyhýbám, ale já se jím nehodlala nechat jen tak snadno ještě víc rozhodit.

„Díky, že jste mi to zase připomněl. Takhle se mi asi nepodaří začít od začátku… No ale jinak jsem to hodila za hlavu, když už se na to ptáte,“ zabrblala jsem trochu mrzutě a sama jsem se divila, kde se to ve mně bralo. Neměla jsem jediný důvod proč na něj být taková, ale přesto jsem byla. Kdesi vzadu v hlavě mě tlačilo vědomí toho, že jsem ještě před malou chvílí mluvila s mým snoubencem a kvůli panu Tekinovi jsem mu to nepochopitelně položila.

„Takže… proto se na mě raději ani nepodíváš? Nebylo by lepší se tomu zasmát a víc to neřešit?“ poradil mi dobromyslně, ale přesto se na mě trochu kysele ušklíbl, jak měl nejspíš pocit, že to zbytečně rozmazávám.

„Ráda bych se takovým trapasům smála, ale když se vám dějí častěji, než by vám bylo milé, tak je to po nějakém čase docela nadlidský výkon… A nedívám se na vás z toho důvodu, protože by mi jinak to ostré sluníčko asi vypálilo sítnice,“ setřela jsem ho naprosto nevybíravým způsobem, který byl nesporně na vztah šéf - stážistka přespříliš drzý, proto, jakmile mi to došlo, zmizelo mi obočí pod kloboukem a tu svou nevymáchanou pusu jsem stáhla do úzké linky. Pan Tekin se tomu ale pouze opět suverénně ušklíbl, zatímco nad tím chápavě pokýval hlavou.

„Vždy pohotová,“ poznamenal pobaveně a obdivně protáhl ústa dolů, čímž taktně upozornil na mou nevídanou superschopnost mít vždy ke všemu nějaký trefný komentář. Proto jsem si významně odkašlala a ostentativně jsem si založila ruce na prsou, což by mohlo bohatě stačit na místo jakýchkoliv slov.

„Nenechte se zdržovat, pane Tekine...“

„Už jsem říkal, že pan Matteo postačí,“ připomněl mi stejně tak duchapřítomně, když jsem mu dala ten prostor, jak jsem se na malý moment odmlčela. Tázavě jsem na něj pohlédla, přímo do toho jeho božského, anděly vytesaného obličeje, abych se jím mohla zas nechat úplně odrovnat a především dobrovolně vpadnout do zajetí těch jeho ďábelsky uhrančivých očích. Bože, jak někdo může být tak šíleně sexy?! Prooooč?

„Eeeehm… Takže, pane Matteo… kde jsem to jenom skončila.“ Prostě a jednoduše jsem ze sebe nebyla schopná vysoukat kloudnou větu, když jsem na něj tak nestydatě zírala. Dala bych klidně ruku do ohně za to, že si musel být velmi dobře vědom toho, že jsou z něj ženské úplně mimo, když ho kdosi tam nahoře stvořil takhle proklatě atraktivního. Život je fakticky nespravedlivý! Na všem, čím se navenek prezentoval, od sebevědomého postoje, přes charakteristickou gestikulaci a mimiku, po sebejisté výroky, bylo očividné, že o sobě jednoznačně ví, jak moc je pohledný, a že se toho hlavně nebojí využívat.

„Že mě nechceš zdržovat,“ zopakoval mi neomylně to, co jsem pronesla, než jsem se ztratila v tom podmanivém pohledu, který si mě se zaujetím prohlížel.

„Ano, přesně tak! Já totiž za chvíli musím odejít, protože jdeme s Enzem na večeři, takže tu stejně my dva spolu moc dlouho nemůžeme vést tenhle… duchaplný rozhovor. Klidně pokračujte dál, ať moc… nevychladnete,“ odkázala jsem ho, aby pokračoval na své běžecké cestě dál, ačkoliv se mu během té doby naší konverzace stejně musel tep o něco klesnout. A vychladnout jsem tu potřebovala především já.

„Tak s Enzem? Není to náhodou takový ten načesaný hezoun?“ zjišťoval si, jestli vypozoroval správně, s kým jsem to v podstatě strávila dnešní pracovní den, přičemž mi doopravdy nemohlo utéct, že zvolil takový excentrický popis mého nejnovějšího kamaráda, za kterým se skrývalo něco o trošku víc. Enzo byl velmi milý chlapík... 

„Jestli je to načesaný hezoun, to skutečně posoudit nemůžu, protože já mám dom…“ zarazila jsem se zničehonic, jako by mi někdo na jazyku uvázal snad uzel, načež na mě pan Matteo tázavě pohlédl, jak očekával, že svou větu dokončím, a tak ze mě zcela bezmyšlenkovitě vypadlo: „Já mám doopravdy úplně jiný vkus a… a jsem tu úplně z jiného důvodu, než sledovat, kdo je nebo není načesaný hezoun… Vy máte mimochodem taky zajímavý účes.“ Na to se do mě dlouze zabodl rentgenovým pohledem, protože ta má narážka na jeho vlasy se ho možná trochu dotkla, přičemž jsem to nijak špatně nemyslela. Jenom jsem ne vždy dobře odhadla, co se hodí či nehodí v danou chvíli říct a především jak. Záměr by špatný nebyl, akorát to provedení jaksi pokulhávalo... 

„No jistě, ta tvoje stáž… Snad ti přinese to, co od ní očekáváš,“ popřál mi o něco odměřeněji, než jak se mnou mluvil doteď, což jsem přisoudila tomu, že jsem proti němu poměrně důrazně vystoupila. Nejspíš to byla taková má vnější obrana na to, jak jsem se vůči němu vnitřně cítila absolutně bezbranná.

„Já se snažím veškerým očekáváním vyhýbat, protože ta člověku pak mnohdy působí to největší zklamání,“ smetla jsem nekompromisně a bohužel až poté jsem naznala, že jsem to poněkud přehnala.

„Na tom něco bude… Tak v tom případě ať z té stáže nejsi moc zklamaná, Emo,“ poupravil svůj původní výrok s takovým lehce kousavým podtónem, když jsem se k němu opakovaně zachovala jaksi netaktně. Teprve až teď mě to přimělo se stáhnout a pokorně sklopit hlavu níž, přičemž jsem se zevnitř vynervovaně kousala do spodního rtu. 

„Děkuju, pane Tekine,“ zahuhlala jsem s mým věrně zostuzeným hlasem a už jsem se neodvážila se na něj znovu podívat, protože bych akorát tak zrudla jako rak. Budu muset nějak vychytat to, jak s ním mám komunikovat, aniž by to bylo jakkoliv přehnané a především nepatřičné. To bude evidentně celkem oříšek... 

„Pozdravuj Enza a… zítra v práci. Užij si večer,“ rozloučil se se mnou kvapně, přičemž se krom té poslední části svého monologu, díval všude možně kolem sebe. Na závěr se na mě ale významně zahleděl, přičemž jsem velmi snadno pochopila, že to myslel s nevyřčenou ironií. Pak se rozběhl po chodníku dál, aniž by počkal na jakoukoliv mou odpověď nebo reakci, o kterou evidentně už ani nestál. Tím jsem ovšem získala skvělý výhled na jeho výstavní pozadí, které se energicky pohupovalo do rytmu svižných kroků. A tak jsem si rezignovaně povzdechla, protože tohle se mi už zase ani v nejmenším nepovedlo. Přitom bych měla jásat, že si mě sám od sebe pan Tekin všiml a chtěl se se mnou dát do řeči, a co jsem místo toho já udělala? Totálně jsem to zazdila blbýma hlodama! Ach jo, Emilie, ty jsi takový střevo! Tohle nemůže být pravda...

„Tak co se teda stalo v tom šéfově kanclu, co? Ty ses tvářila hrozně zaraženě, jak jsi odtamtud odešla, a to, jak se pan Tekin před tebou tak rychle vypařil, to bylo taky přinejmenším podezřelý. Tak už to konečně vyklop, Emo!“ uhodil na mě Enzo zcela neoblomně hned po večeři, jen co nám odnesli talíře. Nakonec jsem v tom širokém výběru jídel zvolila tagliatelle s krémovou omáčkou a uzeným lososem, protože tomu se nedalo odolat. Enza pro změnu zlákaly klasické lasagne bolognese, které na talíři vypadaly taktéž naprosto fantasticky. K tomu jsme si nechali objednat lahev Chianti, které nám doporučil číšník, ale museli jsme s Enzem udělat menší kompromis, protože jsme měli dvě rozdílná jídla a k lasagním se více hodilo Chianti, za to k mým těstovinám naopak Pinot gris, ale já měla nakonec spíš chuť na červené, takže se to obešlo bez nějakého většího diskutování a chutnalo nám oběma.

„Tobě nic neujde, že?“ okomentovala jsem tu jeho na muže neobvyklou všímavost, na kterou mi můj varovný vnitřní hlas radil, abych si na ni dávala přinejmenším pozor, protože to bylo těžce nestandardní.

„Mám o něco vyšší EQ, takže… jsem trochu jako takový detektor,“ popsal se velice kreativně, čímž mě vzápětí hlasitě rozesmál na celé kolo. Asi za to také mohlo to víno, protože jsem v podstatě vůbec nebyla zvyklá pít. Akorát jsem si řekla, že když budu nějakou dobu žít v Itálii, tak bych se měla přizpůsobit jejich životnímu stylu, a ten zahrnoval i docela hojné, ale zřízené popíjení kvalitních místních vín. Však jsem tu tak trochu na dovolené, že... 

„Detektor, jo? A detektor čeho?“ smála jsem se klidně dál, ale přitom mě zajímalo, co se pod tím pojmem vyšší EQ skrývá. Samozřejmě jsem o tom už něco málo slyšela, ale neuměla jsem si pod tím představit nic konkrétního.

„No prostě mám trochu víc rozvinutou empatii, než je normální... především teda u nás mužů,“ vysvětlil mi polopaticky, což už se mi chápalo daleko snáz, ale i tak se mi to zdálo příliš absurdní na to, aby to byla pravda. Jako že by se chlapi všímali takových nepatrných detailu? Jak budu mít na hotelu chvíli času, něco si o tom vygoogluju.

„To je náhodou docela zajímavý, Enzo. A tak… přemýšlel si nad tím, co by se třeba tak v tom kanclu mohlo stát?“ utahovala jsem si z něj, když už si takhle naběhl, ale zároveň jsem si jaksi testovala, co to vyšší EQ vlastně znamená.

„No podle toho, jak jste se oba dva divně tvářili, tak asi nic příjemnýho,“ podělil se se mnou o svůj postřeh, načež mi ten posměšný úsměv na tváři jaksi opadl. Buď měl opravdu dobrý odhad a na tom EQ něco bylo, anebo se podíval do šéfovy kanceláře a kdo ví co tam všechno viděl a testoval si teď spíš on mě.

„Máš recht… Vylila jsem panu Tekinovi ten čaj přímo do rozkroku, když jsem mu ho nesla,“ vybalila jsem na něj bez dalších průtahů, protože už i tak mě značně nalomil, abych mu to řekla a ono na tom ve své podstatě stejně nic moc zvláštního nebylo, takže bylo zbytečné kolem toho dělat takové cavyky. Enzo na mě nejdřív nevěřícně vyvalil oči, jestli to myslím skutečně vážně, a když jsem mu to rázným kývnutím hlavy potvrdila, tak dostal takový záchvat smíchu, že se po nás lidi začínali otáčet, jak je Enzův halasných smích vyrušil v jejich konverzacích, ale nikdo ho neokřikl, ani se nad tím nepohoršoval. Spíš jsem si všimla, že to spoustě lidem vyvolalo taktéž úsměv na rtech. No jo, to ta jiná mentalita…

„Že jsem ti vůbec něco říkala, viď,“ zabručela jsem otráveně, když z toho udělal takové haló a téměř u toho brečel smíchy. Tak s tímhle týpkem se asi taky nudit nebudu, jestli se ho budu držet i nadále, ale protože mi byl Enzo velice sympatický, věřila jsem tomu, že by se s z nás mohli stát na tu omezenou dobu docela dobří přátelé.

„No… za-za to, dí-ky… jsem ti… f-fakt vděčnýýýýý,“ řehnil se mi bez jakýchkoliv zábran a plácal rukama do stolu jako postižený lachtan, což už bylo vystřižené jak z nějaké komické scénky. Schválně jsem několikrát do toho stolu taky praštila, aby pochopil, že už to poněkud přehání, což naštěstí pochopil, když už měl to vyšší EQ, a poznal na mně, že mi ten jeho netaktní smích už jaksi vadí.

„Nemáš za co,“ ucedila jsem s okázalým dotčením, protože už mě ten jeho bezostyšný výsměch začínal trochu iritovat. Kéž bych se tomu taky takhle mohla zasmát…

„A co ti na to řekl pan Tekin? Nejdřív jsi ho moc mile přivítala ve firmě a pak jsi ho ještě zlila čajem, jo? Tebe si určitě oblíbí, Emo,“ usoudil Enzo trochu škodolibě, ale mně nepřipadalo, že bych tím pana Tekina nějak extra vůči sobě popudila, spíš naopak. Když měl dobrovolnou možnost se mi na té pláži vyhnout obloukem, tak mě sám iniciativně oslovil a chtěl se mnou vést konverzaci, kterou jsem nakonec já naprosto zazdila. 

„A to jsem ho potkala ještě k večeru na pláži, když jsem seděla na lavičce a on kolem běžel,“ nadhodila jsem tuhle informaci zcela uvědoměle, která Enza úplně fascinovala, takže na mě zůstal zírat s pootevřenou pusou a trpělivě čekal, jestli budu nějak pokračovat, což jsem tedy v úmyslu neměla, ale zřejmě se tomu nevyhnu. 

„A co jsi mu provedla tentokrát?“ Bavil se nad tou ironií osudu, že jsem po tom nepříliš vydařeném startu ve své nové práci pana Tekina potkala i ve svém volném čase, což byla opravdu velká náhoda, protože ve městě s půl milionem obyvatel na sebe jen tak narazit, to už je slušná shoda okolností. Podobně třeba jako potopení Titanicu. Tam se to taky všechno naprosto absurdně sešlo a vyústilo to k úplné katastrofě. Jistěže to neznamená, že by mě snad pan Tekin sledoval a pak se přede mnou nenápadně objevil, ale spíš jestli nebydlel někde poblíž, to by mohlo být logické vysvětlení. Však aby to sám měl do práce blízko, ne?

„Ale nic jsem mu neprovedla… Jen jsem možná trochu urazila jeho účes, ale to je asi tak všechno,“ pochlubila jsem se mu, avšak trochu ostýchavě, čím jsem opět před panem Tekinem perlila. Enzo se nad tím na moment zamyslel a když asi shledal, že i tohle je značně komické, znovu se zcela hlasitě rozchechtal.

„Ty mu teda dáváš zabrat!“ okomentoval to během dalšího svého výtlemu, který jsem přešla pouze s teatrálním povzdychnutím. Následně jsem se velice hodnotně napila a zničehonic mi myslí probleskl obrázek samotného pana Tekina v běžeckém úboru, s krůpějemi potu stékajícími po jeho opálené pokožce a s tím zaujatým pohledem věnovaným pouze a jenom mně. To on mi dává zabrat!

„Já jsem jenom reagovala na jeho poznámku o tom, že si o tobě myslí, že seš načesaný hezoun,“ podotkla jsem velice důležitě, aby si ráčil uvědomit, že jsem se ho regulérně zastala. Záhy Enzo protáhl obdivně obličej dolů, že jsem na něco takového měla tolik kuráže, když jsem si u pana Tekina dopoledne udělala dva dost hluboké vroubky, ale když mi ukázal vztyčený palec, alespoň to mé rádoby ochranitelské gesto nějak ocenil.

„On si o mně pan Tekin myslí, že jsem načesaný hezoun, jo? To bych měl brát asi jako poklonu od něj, když vypadá, jak vypadá, ne?“ přeptal se mě kontrolně, když se zase úplně uklidnil a ptal se mě takovým stylem, že jsem nebyla schopná rozpoznat, jestli to myslí sarkasticky nebo ne.

„Myslíš jako nějaký vágus, jo?“ tipla jsem si jen tak zkusmo, když to Enzo hodnotil pana Tekina. Na jejich stávající situaci ve firmě by se snadno dalo použít metaforu, že jsou jako dva kohouti na dvorku. Enzo se na mě vzápětí pohoršeně podíval, když jsem se zřejmě vůbec netrefila ve svém úsudku.

„Ale ne! To je přece jen taková image! Tohle v Anglii snad nemáte? Věř mi, že ten má jinak do detailu promyšlený, co na sobě nosí,“ vyškolil mě naprosto nevybíravým způsobem, ale nějak jsem to skousla, protože mě především zaujalo, že Enzovi vážně jenom tak něco neušlo. Ale to je asi u italských mužů běžné, protože ti si na módu docela potrpí, a i když většina razí styl smart casual, ale najdou se zajisté i výjimky, mezi nimiž byl i nepřehlédnutelný pan Tekin s tím jeho hipster zjevem.

„Ty sis toho taky všiml?“ žasla jsem nad jeho připomínkou.

„Toho si nejde nevšimnout, Emo. Pan Tekin si na svůj zevnějšek zjevně dost potrpí,“ prohlásil rezolutně s jedním obočím chytrácky povytaženým výš, na což jsem se jenom ušklíbla.

„Ale vyplácí se mu to,“ zhodnotila jsem pro změnu našeho šéfa zase já a velmi živě jsem si vybavila svůj první pohled na něj, když jsem dnešní dopoledne postupně odhalovala veškeré jeho přednosti, ze kterých se mi zatajoval dech i takhle. Nemohla jsem si pomoct, ale vůbec se mi nedařilo z mysli vyhnat ty jeho dechberoucí oči.

„I ty, Brute?!“ vyjekl poněkud teatrálně a pohotově s nesmrtelným výrokem od jedné z nejvýznamnějších historických osobností zdejší země, která se rozšířila mnohem dál, protože o životě a smrti legendárního Caesara, nejmocnějšího antického vojevůdce a politika, se učí ve školách napříč po celém světě. Síla té samotné proklamace s Enzovým zvoláním mě bezmála vyděsila, protože tím ve mně vyvolal klamný dojem, jako bych se provinila něčím daleko víc neprominutelným než jen složením obdivného komentáře jejich novému šéfovi. 

„Co já?“ houkla jsem nejistě, protože jsem mohla opět pouze hádat, na co tím naráží.

„Všechny ostatní ženský v práci jsou z něj úplně stejně hotový,“ objasnil mi s neutuchající stížností, když ho tyhle novinky nejspíš částečně i frustrovaly, protože co jsem doposud tak viděla, Enzo byl ve studiu asi ten nejpohlednější muž. Dokud ovšem nepřišel pan Tekin, což asi pro Enzovu mužskou ješitnost nebude nic příjemného, když mu před očima bude většina ženského osazenstva jejich firmy vzdychat nad dokonalostí nového šéfa.

„Já z něj nejsem hotová! Jenom umím ocenit, když si na sobě muž nechává záležet… To evidentně i ty, ne? Navíc já… jsem zasnoubená, abys věděl,“ bránila jsem se okamžitě a asi možná až příliš horlivě, když mě takhle předpojatě nařkl, jenomže bohužel zcela trefně, což jsem mu ale přiznat nemohla. Místo toho jsem na sebe práskla tuhle velmi osobní skutečnost, která se nicméně s jeho tvrzením nemusela nikterak vylučovat. Enzo se najednou ale celý rozzářil, jak se mi povedlo odvést jeho pozornost někam jinam, přičemž se mi docela ulevilo, že už dál nebudeme rozebírat, kdo a jak moc je hotový z pana Tekina.

„No nepovídej?! Vážně? Tak to moc gratuluju. Já bych se fakt divil, kdyby taková kočka jako ty nebyla zadaná. A tak mi o svém snoubenci něco řekni, to mě zajímá,“ vyzval mě zvesela, když se chtěl dozvědět něco málo i o mé drahé polovičce, které musím na hotelu rozhodně zavolat, protože na té pláži jsem se k Willovi nezachovala zrovna nejlíp, když jsem mu ten telefon tak neuctivě položila.

„Nepřeháněj tak, Enzo... No a ty nikoho nemáš? To bych se hodně divila,“ chtěla jsem se něco dozvědět také o jeho osobním životě, když už jsme se tu začali takhle přátelsky svěřovat a poznávat přitom jeden druhého. 

„Před půl rokem jsem se po pěti letech rozešel s přítelkyní, takže si dávám zaslouženou pauzu. Ale nezakecávej to! Co teda ten tvůj snoubenec?! Jaký je? A jak zvládá ty tvoje trapasy?“ nedal se jen tak odradit, i když jsem se pokusila stočit ohnisko hovoru k němu, ale pochopitelně to velmi diplomaticky zahrál do outu, protože o takových nepříliš šťastných věcech lidi nikdy zrovna dvakrát rádi nemluví. A tak jsem se aktivně pustila do kratšího popisu mého milujícího přítele, abych si tím připomněla, proč s ním vlastně jsem a proč ho sama tolik miluju. Abych alespoň na chvíli zapomněla na ty horoucí oči, které mi dneska beztak nedají ani spát…

 Ema blbne čím dál víc, ale Matteo má naštěstí dost rozumu za oba. Snad mu to chvíli vydrží, protože tímhle Ema ještě rozhodně nekončí. :D A Enzo? To je taky takový dobrák od kosti, že? :D

Děkuji, děkuji, děkuji všem! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 5. kapitola: