Potížistka - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Odhalíme Ashleyin talent a poznáme ji z jiného pohledu. Kdo jí dokáže vykouzlit úsměv na tváři?

18.12.2013 (20:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1004×

4. kapitola - Je hezké mít někoho ve svém životě, kdo tě umí rozesmát,

když není nikdo kolem.

Seděla jsem v provizorním obýváku zabalená do deky a zavrtaná do křesla cestou tour busem do Manchesteru. V rukou jsem tiskla hrnek s kávou a nepřítomně jsem zírala před sebe.

„Tohle je jenom cestou do Manchesteru. Pak už budeme cestovat letadlem, neboj.“ Poslouchala jsem jedním uchem Ollyho a druhým šlo všechno ven.

Autobus se lehce zakodrcal a já se probrala ze svého transu.

„A jak dlouho že tu budeme?“ otočila jsem se k bratrovi a on se na mě pobaveně podíval.

„Poslouchala jsi mě vůbec?“ zasmál se. „Před chvílí jsem říkal, že jen cestou do Manchesteru.“

„Jo, aha,“ pokývala jsem hlavou a pak se znovu zadívala do prázdna.

„Ashley, je ti dobře?“ zadíval se na mě Olly se starostmi v očích.

„V pohodě. Jen si asi půjdu lehnout. Moc jsem toho nenaspala.“ Zvedla jsem se z křesla, položila hrnek na stůl a se slovy „Dobrou“ jsem odešla do pokoje, ve kterém jsme měli s Ollym přespat. Jeho kapela s námi jede také, ale má k dispozici jinou část autobusu, jelikož se brácha bál o mou nevinnost. I když zrovna v mém případě se o nevinnosti už dávno mluvit nedá. Bráchovi jsem sice řekla, že se mi chce spát, ale nechtělo. Padl na mě splín a myšlenky se mi v hlavě míhaly jedna za druhou. Měla jsem před očima mámu a všechny ty události, co se stali před tím, než… než odjela a už se nevrátila.

Nerada jsem říkala slovo „zemřela“, to by totiž znamenalo, že ji už nikdy neuvidím. Jenže já ji jednou znovu spatřím.

Něco se změnilo, když bráška odjel do Londýna za svým snem. Já jsem se změnila, a to mamku donutilo odejít. Jsem si vědoma své viny, ale připouštět si ji nechci, protože pak bych musela něco cítit. A cítila bych jen samou bolest.

Stačila jedna událost a má osobnost se otočila v můj pravý opak.

Byla jsem jedna z nejchytřejších a nejslušnějších holek na škole. No, časy se mění a lidé také.

Když jsem se odpoledne vzbudila, sluneční paprsky vykukovaly zpoza závěsů, které byly v autobuse. Počkat! Slunce? Tak to už nejspíš nebudeme v propršeném Londýně, ale v Manchesteru.

Na pohodlné posteli jsem se ospale protáhla, až mi křuplo v zádech, a ústa jsem si mohla od samého zívání roztrhnout. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukala, a tak mi to, že stojíme, došlo až po několika minutách. Na posteli jsem se posadila a zajela si rukama do vlasů tak, že jsem je spojila do neposedného culíku. Zvedla jsem se z pohodlného lůžka a vydala se zjistit, kde kdo je a co se bude dít.

Tam, kde jsem se naposledy loučila s Ollym, nikdo nebyl. Jediné, co zůstalo, byl hrnek od kávy, který jsem tam zanechala.

Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem sama a nevím, kde jsem. Nikde nikdo nebyl a ani vzkaz jsem nikde nenašla.

S naštvaně našpulenými rty jsem se posadila do jednoho z křesel a hypnotizovala dveře od busu, které se jakoby na můj povel rozletěly a stál v nich jeden ze členů bráchovy kapely.

„Kde je Olly?“ zeptala jsem se, aniž bych pozdravila.

„Ahoj, taky tě rád vidím,“ odsekl ironicky vysoký muž tmavé pleti, jehož jméno jsem si nezapamatovala. Zavřel za sebou dveře, ale stále u nich zůstával stát a díval se na mě nicneříkajícím pohledem.

„Tak kde je?“ Ruce jsem si zkřížila na prsou a pravou nohu jsem si přehodila přes tu levou.

„Olly říkal, že je to s tebou těžký.“ Ignoroval mou otázku, čímž mě vytočil ještě víc. Protočila jsem uraženě očima a nadechla se k další a přesto stále stejné otázce:

„Tak kde je Olly?“

„Kluci se šli podívat do arény, ve které budeme hrát. Někdo tu s tebou musel zůstat a Olly tě tu nechtěl nechat s někým z těch mladších,“ vysvětlil mi se zamyšleným pohledem mířícím na mou osobu.

„Proč?“ můj hlas zněl chladně a nepřístupně.

„Nechce, aby sis s některým z nich něco začala. Myslím, že by byl nerad, kdybys mu rozbila kapelu,“ řekl tvrdě a já v sobě začala dusit všechen ten nahromaděný vztek.

Co si to ke mně vůbec dovoluje? Nezná mě.

Vlastně nikdo mě doopravdy nezná.

„Půjdu ven,“ řekla jsem odhodlaně a vyskočila z křesla. Ignorovala jsem jeho nechápavý pohled a zamířila si to rovnou do místnosti, ve které jsem spala. Z velkého kufru jsem vytáhla džíny s tílkem a mohla jsem vyrazit.

„Řekni Ollymu, že jsem šla obhlédnout město, ehm…“ zamyslela jsem se nad jeho jménem a luskala při tom prsty.

„Jmenuji se John.“ Snažil se to říct klidně, ale i tak jsem na něm zpozorovala naštvání, a to mě zákeřně zahřálo u srdce.

„Tak mu to řekni. Čáu.“ Provokativně jsem mu zamávala s úsměvem na tváři. Protáhla jsem své štíhlé tělo okolo něj a vydala se ven. Daleko, co nejdále od dalšího kázání a promlouvání do duše.

Sebevědomě jsem si to kráčela ulicemi Manchesteru s úsměvem na tváři a mé ego přímo přetékalo sebevědomím. Někteří lidé se na mě otáčeli a poznávali mě z novin a bulvárních plátků. Zajímala jsem je. Někteří nade mnou kroutili znechuceně hlavami, někteří muži se na mě dívali s plápolajícím chtíčem v očích a někteří se na mě jen usmáli.

Projížděla jsem očima každou výlohu, kterou jsem míjela. Milovala jsem nákupy a módu a vše kolem toho. Ale když jsem spatřila hudební obchod a tam kytary a klavír, neodolala jsem. Zvonek nad dveřmi po mém příchodu zacinkal a pár tváří v obchodě se na mě otočilo. Nikdo mě nejspíš nepoznal, protože poté se jejich tváře otočily zpět a mě si znovu nikdo nevšímal. Někdy to mohlo být dost osvobozující a já mohla dělat to, co jsem nechtěla, aby někdo věděl.

Prošla jsem kolem všech různých druhů kytar, přes bicí až k tomu, kam jsem celou dobu mířila. Přejela jsem po překrásném, světle hnědém klavíru a rozpaky jsem si zkousla spodní ret. Že bych si znovu po dvou letech zahrála?

Uličnicky jsem se rozhlédla po nejbližších lidech v obchodě a když jsem si byla naprosto jistá tím, že mě nesledují novináři a že tu není žádný člověk, který by mě znal, usedla jsem na malou, pohodlně vzhlížející židličku ke klavíru. Odklopila jsem víko, které mi doposud skrývalo klávesy, a prsty jsem na ně lehce položila.

Pomalu jsem začala hrát a mé srdce se rozbilo jako dlouho nepoužívaný zvon.

Jakmile jsem dohrála pro mě velmi známou skladbu, sama pro sebe jsem se usmála, ale hned poté jsem prudce a definitivně zakroutila hlavou.

„Olly se nezmínil, že hraješ,“ ozval se hlas za mnou a já okamžitě vyskočila ze židličky a otočila se na muže stojícího kousek ode mě.

„Už nehraju,.“ odsekla jsem, když jsem v onom muži poznala Natea z bráchovyi kapely.

„Aha,“ uchechtnul se a okouzlil mě svým roztomilým úsměvem.

„Mohla bych mít prosbu?“ nasadila jsem svůj milý tón a rychle jsem zamrkala svými dlouhými řasami.

„Nikomu to neřeknu.“ Dál měl roztažené koutky od ucha k uchu.

„Díky,“ zamumlala jsem si spíš sama pro sebe než pro něj a on se znovu zasmál.

„Asi nejsi zvyklá děkovat.“

Naštvaně jsem našpulila rty a pravou ruku si dala v bok. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se zklidnila a mlčela.

„Hraješ dobře,“ snažil se zachránit situaci a nejspíš se mu to i povedlo.

„Už jsem dlouho nehrála. Bylo to ale stejně osvobozující, jako pokaždé.“ Byla jsem upřímná jako už dlouho ne a samu sebe jsem tím překvapila.

„Co tu vůbec děláš?“ snažila jsem se odvést řeč někam jinam.

„Šel jsem se podívat na bicí. Potřeboval bych nějaké nové bubny a tenhle obchod je podle tvého bráchy ten nejlepší ve městě.“ Znovu se usmál a já si lehce zkousla spodní ret.

Líbilo se mi, jak se stále usmíval. Jako by tím dával energii nejen sobě, ale i lidem okolo.

„Půjdeš mi pomoct vybrat?“ zeptal se a byl na něm znát malý kousek nervozity, když mezi prsty žmoulal lem svého bílého upnutého trička.

„Ráda.“ Věnovala jsem mu úsměv jako málokomu a následovala ho směrem k bicím.

Nate dlouho chodil mezi různými druhy bubnů a zamyšleně si je prohlížel. U některých se dokonce zastavil a vyzkoušel je. Jeho tvář byla roztomilá, když si se zkrabaceným čelem prohlížel každou část bubnu tak pečlivě.

Se zamyšleným výrazem ve tváři byl skloněný k jednomu z bubnů a zničehonic ke mně zvedl svůj pohled. „Co si myslíš ty?“

„Já?“ vykulila jsem vyděšeně oči.

„Jo, ty,“ přikývl a rukou mi pokynul, abych si bubny prohlédla. Věnovala jsem mu jeden nechápavý pohled, ale i přesto jsem si začala jednotlivé bubny prohlížet.

„Co tenhle?“ ukázala jsem nakonec na jeden z bílých bubnů.

„Typická ženská," uchechtl se Nate, „vybrala jsi sice ten nejhezčí buben, ale zároveň i nejhorší," rozesmál se a já na něj jen uraženě zírala s pozdviženým obočím.

Když jsem ale uviděla jeho široký úsměv od ucha k uchu a chvějící se ramena, musela jsem se rozesmát spolu s ním. Už dlouho jsem se nesmála tak srdečně a upřímně, jako právě teď.

Smích od srdce je ta nejlepší věc. Bylo to osvobozující, jedinečné, nezvyklé, upřímné. Cítila jsem se dobře, a to v mém případě znamenalo jen jediné - brzy toho bude konec.

„Objednám si nějaké ty bubny. Půjdeš už do busu, nebo někam jdeš?" zeptal se mě, když jsme se oba uklidnili.

„Už půjdu," přikývla jsem a Nate se spokojeně uculil.

„Tak půjdem spolu," shrnul to a vydal se bez mého souhlasu rovnou k pokladně. Chvíli tam s prodavačem něco řešil, nakonec se spokojeně usmál, něco vyplnil a vrátil se rovnou ke mně.

„Už jsem ti vyprávěl, jak jsem na Ollyho hodil svou botu, když lízal zmrzlinu?" řekl během cesty k tour busu Nate a já se rozesmála. Takhle vlastně probíhala celá naše cesta. Smáli jsme se jako pominutí a lidé se na nás všude otáčeli.

Nevadilo mi to. Na pozornost jsem byla zvyklá a tahle nebyla ničím výjimečná. Líbilo se mi se smát.

Když jsme došli k busu, chytili jsme další obrovský výbuch smíchu a ve dveřích se objevil Olly.

„Co vy dva spolu děláte?" zadíval se na Natea podezíravě a probodával ho nepříjemným pohledem.

Děkuuuuju vám strašně moc za vaše komentáře! Mám z nich obrovskou radost.

Jinak, mám pro vás takové malé info dopředu - právě jsem v polovině 16. kapitoly a samotnou mě překvapuje, k jakému konci se povídka blíží. Doufám, že se vám kapitola líbila, a doufám, že mi své názory napíšete. Ještě před Vánoci vám sem dám 5. kapitolu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování